Děti Mordoru (Little fears)

Duch

Elis chodila do školy ráda. Milovala dozvídat se nové informace, i možnost porovnávat své znalosti s ostatními vrstevníky. V mnoha předmětech byla napřed. Doma měla už i všechny učebnice šesté třídy, přesto že chodila teprve do páté. A nejen že je měla a pročítala, učila se z nich a byla tak schopna vypracovávat domácí úkoly pro Kavku i Havrana.
Elis škola bavila a vše spojené s ní. To množství děti, měla mezi nimi i několik kamarádek se kterými se bavila o přestávkách o všem možném. Elis měla ráda i tělocvik. Byla útlá pohyblivá dívenka, která nebyla fyzicky nejlepší ze třídy, ale pokud se porovnávala jen s holkami, pak docela ano. Každopádně v běhu byla nejrychlejší.
Milovala ruch školy, její vůni i to hektické střídání davového přesunu o přestávkách, oproti až nábožnému klidu o hodinách, kdy chodby byly prázdné, jen zpoza dveří zaznívaly pouze hlasy učitelů.
Přesto bylo místo, kterému se ve škole vyhýbala. Jeho sklepení. Ještě před rokem měla ráda i sklepy, s jejich vůní starých knih a nábytku. Bylo plné pokladů v podobě zašlých modelů všeho možného, od země až po lidské tělo. Byly tam velké nástěnné plakáty různých témat. Starý vyřazeny nábytek, především lavice a samozřejmě učebnice.
Oficiálně nebyl do sklepa přístup, tohle bylo království školníka, který zde dole měl i svůj staromládenecký byt. Nikdo z žáků neznal jeho jméno, ač bylo jistě při některém z projevů na začátku školního roku zmíněno. Žáci mu přezdívali Noshled, protože to byla ředitelova výkonná síla a dostat se mu do spárů znamenalo mít opravdu problémy. Ale těch několik příležitosti kdy navštívila sklep, které Elis měla, ji učarovali. Teda až na zu poslední, kdy zahlédla ve tmě strašidlo. Modré oči zářící ve tmě sklepení. Oči, které ji bez mrkání pozorovali. Pouhý pár oči v černí tmy.
Od té doby tam už nikdy víc nešla. A naštěstí o to byla za poslední rok požádána jen jednou a to se vymluvila. Ne! Ve sklepení školy straší! Tam ona už nikdy nechodí! Ale jinak školu milovala.

Ten den psali písemnou zkoušku z dějepisu, kterou dopsala jako první a s pýchou na své schopnosti ji odevzdala učiteli. Pak se způsobně posadila zpátky aby tiše vyčkala na konec hodiny. Z aktovky vytáhla učebnici na další hodinu aby si dopředu přečetla probírané téma, když ucítila kouř.
Něco tu hoří?
Nechápavě vzhlédla od učebnice. A pohlédla do vodnatě modrých očí bez víček v černé tváří. Tvář i tělo zčernalo žárem k nepoznání a tak tvořilo jen základní  siluetu lidské bytosti. A zápach kouře stoupal z ní.
Elis vyděšeně vyjekla. Shodila židli jak odstrčila lavici, aby se zachránila útěkem k učiteli, kde se vyděšeně přitiskla k tabuli.
"Aliso?" optal se překvapeně učitel a pohlédl na vyděšenou dívku, která v panice lapala po dechu. "Co se stalo?"
"Tam!" ukázala Elis k lavici, kde ještě před chvíli seděla. Černá zuhelnatělá postava tam již nebyla, jen silný pach kouře zůstal, štiplavě dusící.
Ten přeci musí cítit i ostatní?
"Co se stalo?" zvedl se učitel od katedry a přešel blíže k dívce.
"Já... viděla jsem...," vykoktala ze sebe s námahou.
Co viděla?
Ducha?
Když řekne že viděla ducha, budou ji mít za šílenou. Budou se ji posmívat a přijde tak o kamarádky. "Pavouka!" zalhala. '"Byl tam obrovský pavouk a já se hrozně lekla!" vymlouvala se. "Byl fakt velký a černý!" dodala plačtivé.
Učitel došel k její lavici a pořádně ji prohlédl.
Zcela zřetelně viděla jak svým příchodem rozhrnul závoj modravě ho kouře.
"Nic tu už není. Asi utekl!" narovnal učitel lavici zpět na místo. "Můžeš se zpátky posadit, Aliso!" pokynul ji chápavě. A pak zvedl hlavu k třídě. "Všechno vidím, ticho a neopisujte!" napomenul třídu.
Ale už bylo pozdě. Těch několik desítek vteřin jeho nepozornosti většině žáků stačila, aby nahlédli k sousedovi, nebo do pečlivě skrytého taháku.

Když hodina skončila, stále vyděšená Elis vyšla ze třídy z plánem, nalézt ostatní své přátelé. Nebo alespoň někoho z nich.
Dlouhé chodby byly šeré a plně děti. Včerejší panika a rád vynucený Omegou už lehce povolil. A i když se chodbou stále posunoval spořádaný dvojstup, nedalo se ani zdaleka říct, že by tu vládlo ticho. Nadšení z chvilkové přestávky prosakovalo i do rozhovorů, které tak přešli i v občasný výkřik, jehož pachatel byl pro kontrolující členy Omegy nedohledatelný. Včerejší nadšení z kontroly spolužáků pominulo a na chodbě hlídala dnes sotva čtvrtina dozorců, oproti včerejšku. Už pochopili, že sami tím přijdou o možnost pokecat s kamarádem, nebo se připravit na hodinu a zopakovat poslední látku.
Dva dvojstupy proudící proti sobě a mezi nimi stojí zčernalá nahá postava.
Není nahá, je bez kůže!
Do nosu ji udeřil zápach kouře. Zvedl se jí z toho žaludek a málem se pozvracela. Rychle se přetiskla ke zdi, vyděšená a kalená.
Nemá kam utéct!

Naštěstí pro Elis, i ostatní z jejích přátel opustili třídu ve snaze ji vyhledat. Patřila totiž k Omeze a to znamenalo alespoň určitě bezpečí.  Osmáci si tak nebudou moct vymýšlet pochybné prohřešky proti řadu. A po dnešním triumfálním příjezdu limuzínou určitě pár členů Omegy opravdu naštvali. A ti jim to budou chtít dát sežrat i s úroky.
A tento plán jim vyšel, nalezli Elis přitisklou ke zdi nedaleko od její třídy.
"Co je?" optal se starostlivě Havran. Dívka vypadala zoufale a hned ho napadlo, že za to může Omega.
"Tam... Vidíte to?" optala se jich vyděšeně a ukázala doprostřed chodby.
Dlouze zkoumali okolí ve snaze pochopit, co by jim tak asi chtěla ukázat. Ale vše bylo normální, obvyklá školní přestávka.
Co ji mohlo tak vyděsit?
"Co máme vidět?" optala se Kavka nechápavě.
"Pojďte se mnou!" pokrčila zoufale rameny s tím, že některé věci nelze vysvětlovat jen tak na chodbě, kde je může kdokoliv zaslechnout.
Odtáhla je k záchodům v přízemí, kam skoro nikdo nechodil a zatáhla je na dívčí záchod. Havran byl trochu nesvůj, tam přece žádný z kluků nesmí. Ale když zahlédl stín, který je hledal, určitě někdo z Omegy, protáhl se dovnitř za ostatními.