Děti Mordoru (Little fears)

Chatrč v bezu

Samozřejmě že se ve skutečnosti nejmenovala Liška, to byla jen její přezdívka, kterou pro ni na sídlišti používaly nejen děti, ale i všichni dospělí. Pro lidi ze Sodomy byla Liškou. I když všichni věděli, že ve skutečnosti se jmenuje Nina. Po dlouhá léta byla pro Sodomu Nina z bezové chatrče, nebo děcko bláznivé baby. Někdy i mrně té čarodějnice. Všichni znali její jméno Nina, ale její příjmení bylo po dlouhý čas záhadou. Jako by jej ani neměla. Považovali ji za sirotka, či nalezence, než by uvěřili, že je skutečně příbuzná s tou šílenou starou ženskou, co se o ni stará.
Ale když nastoupila Nina do školy, k překvapení všech se ukázalo, že má i příjmení po matce, Lisická.
Ale teď už byla přes půl roku pro všechny Liška. Ne proto, že má zrzavé vlasy. Neskutečně pihovatou zrzkou byla přece už od mala.

Bylo to v zimě, kdy město bylo po novoročních oslavách ještě sváteční a líné, přestože již byl obyčejný pracovní den. Ta sváteční atmosféra Ninu natolik uchvátila, že se odvážila zajít po škole  se projít městem. Toulala se ulicemi a sledovala zčernalá místa ve sněhu, kde před pár dny hořely ohňostroje. Někde se sníh třpytil barevnými papírovými konfetami. Město bylo stále sváteční a přívětivé. Lidé se usmívali a dokonce jí i odpovídali na pozdrav, i když museli poznat, že je ze Sodomy.
A tehdy u popelnic objevila karnevalovou masku lišky. Ne tu levnou papírovou, ale z plátna a umělé kůže. Nevěřícně hleděla na tu tvář bez očí, která na ni pokukovala zpoza plechové nádoby. Dívali se na sebe, jako by se snažili navzájem odhadnout, co mohou od té druhé čekat. Jako by se to zvířátko mohlo v úleku dát na útěk a navždy utéct do světa lomozících oranžových vozů a vzdálených smetišť, kam odvážely všechny skončené oslavy a smích včerejších dní.
Nina se rozhlédla okolo, zda se nikdo nedívá! Ne že by měla strach, že ta maska někomu patří, ale lidi z města neměli rádi, když si Sodomští brali věci z jejich popelnic, přesto že je už sami nechtěli. Z nějakého nepochopitelného důvodů trvali na tom, že už nesmí být použity.
Rozhlédla se okolo a pak masku rychle zvedla. Se svým pokladem se rozeběhla z města zpátky k Sodomě dříve, než ji mohl někdo začít nadávat. Hned za městem si ji až se sváteční obřadností poprvé nasadila na tvář. Padla ji, jako by k ní odjakživa patřila.
A od té doby ji nosila skoro stále. Někdy přes tvář, někdy jen na kštici stejně zrzavých vlasů, ale všude.
Teda skoro všude, do školy jí nosit nesměla, to ji starka zakázala.
Trvalo to jen několik málo dní a pro všechny se stala Liškou, Zrzavou liškou, Liškou z bezu, či tou malou zavšivenou liškou, ale už jen Liškou. Jako by všichni ze Sodomy zapomněli, že se kdy jmenovala Nina. Už jen na školních sešitech stále stálo jejím nejistým kulatým písmem sklánějícím se vlevo místo vpravo, že stále je i Ninou Lisickou.

Nina bydlela jen se starkou v bezové chatrči. Většina lidí ze Sodomy byla přesvědčená, že starka, ta bláznivá ženská, je čarodějnice. No a Nina si to myslela také. Bydlela s čarodějnicí ve staré kůlně na nářadí u jižní zdi Mordoru. Liška nazývala kůlnu vznosně chatrč, dle ní to sedělo lépe k pověsti čarodějnice.
Stavbu z venku zateplovala vrstva kartonů a starých koberců. Uvnitř byla na prkenné štěně nalepena tapeta, už vybledlá a zažloutlá. Místo kuchyně tam stála nízká kamínka, jídelnu reprezentoval stolek s lavicí u zdi a ložnici jednoduchá pryčna sloužící jako postel. Lehce zapáchala starobou a močí. Víc se do jediné malé kůlny nevešlo. Postel Niny byla původně jen policí nad postelí starky a muselo se na ni lézt přes stůl a poličku, ale byla to její vlastní postel a její vlastní království, které dostala, když začala chodit do školy. I když se na ni nemohla pořádně ani posadit, bylo to její bezpečné místo.
Liška se nejdříve obezřetně ohlédla k oknu, zda tam nikdo není, a pak si opatrně sundala školní šaty. Nahá vylezla na stůl a hmátla do postele pro sukni a tričko. Neměla žádné spodní prádlo. Starka říkala, že je na to ještě malé čurdě. Věřila jí, ale doufala, že na to ostatní děti nepřijdou. Jako třeba i na to, že občas Starka upeče nějakou z místních koček, ne že by ji kočky nechutnaly. A na desítku dalších věcí, o kterých tak nějak nejisté tušila, že to není úplně obvyklé. A to i na již tak pochybné způsoby Sodomy.
Z krabičky na okně vytáhla šití aby opravila šev na šatech, který se natrhl při dnešní rvačce. Samozřejmě že spěchala za ostatními dětmi do Mordoru, bude se hrát schovka a to je vždy velká zábava, ale některé věci nelze nechat na potom. Starka ji nehubovala za špatně známky, ani že se celé dny někde toulá. Ale za nešetrnost k věcem ano. I když za to mnohdy ani nemohla.
V chatrči bylo šero, protože jediné okno stínilo větvoví bezu a také svazky bylin zavěšené pod střechou na dosušení. Pach kůlny byl spíše kouřově sladká hniloba starého jídla s lehkým podtónem moči. Venku to bylo horší, směs odpadků, které sem se starkou natahala, protože se může hodit, výrazně páchla a mísila se s neurčitým olejově kovovým zápachem továrny.
Zapošila niť a pověsila šaty na bok své postele. Z pod deky vytáhla pečlivě ukrytou, již dost omšelou, karnevalovou masku lišky a nasadila si ji na hlavu. Byl to její talisman. Starala se o ní a liška ji za to  chránila.
Pak nabrala do hrsti ze sáčku na polici trochu soli. Zbývalo jí již málo a víc si vzít nemohla. Starka se i tak diví, kam ta sůl stále mizí. Jen jedna drobná hrstička. Pečlivě si ji vsypala do kapsičky u sukně. Jen pro jistotu.
A pak se rozeběhla za ostatními dětmi do Mordoru.