Děti Mordoru (Little fears)

Skrývání a hledání

Pak přišla na řadu Liška.
Opřela se čelem o sloup a začala počítat.
"Deset, dvacet, třicet, ..."
Slyšela dusající kroky, které se rozprchly do všech stran. Uvědomila si hned jednotlivé směry, ty nejvýraznější přiřadila i ke jménům.
Míša nedoběhne daleko a běží nejpomaleji! Ten rychlý sprint co vypálil vpravo je Havran. Než dopočítá, dostane se až k třetí řadě. Dost daleko, aby byl v bezpečí. Ale pocit bezpečí jej může zradit, když si nedá pozor, spatří ho. Ví kde hledat. To Vrabčák běží lehce a jeho kroky zanikly v dusotu ostatních. Stejně jako kroky Elis. Tak že ty třetí jsou Kavky!
"..., devadesát, sto! Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát!" zopakovala ještě pravidla hry v naučené průpovídce. "Už jdu!" varovala všechny a odstoupila od sloupu, na jehož žlutočerné pruhy celou dobu hleděla.
Po zvyku sáhla k tváří a stáhla si na oči masku lišky. Celá hala ztichla. Byla tam sama. Alespoň zdánlivě.

Dokud byla malá, hrála si většinou jen poblíž bezové chatrče. Jako capart sedávala na zemi před kůlnou, většinou jen v tričku a s nahým zadkem, a skládala si své klacíky, kamínky a amulety.
Ostatní děti ji vídaly, ale když se pokusila k nim jít, utekly. Ty mladší s bojácným řevem, ty starší jen přidaly do kroku a změnily směr. Protože každý až na ni věděl, že v kůlně v bezu bydlí čarodějnice, co unáší děti, aby z nich vychovala své temné služebníky a netvory. Tak se to říkalo po Sodomě. Čarodějnice byla podezřelá a ten capart před její chatrči byl důkazem, že každé slovo je čistá pravda. Proto hleděli na malou Ninu s despektem, jako by se za tu malou holku jen maskovala.
Právě proto prožila Nina většinu dětství sama jen s babičkou. Alespoň než začala chodit do školy.
Tím dostalo přesvědčení, že je převlečeným netvorem, dost vážnou trhlinu. No který netvor musí chodit každý den brzo ráno do školy? A který dostává poznámky a pětky ze zkoušení u tabule?
Žádný! Protože by učitele sežral! Alespoň Smíšek byl o tom přesvědčen.
Tak že si před týdnem na tu holku počkal na hraně bezového křoví, když byla čarodějnice bezpečné pryč. Viděl čarodějnicí z bezu jít dolů do města a šance, že vyběhne nečekaně zpět všech osm set šedesát pět schodů byla malá. I když u čarodějnice samozřejmě žádnou jistotu nemáte.
"Ty jsi Liška!" spíše ji oznámil než se zeptal a prohlédl si tu bosou žábu v krátké sukni a tričku.
Nejisté si sundala masku z očí a zvědavě pohlédla na něj. Co po ní chce?
"Jo!" přikývla.
"Řekni! Je opravdu stařena z bezu čarodějnicí?" optal se ji odvážně.
"No," pokrčila nejistě rameny Nina. "Já vlastně nevím!" přiznala. "Asi jo!"
Smíšek to chvíli zvažoval.
"A ukradla tě rodičům?" optal se vzápětí.
"Ne, proč?" nechápavě protestovala.
"Říká se to, že krade malé děti, které nepřijdou včas domů! A ty jí pak musí sloužit, nebo je prokleje, promění ve zvířata," vysvětlil ji, jak se věci mají.
"No, já jsem její vlastní!" omluvila se zklamaně, že tak zábavnou věc její babička nedělá. "A žádné další dítě s námi nebydlí! Toho bych si všimla!" ubezpečila ho.
"Hmmm, škoda!" povzdechl si Smíšek.
"To jo," přikývla stejně zklamaně Liška. Skutečný svět tak nějak postrádal tu správnou fantazii.
"No, ale alespoň bydlíš u čarodějnice! Je to tam strašidelný?" zadoufal.
"No, trochu asi jo! Chceš se podívat!" nabídla přátelsky.
Krátce zaváhal. Ale když se ta malá žába pobaveně usmála, dodal si odvahy a přikývl.
"No jasně!"
Vzala ho za ruku a vedla bezovým křovím k chatě. Byl to první a jediný člověk, kterému ukázala jak bydlí. A potěšilo ji, jak velké nadšení kůlna u Smíška způsobila. Hromada páchnoucích odpadků, svazky zčernalých bylin a tajemné obrazce namalované na stěně. To vše působilo dostatečně čarodějnicky. Alespoň dle jeho představ.
Ve skutečnosti ty kresby na zeď namalovala Nina, když byla menší. A mělo jít o víly, jednorožce a raketu. To mu ale neprozradila.
Smíšek byl tak první, s kým se začala bavit. Druhým byl její spolužák Míša. Po ubezpečení, že opravdu není strašidlem, se spřátelili. I když ostatním spolužákům, tedy měšťákům, o to více a častěji tvrdil, že Nina slouží čarodějnicí. A popisoval jejich chatrč jako mnohapatrový dům hrůzy, ačkoliv v něm sám nikdy nebyl.

Nina neuměla běhat tak rychle, jako ti starší. Měla krátké nohy. Jediný, koho předběhla je Míša. Tak že se nesměla příliš vzdálit od pikoly. Když ji všichni zapikají, bude muset hledat znova ona.
Jenže je nemusela chytit, stačilo je uvidět! Ona byla teď tím strašidlem, co hledá ukryté děti. A stačilo ji chytit jediné.

Odpoledne se přehouplo ve večer v několika dalších hrách. Nina byla obratná a malá. Uměla se vmáčknout do úzkých míst kde by ji nikdo nečekal. Ale nebyla dost rychlá v běhu. A nikdy nevydržela dostatečně dlouho čekat. Tak že pikala často.
Ale jako hledač byla nebezpečná, to ostatní brzo pochopili. Měla překvapivě pozornou mysl, která odhalila i drobný pohyb. A také schválně přehlížela Míšu, který byl vždy nedaleko a snažila se zapikat ty starší , ukryté ve větší vzdálenosti. Stejně dobrý na hledání byl už jen Vrabčák, kterého jeho otec od mala bral do lesa na lov. Uměl se tiše plížit a byl dobrý běžec. A byl to právě Vrabčák, kdo pikal tu poslední hru, která všechny ty události začala.