Děti Mordoru (Little fears)

Archiv

"Jako teď?" optala se nechápavě Kavka a rozhlédla se po ostatních. Nikdo cizí tu nebyl. Nic zvláštního se nedělo, když nepočítala vyděšeně kňourání malé holky.
I když i Elis byla bledá a hlas měla vyděšený. Ale jinak, jestli to měl být něco jako kouzelnický trik, zatím nic moc.
"Co říká?' optal se Havran.
"Nemluví! Nikdy nic neříká! Možná nemá jazyk. Nebo duchové nemohou mluvit!" pokrčila nejistě rameny.
"Vždyť nic z toho nedává smysl!" protestovala Kavka. "Oběsili ji ve škole za sabotáž? No dobře, to se opravdu stalo," poklepala prsty na fotku. "Ale proč je pak popálená. Tvrdila jsi, že je spálená. Zuhelnatělá! Ne oběšena! Není to divný? A ještě nemůže ani mluvit!? Tak pokud něco chce, ať to napíše!" plácla Kavka na stůl s kusem papíru, ktery vytrhla z jednoho ze svých sešitů. Pokud se tu měla bavit s duchem, chtěla něco vidět! Něco skutečného. Potvrzení že je a ne samé nesmysly, které ani nezapadaly do sebe. Ne jen zkazky Elis.
V té chvíli papír na jednom místě zčernal.
Vyplašeně ustoupila!
Co se to stalo?
Tohle se přece nestává.
Nevěřícně hleděla na černou zuhelnatělou linii, která se rozeběhla po papíru.
Nechápavě se ohlédla po ostatních, zda to vidí také, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá.
Ale linky poskládali slovo.
"Archiv 386!"
"Co je to Archiv?" optala se nechápavě Kavka.
"Archa úmluvy. Ve filmu Indiana Jones!" navrhnul Medvídek.
"Archiv je misto, kam se ukládají staré knihy a fotografie," vysvětlila Elis. "Máme hledat archív. Asi staré záznamy!" pokrčila nejistě rameny.
"Kde může být to ... archiv?" optal se Havran.
Kavka stále nevěřícně hleděla na lehce zčernalý papír. Stalo se to přímo před jejíma očima. Byl to nějaký trik? Zkusila vzkaz nadzvednout, ale ze spoda zčernalý nebyl
Elis se zvedla a přešla ke stolku knihovnice.
"Prosím, je tu nějaký archiv? optala se jí.
"Ano. Dole ve sklepě. Jsou tam uloženy staré úřední záznamy města, které už nikoho nezajímají!"
"A mohla bych se na ně podívat? Je to v rámci jednoho školního úkolu. Potřebovala bych si tam vyhledat několik starších záznamů z počátku školy," vysvětlila prosebně.
"Správně tam nikdo z žáků nesmí!" nesouhlasila knihovnice. "Ale je to jen kipa papírů co nikdo nečte! Pokud jde opravdu o školní projekt a že jsi to ty, Aliso?" otevřela zásuvku a vytáhla starý klíč s visačkou "Archiv". "Ale neudělejte tam nepořádek! Už tak je v tom šílenej zmatek!"

Nina se zvedla a doplazila se ke své provizorní masce. Je děcko čarodějnice z bezu! A sama bude jednou čarodějnicí.
Podívala se znovu očima lišky, starka ji nabádala divat se. Vidět!
Do nosu ji znovu udeřil zápach kouře a pak spatřila před sebou ducha. Černou spálenou tvář. Tiše kvilel a chvěl se.
Žhnul.
Ne, vždyť on brečí. Bez slz, ty žár na černé kůži hned vysoušel. To jen oči vodnatě bledé a mokré k ní hleděly s prosbou.
Je to ještě dítě, uvědomila si. Starší dítě, asi jako Kavka. A drží se, brání. To těkavé chvění je snaha vymanit se z pout. Z přízračných řetězů které jej stahují zpátky pod podlahu knihovny.
Stále je vězeň.
Černé tělo ducha se napůl propadlo pod podlahu. V panice se chytal okolo. Natáhl ruku k Nině, aby jej zachránila. Zoufale a prosebně.
Děvčátko nejistě zvedlo ruku. Cítilo žár, když se jí dotkne, spálí se.
Odkudsi z podlahy vystřelil šerý slabé viditelný řetěz a omotal se duchovi okolo hrdla. Děcko se zachvělo v poznání, že prohrálo. Ještě zahrabalo prsty po zemi a v zápětí bylo strženo kamsi pod podlahu. Bylo pryč!
V místě kde ještě před vteřinou stálo, ležel přízračný ohořelý školní sešit. A vedle něj v dřevěných parketách slabý zčernaly otisk bosého chodidla. A také mnohem slabší linky prstů snažících se zachytit.
Sešit se chvěl a od krajů odhoříval.
Proč jí ho tu duch nechal?
Byl nadepsán úhledným dětským pismem, inkoustovým perem, "Zapisky z cely".
Nina jej dlaní uhasila a zvedla. Přízračný denník spáleného ducha. Z toho papíru stále unikalo jemné kvílivé skřípání a bolestné hlasy mnoha dětí.
Opatrně jej otočila. Uvnitř byl husté popsán stejně úhledným písmem. A na zadní straně dosti zoufalé neuspořádané písmo, "Pohřběte mé kosti!"
"Liško, pojď!" vytrhl ji z myšlenek Medvidek. "Jdeme do archivu!"
Nina sebrala sešitek a zabalila jej do své provizorní masky. Jen tak jej mohla udržet v rukou i ve své aktovce.

Archiv našli snadno. Sklepní chodbou školy, místo které Elis kdysi tak ráda navštěvovala, se dostali ke dveřím s nápisem Archiv. Tady uviděla ducha poprvé, u těchto dveří, uvědomila si Elis. Ty bledě oči v černé tmě. Tady to celé před vice jak rokem začalo.
Vytáhla z kapsy klíč a odemkla dveře. Naštěstí tu dnes není sama, jako tehdy. Jsou s ní její přátelé.
Zašmátrala rukou po zdi a rozsvítila. Stará žárovka u stropu neochotně zamrkala a ozářila místnost. Byla to spíše široká chodba naplněna policemi plných stohů listin a dokumentů. A další byly v širokých výklencích oddělené mřížovím. Mnohé zamčené kovovými dveřmi.
"Hledejte něco jako 386!" připomněla jim Elis.
"Tohle bylo vězení!" ukázal Medvídek za jedny z mříží. "Pod těmi papíry je záchod! Tady je tehdy drželi, než je vyvedli na dvůr oběsit!"
Nikdy by ho nenapadlo, že jejich škola je tak zajímavým místem. Tolik se tu už stalo!
"Sakra, někdo jde!" utišila je Kavka.
A opravdu! Z chodby sem zaznívaly přibližující se kroky.
"Zamkněte!" poradil Havran. A Elis přeběhla ke dveřím a rychle je uzamkla.
"Bude vidět světlo z pod dveří!" připomněla Kavka. "Musíš i zhasnout!"
"Ne!" protestovala Liška, ale to už se vše utopilo v absolutní temnotě. Skoro absolutní. Cely měly nízká okna opatřené mřížemi. A zpoza nich a zaprášených skel pronikalo dovnitř slabé světlo.
Jsou zamčení s duchem! V celách, kde byl kdysi vězněn. Ve sklepě, kam ho to vtáhlo.
Mistnost byla nejednou prázdná a jiná. U dveří stál široký stůl a za ním přísné tváře. Jsou jako učitelé, uvědomila si Liška. Přísní a povýšení. Nepřístupní naším prosbám a přáním.
Další dva muži v uniformě drželi před stolem dospívající děcko. Chvělo se, s hlavou oholenou, bosé a v hadrech bylo tak podivně bezpohlavní. Vykašlávalo krev v prosbách, které nikoho nezajímaly. Protože za ní, a přímo před Liškou, stačilo jen zvednout ruku, stál muž s černou kápí přes tvář. Muž, který uměl působit bolest. Byla to jeho práce.
Světlo u stropu se znovu rozblikalo a vrátilo police se štosy listin. Kroky vstoupili dovnitř a patráve prohlíželi mistnost.
Nina se přikrčila a nasoukala pod jednu z polic.
"Co tu děláte!? Proč se tu schováváte! Tady nemají žáci co delat!" vytáhl zpoza polic špatně skrytou Elis a Kavku.
Školník, uvědomila si Liška. Ředitelův pohůnek co s oblibou terorizuje žáky.
"Já za to nemůžu!" vymlouvala se Elis koktavě.
V té chvili vylezl Havran, aby vyděšenou dívku bránil.
"My tu hledáme podklady pro jednu školní práci! Máme to dovolené od knihovnice, to ona nás sem poslala!"
"Tak proč se tu skrýváte po tmě?" optal se pochybovačně školník.
"Měli jsme strach! Je to sklep a také jste mohl být nějaké strašidlo či duch!" vysvětlil omluvně Havran s tou správnou dávkou dětské naivity.
Školník na něj nedůvěřivě hleděl.
"Já vás znám! Slečna Smirnov a dvojčata Pavlovičovi, že?! A knihovnice se hned zeptám!" varoval je.
Očekával další vlnu vymlouvání a proseb. Ale Havran přikývl.
"To bude nejlepší! Já vím že to vypadá divné, že jsme schovali, ale měli jsme opravdu jen strach ze strašidla. Sklepy jsou fakt strašidelné. Ale když se zeptáte paní knihovnice, bude vše jasné!" přikývl souhlasně.
Školník na něj podezíravě hleděl a pak přikývl.
"Dobře mladej! Ukecanej jsi dost, uvidíme, zda je to pravda!" pustil obě dívky. "Zatím počkejte tady!"