Děti Mordoru (Little fears)

V kleci

Kavku probudilo vyděšené zakňourání Lišky. Otevřela oči a hned je musela přivřít, jak ji oslepilo jasné světlo u stropu.
Kde to jsou? V nemocnici?  Ležela v kovové posteli zakrytá lehkou armádní přikrývkou.
Možná nemocnice. Ale co se pak stalo? Měli nehodu?
Na vedlejší posteli sedí Liška. Stále má na čupřinu svých rezatě rozcuchaných vlasů svou liščí masku. Jinak je děvčátko nahé.
Pak Liška vyděšené sklouzne z postele a zaleze i s přikrývkou pod ní.
Bojí se!
Nejsou v nemocnici!
Stěny pokrývá vlhko a plíseň. Postele jsou napůl zrezlé. A matrace smrdí slámou a močí. Tohle je dívčí pokoj. Ten dívčí pokoj v doupěti bestie, a leží v posteli, která nese na opuchlé kartonové cedulce její jméno.
V zadu v hlavě cíti určité nezvyklé ticho, až nesmyslné prázdno. Cítí klid, jaký ještě nikdy v životě! A i to je svým způsobem děsivé. Ale stále žije, ještě se může rvát.
Ztěžka se posadí. I ona je nahá! Jediné co ji zůstalo, je klíč od střechy, na jejím krku. Její nahota ji přijde nezvyklá, ale tak nějak druhořadá. Jako by na tom nezáleželo. Alespoň ne teď ji. Jediné důležité je to, že je ještě živá. Bude se rvát i nahá.
Třetí postel byla pro Elis, vzpomnene si, ale ta s nimi nepřišla. Otočí se za sebe.
Na posteli s cedulkou Alisa Smirnoff sedí nechápající Vrabčák. Hledí vyděšené k ní. Kde to je? Jak se sem dostali? Pak si uvědomí, že sedící Kavka je nahá. Nikdy neviděl nahou holku. Zrudne a omluvně si sundá brýle.
"Já se nedívám!" zašeptá rychle. I když v myšlenkách má stále její obraz. Je vlastně hezká, uvědomí si. Nejvíce dospělá z nich všech.

Kavka se postaví a tiše přejde ke dveřím.
Tady jsou jen tři. Kde jsou ostatní?
To ticho v hlavě je spíše k vzteku! Její myšlenky vždy víří v bouři emocí. A teď nic! Proč? Jako by něco očekávali. Jako by se teprve mělo něco stát. Něco důležitého.
Zkusí kliku.
Zamčeno!
To ale čekala. A trochu je tomu i ráda. Potřebuje do něčeho pořádně praštit! Cítit bolest a vztek! To snad rozbije to nesmyslné ticho uvnitř její hlavy, které je jí tak cizí. Zatne zuby a udeří pěstí vedle zámku. A pak podruhé. S pobaveným úsměvem cítí jak se jí rozlévá bolest po těle. V tom tichu je skoro opojná.
Vlhkem napuchlé dveře se prolomily a když s nimi trhne k sobě, otevře je!

Havran cítí chlad. Třese se zimou. Obraz před očima se ještě houpe, je neostrý. Slyší hluboký dech bestie a vnímá děsivé tělo plné srsti, rohů a klů. V pařátech zvedne nahé bezvládné tělo. Drží jej za nohu. Medvidek. A odchází s ním.
Ještě slyší dveře, které se zavírají.
Musí se víc soustředit!
Zatřese hlavou a promne si oči. Je nahý, uvědomí si! A je v kleci, která neni dost velká. Nemůže se ani narovnat. A od vlhké podlahy jde chlad.
Další klec visí kus před ním od stropu a v ní je Větvík. I on už přichází k sobě.
Přetočí se na kolena. Ještě je tu nekdo třetí! Kdyby se mu tak nemotala hlava! Zaostří! Ve třetí kleci je Havran.
Vidí v ní sám sebe!
Kdo je pak on?
Nemá zrcadlo, ale rychle si prohlédne své ruce a nahé tělo. I on je stále Havran.
"Kdo jsi?" optá se druhého. Je zvláštní se dívat sám na sebe.
"Havran!" odpoví druhý zmateně. "A ty?"
"Havran!"
Větvik na ně hledí shora.
"A který z vás je ten pravý?" zašeptá ještě napůl mimo.
"Žádný!" odpoví Havran. Nikdy neměl jistotu, že je ten pravý. Spíše je ten, co ho chtějí ostatní mít. Trenér! Otec! Vlastně i ségra. I to rande s Elis, které on skutečně chtěl, mu domluvila Kavka.
"Oba!" odpoví ten druhý Havran.
"Umíš otevřít klec?" optá se toho sveho druhého já. Potreboval by se narovnat. Protáhnout ztuhlé tělo a rozproudit krev.
"Jasně že jo. Z venku to umí každý!" uchechtne se druhý Havran svému vtípku.
"Tak mi otevři a já otevřu tobě!" navrhne.
"Ale nejdříve mi otevři ty. A já otevřu tebe abys mohl otevřít mně!" další vtípek.
Tohle on nedělá. Takhle on nemluví. Uvědomí si Havran.
Ale dobře. Jeho klec leží na zemi. A protáhne prsty skrz ni ven. Mohl by ji posunout! Když se zapře prsty o podlahu s strčí do ní hlavou!
Jeho klec se se zaskřípáním pohne o jeden jediný centimetr.
Nadechne se.
Ještě stokrát, odhaduje vzdáleností k druhé kleci. Ale půjde to!