Děti Mordoru (Little fears)

v pokoji Elis

"Kde to kurva jsme?" optala se Kavka vztekle, když Medvídek zavřel dveře od pokoje a psi zůstali venku na chodbě.
"V mem pokoji, přece!" odpověděla Elis.
"Jenže tohle není až tak úplně váš dům a tvůj pokoj, že?" nesouhlasila. I když zmizela panenka a její kulisy, stále tu bylo vse podivně zašlé a strašidelné.
"No je to můj pokoj a trochu i Ziny!" ukazala na dětské obrázky nalepené na stěně s podpisem Zina. "Tahle postel a stolek je můj. Tamta bude Ziny. Ten růžový koberec je můj. Ten bílý tedy její. Moje skříň, její. Jako bych najednou měla sestru. Je zo zvláštní pocit!" připustila.
"Jenže Zina je mrtvá. A to už dost dlouho. Dříve než se narodil kdokoliv z nás!" připomněla ji Kavka.
"Jsme dole, za sklepy!" odpověděla Liška. "Tady někde kat věznil ducha Ziny! Četla jsem vám to v jejím deníku!"
"To je místo, kde jsme našli Smíška?" optal se Vrabčák.
Nina s povzdechem přikývla.
"Jo! Sem vtahují strašidla děti, které uloví!"
"Měly bychom si odpočinout! Zkusit se prospat!" navrhnul Havran. "Potřebujeme odpočinek!"
"Nejdříve bychom se měli dostat odsud! Tady není bezpečno!" nesouhlasil Vrabčák.
"V mém pokoji je bezpečno!" nesouhlasila Elis.
Liška se rozhlédla okolo.
"Utéct odsud bude složité! Cesty ven nejsou tam, kudy jsme přišli! Pamatuješ na ten průlez pod postelí? Taky nefungoval. Minule jsme měli štěstí.
Ale tady je to mnohem větší! A za dveřmi čekají psi! Teď nemáme jak hledat východ!"
"Já jdu spát!" zivla Elis a zalezla do své postele. Už toho měla dost. A ano, bylo tu plno věcí, které neseděly, ale další byly její a správné. Především postel. Jak si zalezla pod peřinu citila se jistěji. Bezpečněji. A když zavřela oči, cítila se úplně doma.
"Mohu si lehnout k tobě?" poprosila Liška. Nechtěla být sama. Potřebovala něčí společnost.
Elis nadzvedla přikrývku a Nina vklouzla k ní. Přitiskla se a spokojeně zavrtěla.
"Měly bychom držet hlídku! Klidně začnu, ale nevydržím celou noc!" Medvídek de moc bezpečné necitil.
"Já jsem úplně grogy! Potřebuji spát!" omluvil se Havran a lehl si na kraj druhé postele. Tahle patřila kdysi Zině.
"Já klidně mohu hlídat! Pak mne vzbuď," přikývla Kavka a lehla si vedle bráchy.
"Jsme zvířata chycená do pasti. Jen čekáme za jak dlouho přijde lovec pro svou kořist!" povzdechl si unaveně Vrabčák. "Měli bychom se co nejdříve dostat zpět do našeho pravého světa," povzdechl si i když věděl, že je nepřesvědčí.
Kde bude ležet on?
S ninou a Elis? To se neodvážil, Elis byla z bohaté rodiny. Trochu nejistě si lehl k dvojčatům s obavou, zda jej Kavka nepraští. Ale ta se jen vice přitiskla k bráchovi, aby měl místo.

"Kavko!" zatřásl s ni Medvídek. "Probuď se! Kavko!!"
Nesouhlasně zavrčela. Připadalo jí, že sotva stihla usnout. Ale otevřela oči a posadila se. Pro tři byla postel malá a kluci se na ní moc mačkali. Fakt se tu blbě spalo.
"Co se děje?" optala se se zívnutím a přelezla Vrabčáka aby vyklouzla z postele. Tričko se jí přilepilo na záda, nebyla zvyklá na tak teplou přikrývku a k tomu ještě mít v posteli další dva kluky. Bylo ji horko. Stáhla si nalepené tričko dolů a hledala pod postelí boty. Někam je večer zakopla.
"Něco tu je!" vysvětlil šeptem Medvídek.
"Co?" natáhla se rychle pro nůž, který uložila pod polštář. Boty počkají, stejně je tu všude koberec.
"Tam u zdi!" ukázal hoch směr.
Pak to zaslechla. Jako by se tam cosi prodíralo křovím.
Něco se protahovalo skrze stěnu. Bylo to plné větví a srsti. Na hlavě to mělo srnčí parůžky. Bylo to strašidlo ze sklepa.
"Havrane, Vrabčáku, vstávejte!!" zacloumala s kluky.
"Nech mne spát!" zavrčel kňouravě Havran a přetáhl si peřinu přes hlavu.
"Kurva vstávej!" stáhla z něj  vztekle přikrývku.
Vrabčák, zmaten nejistotou kde vlastně je. hledal brýle. Obvykle si ie odkládal na stolek vedle postele, ale tohle nebyla jeho postel a žádný stolek tu nestál.
Kavka pochopila, že od těch dvou se pomoci jen tak nedočká. S nožem před sebou obešla postel blíže.
"Co sem lezeš ty...ty... Koště!!! Jestli tě dostanu do spárů, tak uvidíš jak s tebou zametu!" křikla na něj se vztekle. Mělo to správnou dávku výsměchu a pohrdání. Tohle byla další věc kterou uměla, zasáhnout urážkou přesně a bolestivě.
Postava zmizela zpátky ve zdi. Lekla se jí.
Spokojeně se uchechtla.
Takhe se to dělá!
V zápětí se rozštěkali kdesi za dveřmi psi. Celá smečka černých psisek proběhla chodbou a opřela se o dveře. Jestli zavadí o kliku, sůl je už nezastaví. Kouzlo dávno vyprchalo.
"A kurva!" zašeptala. Aoe bylo už pozdě.

Medvidek držel kliku. Ale na dveře dopadala znovu a znovu těžká těla bestií, snažící se prolomit dovnitř.
Jak dlouho dveře vydrží?
"Pomozte mi!" křikl na ostatní.
Kavka se přidala, ale pro veškerá zranění mu moc nepomohla. Byla spíše rváč ne zápasník. Vítězila agresivitou a tvrdostí, ale nebyla silná.
Jeden z pantů na dveřích se vytrhl z hnilobou poškozeného rámu. Nezastaví je.
"Dostanou se dovnitř!" varoval ostatní Medvidek, ale stále se snažil držet. Celou vahou se zapřel do dveří.
"Světlo!" vyskočila z postele Elis "Strašidla se bojí světla!" Rozsvítila lampičku na nočním stolku. Pak podél zdi přeběhla ke dveřím a stiskla vypínač.
Žárovka u stropu mžouravě zamrkala, ale rozsvítila se. Svítí a to znamená, že jsou v bezpečí.
"Nemohou jít do světla!" trvala na svém Elis. Věřila tomu.
"Je tu balkón!" ukazala Liška ke dveřím vedle okna. Pokud šlo o ni, radeji by zmizela drive, než se dostanou dovnitř.  Vyklouzla z postele a nasadila si svou masku. "Můžeme utéct!" navrhla a zkusila kliku, dveře se otevřely do nočního chladu.
"Je to vysoko!" nesouhlasila Elis, ale když dveře znovu zapraskaly pod vahou psů  stáhla se blíže k balkonu. Ale nebylo to dost rychle.

Země strašidel je místo, které stvořil dětský strach. A takovému místu nelze věřit.
Světlo donutilo smečku o pár kroků ustoupit, ale ve chvíli kdy pocítili naději, v elektřině cosi děsivé zajiskřilo a obě světla zhasla.
"To jako fakt?" zaprotestovala nevěřícně Kavka. S nožem namířeným ke dveřím ustupovala k balkonu.
Medvídek ustupoval ukryt za deskou dveří.
Elis hrábla po mobilu a rozsvítila displej.
Psí smečka se zavrčením překročila práh. Pak se roztahli okolo stěn, aby je obklíčili.
Liška nevěřícně sledovala své přátele, ale nemohla jim pomoci. Nemá už sůl. Zbylo ji poslední kouzlo. Dětská víra že jim nekdo pomůže. Jsou přeci děti a když se deti dostanou do úzkých, vždy se někdo objeví. Někdo jim přece musí pomoct.
V příštím okamžiku z dřevěné podlahy vyrašilo na desítku trnitých kmínků a oddělilo smečku od dětí!

.