Děti Mordoru (Little fears)

Větvikův vztek

Musí se vyspat. Konečně si odpočinout! Sotva už pletli nohami. Ale někde na bezpečném místě!
Existuje v tomto světě něco jako bezpečné misto?
Elis věřila vile i přes její strašidelnou vizáž. A nikdo jiný návrh neměl. Proto se vrátily tam.
"Nemůžete spát nahoře v pokoji. Panenka se vrátí. Možná už teď je zpět! Strašidla se vždy vrátí! Není je lehké zničit!" Protestoval Větvík, jak překřtili ztraceného kluka.
"I když je roztrhají psi?" znejistěli.
"Jsou stvořeny ze strachu. A strach je hodně houževnatý materiál. I když strach překonáte, zase se vrátí!"
"Což vůbec nejdou zničit?"
Větvík pokrčil rameny.
"Říká se, že jen kouzlo! Dětská kouzla je to jediné, co jim může ublížit!' pokrčil rameny. "Slyšel jsem to tak! A jediné bezpečné místo zde, je můj sklep, tam se schovávám už roky! Pojďte spát tam!"

Sklep byl vlhký a byla v něm zima. Bylo to zoufalé místo. Jediný způsob jak tam spát, bylo opřít se o stěnu a navzájem o sebe, aby uchránili alespoň něco tepla. V jednom chumlu na sobě, špinaví a utahaní, snili své horečnaté sny trhavého spánku. Žádná matrace ani postel.
Probudili se ztuhlí, rozlámání a hladoví. A pokud včera věřili, že se ještě dostanou ven, dnes se tomu věřilo hůře. Už jsou ztracené děti. Krčí se ve sklepě jako potkani a nemají co jíst.
Služba u čarodějnice najednou nevypadala tak hrozně. Bylo tam teplo, jídlo, i postel jim nabídla.
"Dneska získáme klíč a vypadneme odsud!" dodával jim odvahy Havran. "Už víme kde hledat!"
Což nebyla tak úplně pravda. Jediné co opravdu věděli, že je někde v Mordoru. V místě kde žijí spálené děti kata. Což bylo dosti neurčité.
A s katem žádné obchody neuzavřou.  Ukradli mu jedno z dětí, Zinu!

"Mám hrozný hlad!" stěžoval si Medvídek a Elis se k němu přidala. Všechny zásoby jídla už došli. A včerejší polévka byla málo.
"Musíme uvařit nějaké jídlo!" rozhodl zálesácky Vrabčák. Zvedl se a prohlédl harampádí v policích. Našel starý hrnec, to byl dobrý začátek.
"Rostou tu houby!" ukázal okolo.
"To jsou mí přátelé. Jediní, se kterými si povídám po dlouhé dny samoty!" protestoval Větvík.
"To jako fakt?" nechápal Vrabčák. Až tak dlouho tu je, že už si povídá s houbami? To znělo hodně zoufale.
Větvík se dostal do země nočních můr ještě před Zinou. Ta ho tu hledala. Říkal to. To znamenalo že je tu více jak patnáct let. Tehdy mu mohlo být tak okolo osmi. Alespoň dle podobizny, která se objevila v hale. Což nevycházelo. To by mu muselo být už hodně přes dvacet. A i když se jeho věk nedal zrovna odhadnout, vypadal podobné staré jako Havran!
Na druhou stranu Zina tu byla patnáct let a nezestárla ani o den. I když, ta byla od začátku mrtvá.
"Něco musíme jíst!" povzdechl si Vrabčák. Možná něco ulovit? Ale když nemají žádnou střelnou zbraň, zbýval jedině lov do pasti. A to chce zase svůj čas.
"Mám krysu!" nabídl jim Větvík.
Vrabčák ji převzal a ukázal ostatním. Nesetkalo se to s nadšením, ale ani protestem. Včera už krysy jedli a nic jiného neměli.
Vrabčák ji pomocí Havranova nože stáhl a vykuchal. Pak ji naporcoval na menší kousky, aby se snadněji uvařila. Ale i tak by to něco dalšího chtělo. Pro chuť a ať je toho víc. Jedna krysa pro šest je žalostně málo. Navíc nemá ani koření.
"Máš ještě sůl?" otočil se k Lišce.
"Ne!" zavrtěla hlavou
"Ach jo!" povzdechl si. Tak alespoň nějakou houbu. Kolem jich bylo tolik. Vše tu obrůstalo divoce houbami. Toho si přece Větvík nemůže ani všimnout. Uřízl nejbližší hlívu vyrostlou z dřevěné police. Když ji pokrájí k masu, bude to alespoň vypadat jako jídlo. Alespoň trochu, pokud se jim podaří nalézt někde suché dřevo na otop a rozdělat oheň.

"Zabil jsi mi přítele!" zavil zoufale Větvík. Na jeho těle se rychle rozrůstalo křoví a šlahouny. "Znal jsem ho od mala. Staral jsem se o něj! A povídal si s ním! A ty jsi ho teď zabil!!!"
Větvík narostl a mohutněl. Ztrácel lidské kontury, šlahouny se svíjely okolo něj jako hadi, očí mu žhnuly zlobou. Ve strachu všichni ustoupili od něj.
"Vetvíku?" zavolala na něj Elis. Ale marně, v odpověď se ozývalo jen temné zvířecí skučení. Stával se strašidlem!
"Utíkejte!" křikl Havran.

Liška v panice a ve tmě sklepa zakopla. Byla ještě příliš ospalá a ztuhlá, aby svedla utéct dříve, než se šlahouny a podhoubí rozrostlo po sklepení. Jak se zvedala, zachytil ji jeden ze šlahounů a strhl zpátky k zemi. Vrabčákovi se nepodařilo vyprostit vůbec. Větvík jej zachytil jako prvního a teď jej držel a táhl k sobě. Paže mu pokrývalo podhoubí.
"Budete potravou pro mě další přátelé! Stanete se půdou pro mé houby!" zašeptal zle.
"Obrať si tričko naruby!" zakřičela na něj Liška. Může jej ochránit před růstem hub. Může to zablokovat. Věřila tomu a na ní měla snaha pozřít ji jen pramalý vliv. Ale Vrabčák byl už příliš hluboko v trnitém křoví a ostružiní, aby mohl cokoliv ze sebe sundat.
A Ninu napadla hrůzná myšlenka. Byly všechny strašidla kdysi lidmi? Ztracenými dětmi? Nebo nešťastnými dospělými, kteří se snažili pomocí vzteku a zastrašování dokázat své? Možná že celá tato říše vznikla z lidského strachu a vzteku?

"Promiň!" Omlouval se Vrabčák. "Vetvíku promiň. Je to jen houba! Vyroste znovu!" Už se nesnažil marně bojovat se šlahouny. Hledal ještě zbytek lidství, který v tom strašidlu někde hluboko je.
Vrátila se i Elis a sama vkročila do šlahounů.
"Promiň Větvíku! Nepochopili jsme jak moc jsou pro tebe důležité. Nechtěli jsme ti ublížit!"
Sevření o poznání povolilo. A Vrabčákovi i Nině se podařilo uvolnit. A pak se hoch rozpadl v chuchvalec hub a dřeva. Jemný závoj podhoubí znovu nabyl na síle a rychle pokrýval vše okolo bílou pavučinou kořínků.
Vyplašené se dali se na ústup.

-----------------------------------------------
Většinou při hraní rpg hry, kdy váš napadnou nějaké kraviny, hned většina protestuje. A vymlouvá to hráči, zdůvodňuje, proč to nedělat. I v tomto případě hráč Vrabčáka řekl, mne napadlo uříznout houbu. No pojmenoval je, ale je to jen houba. A ostatní hned to bude průšvih. To nedělej.
Ale já byl pro a podporoval jsem jej. Je to tvá postava a není dobře se držet furt u zdi a hrát opatrně. Pokud by to udělala, udělej to. Jo, bude to průšvih, ale no a? Hrajeme přece hru pro to, aby se něco dělo. A bude to zajímavé!