Děti Mordoru (Little fears)

Rituál pro mrtvé

Liška váhala.
Šla s nimi jen proto, že se rozhodli projít do Mordoru propustí poblíž bezové chatrče a stavili se pro ní.  A také to byli její kamarádi.
Ale teď váhala. A nebyla jediná. I ostatní dostali strach. Co se vrátili, už si do Mordoru hrát nechodili.
Jediný kdo nepochyboval byl Smíšek, který si své setkání se strašidlem za dvířky nepamatoval. A připojil se k nim, protože rituál pro duchy zněl fakt zajímavé, i když v ně nevěřil.
"Co je?" podivil se. Prolézali tu přece už tolikrát. A najednou jsou tak vystrašení?
"Jdeme!" přikývla Alisa, rozhodnuta uskutečnit svůj plán usmíření duchů. A Havran ji hned následoval. Protože někde uvnitř se rozhodl, že pokud si ji podsvět vezme, on bude s ní! Smíšek prošel jako třetí. A teď byla na řadě Nina. Ale ta váhala. S maskou na očích nahlížela nejisté dovnitř.
Tam uvnitř jsou strašidla. Tohle je jejich území! A ona už tam do světa spálených děti nechce!
Okolo ní se protáhl Větvik a vzal ji za ruku.
"Pojď!" usmál se na ní, a vedl ji dovnitř. Připomínala mu tu malou šibalku z pod světa. Místa, které se mu stále zdálo známější, než tato nová realita. Ne že by se chtěl dolů vrátit, ale tak nějak teď nepatřil nikam.
"Tohle je kurva blbej nápad!" nesouhlasila Kavka. "Víte že se tam nesmí!"
A Vrabčák s ní pro tentokrát souhlasil. Taky se mu tam nechtělo.
"Nesmělo se sem nikdy!" nechápavě jim připomněl Smíšek. "Právě proto je to zajímavé!"
"Já nikam nejdu! Počkám tu na vas!" ustoupila dívka dál od ústí trubky.
Přála si nevěřit ve strašidla. Dělala všechno pro to, aby v ně nevěřila! Ale nebylo to to samé, jako když opravdu nevěřila. Přes všechno to popírání měla strach. Strach, že jí zase ukážou, že skutečně jsou. Že jí znovu rozbíjí víru ve svět, který má logiku a řád.
"Jste sraby! I malá Nina jde!" odtušil Smíšek, ale jejich hlas už se vzdaloval.

I když byl požár uhašen, ve vzduchu stale visel štiplavý zápach kouře. Tiše, a semknuti v těsný hlouček se protahovali mezi budovami a rozhlíželi se obezřetně okolo. Smíšek po nějakém hlídači, či požárníkovi, který tu zůstal. Ostatní nahlíželi spíše do stínů, odkud by je mohli pozorovat spálené děti. Ale všude byl klid. Jen vítr hvizdal v ocelových konstrukcích a na zemi se leskly skleněné střepy, které bosá Liška obezřetně obcházela.

Blok čtyři byl až vzadu. Obehnaný žlutočernou bezpečnostní páskou, působil ještě nebezpečněji než obvykle. Část vozovky se tu propadla a celá budova se tím podivné naklonila. Vypadala, jako by byla živá.
Nahledli na schodiště dolů, jediný přístup do komory byl shora a pak právě sklepem.
"Je tam mokro!" povzdechl si Smíšek. Mít mokré boty neznělo moc dobrodružně.
"Jdeme!" trvala na svém Alisa. Havran přikývl a sestoupil dolů jako první. Pod nohama mu čvachtalo bahno. Páchlo stejně jako vzduch a musel si zakrýt nos rukávem. Ostatní jej následovali.
Nahlédl do spalovací komory. Leskla se inkoustově černou hladinou. Směs popela, sazí a vody tu tvořila bahnitou břečku.
"To je hnus!" odtušil Smíšek zhnuseně.
Ale Alisa si toho nevšímala a vstoupila dovnitř. Přebrodila se ke kraji, kde tenkrát nalezli kosti Ziny. Pak z batohu vytáhla mléko a sklenici medu. Ostatní se shromáždili okolo. Mléko jen tak vylila do bahna. Bilá v černém. A pak otevřela sklenici medu.
"To je dárek pro vás mrtve!" pronesla vážným hlasem, když ji pokkádala do bahna.
"Ještě krev!" vzpomněl si Havran. Vytáhl nůž a řízl se jím do hřbetu ruky. Nůž byl ostrý a několik kapek zbavilo bílé mléko jasně rudou. Vzniklý obraz barev tím dostal zlověstnější výraz. Pak podal nůž Smíškovi. I ten to udělal bez velkého váhání. Poslední se k nim přidal Větvik. Obě holky odmítly.
Mléko, med a krev. Teď to vypadalo jako skutečný rituál. To snad mrtvé duchy spálených dětí konečně usmíří! A svět bude normální.