Děti Mordoru (Little fears)

Lektvar

"A tys víš jak se dostat k ní do ložnice?" optala se podezíravě Kavka.
"Jasně že vím, bydlím tu celé roky, vyrostla jsem tu. A musím tam každý měsíc uklízet!" ušklíbla se otráveně. Uklízení nepatřilo k jejím oblíbeným činnostem.
"Myslela jsem, zda jsi tam byla v noci?" upřesnila svou otázku Kavka!
"Jasně že jo!" přikývlo hrdě to lišče a vypnulo hruď. "V noci to je těžší! Čarodějnice má všechny dveře zakouzlené proti všemu, co by tam chtělo vlézt. Hlídací kouzla! Nic se k ní nedostane, teda až na jednu jedinou výjimku!" usmála se lišácky a odhalila tak řadu ostrých zoubků.
"A to?" optal se Havran.
Děvčátko zvedlo ukazovák před pusu. Jako že tohle je fakt velké tajemství.
"Potkani!" zašeptalo dramaticky. "Jsou tu všude a prolezou škvírou pod dveřmi. A spouštěli její kouzla několikrát za noc, až je vyjmula z kontroly kouzla!" vysvětlila jim.
"A k čemu je nám to jako dobrý?" optala se stále vzteklá Kavka. "Nemáme cvičeného potkana co umí číst!"
"Ale máte mně! A já umím kouzlit!" vypjala hrdě hruď. "Mohu vás všechny proměnit v potkany!"
Nejistě na sebe pohlédli a krok ustoupili. Něco takového neni přece možné. Navíc je to určitě nebezpečné. V pohádkách to možná působí jako zajímavá věc, ale když tu možnost máte, je to spíše děsivé. Jen neznámo a pochybnost, zda to zvládnou?
"A vrátí se to zpatky?" optal se Medvidek.
"Po nějaké době jo. Ale mám i protikouzlo, to to zruší hned!"
přešlo lisče k ohništi a prihodila na oheň dvě polinka. Pak zavěsila nad něj kotlík a nalila trochu vody.
"Uvařím přeměňovací lektvar!" oznámila jim a hned začala z polic okolo snášet různé ingredience. Místnost se naplnila kouřem a živočišně odporným zápachem, ale jinak si děvčátko počínalo s neoblomnou sebejistotou. Trvalo jí to jen několik minut.
"Hotovo!" sundala kotlík z ohně a postavila ho vedle chladnoucí polévky. Zabořila do sliznaté páchnoucí tekutiny naběračku a nabrala ji plnou.
"Kdo bude první?" optala se.

"Treba nás otráví!" protestovala Kavka a couvla. Pachlo to hrozně, už tak se jí zvedal žaludek. Tohle ona pit nebude.
"A ty půjdeš s nami?" optala se Elis.
"Ne! Proč bych měla? Tahle je na mně zlá a vyhrožuje mi. Když vám chci pomoct, nevěříte mi. Proč bych riskovala, že probudíte čarodějnici???" optala se uraženě.
"A kde to je? Trefíme?" zajímalo Medvídka.
"Za tamtěmi dveřmi doleva a pak na konci chodby! Knihu má hned vedle postele! Teď už trefíte!" netrpělivě pozvedlo naběračku s lektvarem.

Pohlédli na sebe. Nešlo jen o to, že ten lektvar příšerně páchnul. Jako zda znovu nenaletí. Vydávají se do rukou tomu malému děcku. Ale i kdyby jí věřili, nakolik fakt umí vařit lektvary? Co když ho zkazila? A je to správný lektvar? Třeba bude dělat úplně něco jiného. A zvladnou to, když nic takového před tím nezkusila. Třeba zešílí, nějak je to poznamená. Vždyť ani o lišce se nedalo říct, ze jd bez následků. Měla po těle kožich!
Jenže strávit tu tři dny službou bylo prostě příliš moc času. A s podvody čarodějnice i tak nebyla moc velká šance že uspějí! Klíč Ziny potřebují. Je jediným dítětem, která prokazatelně procházela noční říší pravidelně.
Elis si zacpala nos a odhodlaně převzala naběračku. A pak rychle upila několik loků, než ztratí odvahu.
Vzápětí to málem vše zvrátila. Chutnalo to odporně. Hůře než odporně, byla to nechutná sliznatá břečka a ještě napůl horká. Na jazyku po ní zůstala hořce sádelnatá pachuť.
Ustoupila o krok.
Motala se jí hlava a stále bojovala s návaly zvracení. Upadla. Cítila že padá do zadu. Že ztratila rovnováhu a udeřila se do zad až si na vteřinu vyrazila dech. Nechápavě se rozhlížela. Nekdo na ní hodil deku? Proč ? Snažila se z toho vymotat. Vylézt. Vyhrabat se po čtyřech ven. A pak si uvědomila, jak je všechno okolo obrovské. Mysl to po několik prvních vteřin zasekla. Odmítala to jako nesmysl, iluzi, šílenství. Musela zavřít oči a napočítat do pěti. Zhluboka dýchala a snažila se srovnat a přijmout, že už vůbec není holkou. Ale spíše chtěla hruzou rvát. Že nemůže být hlodavcem. Už nechce! Že to celé chce hned zpatky vratit! Unovu zavrela očí aby počítala dál.
Nebylo to vůbec tak snadné, jak si myslela.

"Jsi v pohodě?" optal se ji starostlivě Havran. Zvířátko na zemi vypadalo dost zmateně. Ale jinak to byl bezesporu potkan.
"Jo!" písklo drobné zvířátko vyděšeně, zatím co se motalo jak by bylo v posledním tažení v nějaké opravdu těžké nemoci..
"Poprvé je to trochu děsivé!" vysvětlila Liška. "Ale bude v pohodě! Za chvili! Kdo další?" nabrala druhou naběračku.
"Já! přistoupil Havran! Kam jde Elis, půjde i on. Usrkl pořádný hlt a zakryl si pusu dlaní. Vzápětí se propadl dolů a zapadl do hromady svého oblečení, které mu bylo najednou velké. Zustal na zemi na čtyřech a mysl uvnitř něj rvala hrůzou. Měl křečovitě zavřené oči a doufal že ty podivně poviry vymizí. Že ještě může stále být sám seblbou.
Po něm následoval Medvidek. Pokud šlo o to zúčastnit se tak zajímavého dobrodružství, on chce být určitě u toho.
"Já potřebuji ještě dostat zpět svoje oko!? Pujde to?" přistoupil k liščeti Vrabčák.
Podrbala se na zátylku.
"No, mělo by stačit ho prostě opatrně vydloubnout! Není to jeji oko! Nemělo by jí to probudit!" připustila. Levé oko Vrabčáka stale spalo. Pravé bylo spíše vyděšeně.
"Vydloubnout!" přikývl.

Mezitím si z naběračky usrkla Nina. Chtěla se tvářit statečně, je přece také tak trochu čarodějkou. Ale jen potácivě couvla o pár kroků a upadla. Vzápětí se hrabala z kožichů, které páchly nepřeberným množstvím potkanů. Jenže i ona už páchla tak napůl po potkanech. Její čich byl najednou mnohem citlivější. Citila potkany, lektvar a především směsici lidských pachů z poházěného oblečení. Najednou je svedla rozeznat od sebe. Holčičí vůní Elis se silným tónem květin. Používá nejakou voňavku. Je to už několik dní a skoro vyčpěla, ale citila ji. Snadno rozeznala i Havrana, jeho pot měl už v sobě cosi samčího. A Kavku, která se s ní a tou druhou prala. I její pot byl již ostřeji dospělý a slabé po krvi.
"Jsi v pohodě?" optal se ji pisklavě Havran. I když byl potkan, stále svedla rozeznat jeho hlas.
"Jo!" přikývla a otevřela korálková očka. Její dětská mysl se srovnala se změnou perspektivy o něco rychleji. Netrvala tolik na svých zvycích a brala to celé jako výlet v lunaparku. Vlastně ji to přišlo zábavné. Rozeběhla se po zemi dokola a rychle přivykla zvířecímu běhání.
Ostatni zatím stáli na místě a panačkovali. Pořád se podvědomě snažili postavit. Chodit po dvou. Ale bylo to jako by měli nějaký druh malých chůd, celá rovnováha těla byla jinde.
"Musíte po čtyřech!" domlouvala jim Nina. "Po čtyřech je to snadnější než v lidské podobě!"
Tohle svalstvo bylo postaveno pro úplné jiné druhy pohybu. A bylo třeba se tomu přizpůsobit. Naučit se to.

Zůstala jen Kavka a lišče.
"Proměníš je pak zpatky! Jinak tě zabiju!" ukázala jí svůj velký nůž.
"Jsi zlá!" zamračilo se děvčátko a položilo na zem talířek a do něj nalila jakousi čirou tekutinu z lahvičky na polici.
"A přitom vám pomáhám. Tohle je univerzální odkouzlení! Stačí se toho napít a vrátí jim to znovu lidskou podobu!" vysvětlila.
"A nebudu tu s tebou!" zamračila se na Kavku a usrkla lektvaru. Pak s grácií někoho, kdo takovou věc nepodniká poprvé, shodila ze sebe pláštík a přikrčila se. Vzápětí sklouzla na zem kde stála na zadních v podobě potkana s lehce nazrzlým pruhem na zádech.

Kavka pohlédla na poházené oblečení před stolem a uchechtla se. Tohle bude ještě zajímavé!