Děti Mordoru (Little fears)

Sklep

Jako další šel dolů Havran. Slyšel hlas Elis, důrazný a vážný, volala je, tak se šel podívat, co se tam děje.
Liška se rozhlédla po srubu, śepotavé hlasy už ztichly. Už to přestalo. Sundala si masku a utřela si tvář od slz.
"Něco jsme našli!" zavolala znovu naléhavě Elis. "Pojďte se podívat!"
Liška vyklouzla z teplé náruče Kavky, která stále ještě s nejistotou sledovala okolí. A seběhla dolů do sklepa za ostatními. Naštěstí světlo Medvídkovi svítilny a Elisina mobilu sklep trochu osvětlovaly. Do tmy by Liška po tom, co se stalo nahoře, nešla.
Nikdo další z nich mobil ještě neměl, jen Elis. On byl v Sodomě opravdu špatný signál a i těch pár dospělých, co ho tu vlastnilo, na něj spíše nadávalo. Kolikrát jste museli při jeho zazvonění jit k oknu, někdy vytáhnout ruku až co nejdál z okna, a teprve pak zvednout hovor. A ten pak po celou dobu vést napůl venku.
Elis ho dostala před rokem a samozřejmě se s ním pochlubila svym kamarádům. Mobil se svítilnou, kompasem, foťákem a kouzelným dotykovým displejem. To ještě v Sodomě neměl ani nikdo z dospělých. Elis byla první. Nosila ho sebou do školy a samozřejmě ho vzala pro jistotu sem. I když to bylo zbytečně, protože ve srubu nebyl vůbec žádný signál. Ale alespoň ji teď sloužil jako svítilna.
"Co je?" prošla Liška úzkou části sklepa mezi police v rozšířené části.
"Tahle část tu před tím nebyla!" vysvětloval jí Medvídek.
"Jak jsme se sem dostali?" optal se jich Havran. Zněl trichu nedůtklivě, jako by tu otázku položil už po druhé.
Nina se nechápavě otočila zpět, ale za ní žádné zpět nebylo. Žádná úzká část sklepů vedoucí ke schodišti. Pochopila to dříve, než si znovu strhla masku lišky na tvář, prošli dvířky. A všechna ta dvířka vedla jen jedním směrem, dolů, do světa pod sklepy, nikdy ne zpět. Kdyby měla masku na tváři, liška by ji varovala. Takhle se nechala zase chytit.
"Dívej se, dívej se dobře," nabádala ji starka každý den. No nedivala se. Na chvilku nedávala pozor a zašla hlouběji než měla. Co ji uklidňovalo, že je tu s kamarády. A pak zvědavost. Ona se bála země pod sklepy, ale minimálně stejně silně ji to misto zajímalo. Byla malou čarodějkou a když už jednou věděla, že tu takové misto je, chtěla tam nahlédnout. Jenom nahlédnout, pak se samozřejmě co nejrychleji vrátí!
"Jsme pod sklepem!" vysvětlila Havranovi. "V zemi pod sklepy kde věznili Zinu!"

"Je tu takových věcí" procházel Medvidek zkoumavě police s nadšením lovce pokladů. Samé zajímavé harampádí, několik starých lamp na petrolej, bohužel už vypadaly zrezivělé a byly prázdné. Ale možná tu někde je i petrolej. Poloprázdné plechovky zaschlých barev. Sklenice chemikálií jejichž etiketa dávno zetlela a tak už nešlo poznat o co jde.
Úzké těkající světlo jeho svítilny spíše prohlubovalo okolní tmu než něco osvětlovalo. Dělilo sklep na úzký kousek police, a černé okolí všude okolo.
"Nějaké knihy a tady je stará konvice na čaj!" jmenoval nejlepší z pokladů co našel a litoval, že svůj batoh nechal v patře nahoře. Měl by si pro něj skočit, jenže to tu je celé zamotané, a ta úzká část sklepa není tam, kde byla před tím. Ale to bude řešit až po tom, co tu prozkoumá všechny ty poklady. A také najde svůj nůž.

Liška se pozorně dívala. Bylo to už trochu pozdě, ale lépe pozdě než vůbec.
Dvířka dolů jsou obvykle zavřená. Pokud za nimi nečíhá lovec ve snaze lapnout kořist a stáhnout ji do svého doupěte. Tak je vnímala posledních pět měsíců, co je vídala po Mordoru. Jako místa, kterým se vyhýbá. Ale tady žádný lovec nebyl.
Už věděla, že může otevřít dvířka sama, svým kouzlem. Nebyla si úplně jistá jak, ale už to udělala, pod tím strojem v Mordoru, otevřela je, když hledali Smíška.  A když bude potřeba, nějak to udělá znovu.
Ale tahle dvířka otevřel někdo jiný a pak je zavolal sem. Ale proč? A kde je?
Rozhlížela se v tepajícím světle dvou diodových svítilen. Pak přešla ke zdi u schodiště nahoru a cvakla vypínačem.
Sklep zalilo mžouravé oranžové světlo žárovky u stropu a zaplašilo temnotu do vzdálených rohů za nejvzdálenějšími policemi.
"Není to divné, srub nemá elektřinu a sklep ano?" optal se jich Havran.
Lišku to napadlo také. Jsou v zemi pod sklepy, v zemi z nočních můr, jak to že tu mají elektřinu? Přemýšlela, zda se jí nekdy zdál sen, ve kterém by byla elektřina. Nezdál, ale oni v chatrči elektřinu neměli. Dětem co ji znají, se jistě o elektřině zdá a nepřijde jim to divné.

"Tahle část sklepa tu před tím nebyla, ne?" rozhlédla se Kavka. V ruce pevně svírala kuchyňský nůž. Stale byla dost vyděšená. Ona byla celou dobu přesvědčená, že je chce neco chytit. Něco venku, nebo něco dole ve sklepě. A nechtěla opustit srub! Nechtěla ani jít do sklepa! Ale zůstala nahoře už jen s Vrabčákem. Její naivní bracha vlezl dolů za ostatními, a stále slyšela jeho nezřetelný hlas, i když z větší dálky než by měl znít. Ale stále byl tedy živý. Jen se nevracel.
Volala ho a nadávala mu do idiotů. Ani Vrabčák nechtěl jít dolů. Ale ani nechtěl být za zbabělce. Určitě ne před Kavkou. Rozhlédl se po srubu, co vzít sebou? Celé to nedávalo smysl. Je to jen sklep! Ale on byl zálesák a ten je připraven na vše.
Popadl Medvídkův batoh, kde bylo stale něco zásob.
"Jdeme za nimi! Pomůžeme jim!" šeptl nejistě. Mělo to znít odvážné a sebejistě, ale bylo to spíše takové kníknutí vyděšeného ptáčete. Sám si za to v duchu vynadal. Odkašlal si. "Pojď!" natáhl k ní ruku. Teď už to znělo víc nahlas.
Kavka přikývla a pevněji sevřela dlouhý kuchyňský nůž.

"Podívejte co jsem našel! Nějaký amulet či náhrdelník!" zvedl do vzduchu před jejich zrak svůj poklad.
Bylo to oko.
Slizké a živé oko, které se otočilo k nim a prohlíželo si je stejně nechápavě, jako oni ho.
"Co je to za hnusárnu!" ušklíbla se Liška spíše pobaveně. Tenhle nález zatím překonal všechny dřívější Medvídkovi poklady.
"To oko se dívá!" ušklíbla se Elis s odporem.
Medvídek se hrdě zazubil.
"No právě!" uchechtl se.

Liška se dívala na oko i kolem sebe. Všímala si, jak jí vždy nabádala starka. A tak byla první, která spatřila stín vylézající z temného rohu. Měl parůžky a tělo obrostlé srstí, ostnatými šlahouny ostružiní a větvovím hlohu. Tiše se plížící strašidlo.
Ona celou tu dobu tušila, že tu někde musí být. Někdo ty dvířka otevřel. Někdo na ně zavolal.