Děti Mordoru (Little fears)

Ztracené dítě

Psi s kňučením ustoupili z pokoje, jak je vytlačily trnité větve a znovu uzavřely vchod.
"To je ten smeták, co sem lezl v noci!" obořila se na něj Kavka, ale Medvídek ji zastavil.
"Nech ho, vždyť nám pomohl!"
"Kdopak jsi?" vrátila se zpátky Liška.
"Já ta-dy bydlel," zašeptal trhaně. Byl o trochu menší než Kavka. Dlouhé mastné vlasy mu spadaly do obličeje, který měl zarostlou hrubou ježatou srstí. Stejně jako zbytek těla. Na hlavě srnčí paroží.
"S Elis?" nechápala Liška.
"Ne! Já ho neznám!" nesouhlasila dívka.
"Se Zi-nou!" odpověděl napůl nejistě, jako by to jméno i on sám slyšel už hodně dávno. "Kdysi tu procházela! Hledala mne!" přikývl, možná tomu ani sám nevěřil.
"Ona chodila sem?" nechápala Liška.
"Proč tě hledala?" optal se Medvídek.
"Můžeš nám pomoct dostat se ven?" požádala Elis.
"Ať zmizí! Já mu nevěřím!" protestovala Kavka.
"Sám se nemo-hu vrá-tit! Jsem tu věz-něn! Stejně ja-ko vy. Ztracen. Už moc let. A Zi-na mne zde hledala. Nena-šla mne. Hle-dala. A už necho-dí!"
"Zina umřela! Už je to dávno. Ale políbil jsem ji a osvobodil jejího ducha!" přikývl Medvídek.
"Je to její bratr. Ten z obrazu!" pochopila Kavka.
"Není tu bez-pečí! Panen-ka se vrátí!" varoval je.
"Tu roztrhali psi!" nesouhlasil Medvidek.
"Vrátí se! Na-konec! Vždy se zase vrá-tí" trval na svém hoch.
"Ty nejsi strašidlo!?" pochopila Liška.
"Jsem ztra-cené dítě. Stáh-li mne sem běsy. Lovec lov-ců. Pán lesa. Byl jsem dítě jako vy. Unikl jsem pánu! Zracen. Příliš dlouho jsem zůstal v lese."
"Proto vypadáš jako les?" optala se Elis.
Jen přikývl a znovu zafrkal. Znělo to smutně, jako by plakal.
"Přece odsud musí být nějaká cesta zpět?" nesouhlasil Vrabčák.
"Ne!" zavrtěl smutné hlavou. "Žád-nou jsem nena-šel! Hledal. Není. Zi-na to uměla."
"Proč je sklep srubu a téhle vily tak blízko?" zajímalo Lišku.
"Jsou spoje-ni. Jsou jedno. To po-stavi-la má matka, srub v lese. Z kamene vily. Srub Zina."
"A víš co se stalo ve srubu lovcům? Je to záhada. A už nad ní přemýšlím měsíce. Před půl rokem tam zemřeli lovci? Víš co se jim stalo? Když jsi z lesa?"
"Ano, za-bil je běs. Lovec lovců. Prošel skle-pem v srub!"
"Tak že je tam cesta ven!"
"Není" zavrtěl ztracený hoch.
"Prošel sklepem ven do srubu?" zopakoval Vrabčák.
"Je to běs! Běs ote-vírá cesty! Běs to umí."
"A co pravidla srubu! Neporušili tam nějaká pravidla?" nesouhlasil.
"Ne. Lovce lovců pra-vidla lidí neza-jíma-jí."
"Proč by zabíjel dospělé lovce. Ozbrojené. A rovnou všechny tři. To se nikdy nestalo!" Pochyboval Vrabčák nesouhlasně.
"No já bych věděl!" ozval se nejisté Medvídek. "Jak jsme sem šli, utekli jste před psi. Ale já se šel podívat blíž. A zaslechl jsem kus rozhovoru. Byl tam průchod do našeho světa. To ten asi střeží psi. A slyšel jsem hlasy. Dva hlasy, jeden lidský dospělý a jeden strašidla. Domlouvali se."
"Nějaký dospělý mluvil se strašidlem?" pochybovala Kavka.
Medvídek přikývl.
"Co říkali?" zajímalo Vrabčáka.
"Ten dospělý muž se zlobil, že to strašidlo nemělo zabít lovce, že to mu nepřikázal.
Ale strašidlový hlas řekl, že mají jen dohodu, jen spolupracují. Že ho neposlouchá. Že on vládne divočině! Vysmál se mu. A já ten hlad poznal. Už jsme ho slyšely dříve. Byl to hlas řezníka, co odnesl Smíška tam dolů. Poznal jsem ho!"
"Lovec lovců. Běs!" přikývl ztracený hoch a poděšeně zafrkal.
"Někdo spolupracuje s řezníkem co tu vraždí? To je kurva moc," zaklela Kavka.
"Ne jen tak někdo. Či je ten pokoj vedle?" otočil se k Elis.
"Otcova pracovna!" zašeptala vyděšeně.
"A co myslel tím zabil lovce?" optal se Vrabčák vyděšeně.
"Asi je další mrtvý lovec?" nechápal Medvídek otázku.
"Je tam můj táta! Nepustili jsme ho dovnitř! Zůstal venku v lese! Musíme se dostat zpátky do srubu! Třeba mu můžeme ještě pomoc!"
"Není cesta ven!" zavrtěl ztracený hoch hlavou.
"Je! Tady hned vedle!" nesouhlasil Vrabčák rozhodně. Zkusí se jim proplížit.
"Běs tvoří cesty ven a zpět jak chtě-jí. A za-víra-jí."
"Ale je tam!" trval na svém Vrabčák.
"Není! Už ode-šel! I psi. Jsou už pryč! Cesta ven není!"
"Nina tě hledala tady?" připomněla mu Elis. "Jak se pak dostávala odsud?"
Lesní hoch mlčel. Jako by jim tu odpověď nechtěl dát.
"Kurva! Řekni nám to! My se chceme vrátit!" křikla na něj Kavka.
"Měla klíč! Klíč od čaro-děj-nice z bezu! Klíč měla Zina. Hle-dala mne! Skrý-val jsem se. Da-leko. Před běsy skrý-val jsem se," vysvětlil. Působil trochu zmateně a v jeho přítomnosti se po místnosti rozšířil zápach hniloby a hub.
"Ta čarodějnice z bezu? Tam bydlí Liška!" zajásala Kavka. Konečně dobrá zpráva.
"Bydlí Liš-ka," zopakovalo ztracené dítě souhlasně.
"Je to jen kousek odsud!" ukázala Nina ven. "Mohu vás tam zavést!"
"Jen kousek. Cha-trč v bezu. Dá-vejte pozor co slibu-jete! Čím platí-te. Velký pozor. Čím plati-la Zina. Čím já!" unikl zase do vzpomínek.
"Můžeme ji dát oko!" navrhnul Medvídek a vytáhl svůj poklad.
"To je oko čaro-děj-nice!" ustoupilo ztracené dítě.
"Opravdu?" pohledl na něj hoch. Oko mu pohled oplatilo. "Tak ho vyměníme za klíč!" usmál se.
"Pojďme tedy!" souhlasila Kavka a zatřásla Havranem, který mezi tím zase usnul na posteli Elis.
"Segra, nech mne spát!" prosil jí ospale.
"Odcházíme!" vzala ho za ruku stáhla ho na zem.

Poslední zůstal Vrabčák.
"Jsi zakletý? Jako Zina?" optal se ho.
"Ztrace-ný!" odpověděl.
Hoch se rozhlédl, zda už všichni z jeho přátel jsou opravdu za dveřmi. Ještě jednou se nadechl, aby si dodal odvahy a pak tu věc před sebou políbil. Rychle a spěšně. Treba ho tak osvobodí!
Ale nestalo se nic.
Jen ztracené dítě sebou překvapeně cuknulo a pak zmizelo v podlaze.
Zůstal po něm jen zápach hub a hliněná pachuť v ústech.
Nezdálo se, že by to fungovalo. Ale zkusil to.
Rychle se rozeběhl za ostatními.