Děti Mordoru (Little fears)

Krysí Odysea

Říká se, že když se loď potápí, krysy ve velkém opouští palubu. Pokud použijeme toto přísloví, pak se chaloupka čarodějnice chystala potopit. Protože zatím co Šerá vědma vztekle nadávala spáleným dětem, které k ní hleděli v hrůze všech dětí, které dostávají kázání od dospělého, opouštěly krysy spěšně palubu chatrče. I když v tomto případě nezachraňovaly jen své holé životy, ale táhli prachem i svůj majetek. Mnohá z krys svírala v tlamě nějaký předmět, se kterým se namáhavé táhla podél zdi za roh, kam se všechny ukryly.
No a samozřejmě nešlo o krysy, ale potkany, což znalci snadno rozliší dle délky ocasu. Ten je u krys výrazně delší, než jejich tělo. Tihle měli ocas výrazně kratší.

Dvojice spálených děti vyrazily hledat dál bezovím, k výpusti.
"Ta byla teda vzteklá! Měl jsem ji strčit pistoli do té uřvané pusy!" namítl jeden, když se vzpamatoval z šoku natolik, aby hrál svou roli drsňáka.
"Buď rád, žes to neudělal! Sebrala by ti oči. Říká se, že zná více tajemství o tomto světě, než nás pán!" odpověděl druhý. "Že může zničit nejen kata, ale i lovce lovců!"
"To je přece úplně zjevná blbost! Je to jen uřvaná baba! A sebrat oči by ji nepomohlo, to bych ji přece zastřelil!" argumentoval drsňák.
"Ale to bys byl už bez očí! A jako slepý bys nemohl dělat strážného!" nesouhlasil jeho druh.

Překonat vzdálenost sta metrů, které dělily chatrč od vily bylo v podobě potkanů mnohem nenápadnější, než v podobě děti, které hledalo tolik očí, ale pro malé tvory byla takhle cesta zase mnohem delší. A ještě při tom táhli těžké věci, Havran s Vrabčákem velký kuchyňský nůž jeho dvojčete, Kavka pro změnu tričko svého bráchy, které bylo z počátku cesty ještě čisté a celé. Ale déšť a saze jej pomalu měnili ve špinavý kus hadru. Také se značně zachytávalo za nízké větve, kořeny i kameny. A Kavka se tak musela neustálé vracet a vysvobozovat ho. Každopádně se daly tak velké předměty pouze tahat, což znamenalo jít celou cestu po zadu.  A ještě při tom dávat pozor na hledající strašidla.
I klíč, který měla Nina, byl najednou větší než kdokoliv z nich. Nině naštěstí pomáhal Medvidek, drželi ho mezi sebou, klusaje vedle sebe jako dvojspřeží.
A tím se dostáváme k záhadě, kterou tak úplně nechápali, ale nad kterou neměli ani čas přemýšlet. Kouzlo jim sebralo všechno oblečení co měli na sobě, jako něco, co k nim nepatří. I když sami sebe se vždy vnímali jako oblečení, kouzlo to viděli jinak.
Liška presto citila svou masku i v potkání podobě. Maska byla součástí jí samotné a kouzlo ji do proměny zahrnulo v podobě nazrzlé hlavičky. Tu ona stále měla.
Ač se oblečení nestalo součástí kouzla, některé z jejich věcí ano. U Elis to bylo pouzdro s jejím mobilem. U Medvídka dokonce jeho batoh.
Co rozhodovalo o tom, co bude kouzlem změněno?
Liščí holky se zeptat nemohly, ač ta jediná odpověď znala.
Není to totiž tím, že bychom měli ke svému oblečení nějaký osobní vztah, jako že často máme dost osobní vztah k naší nahotě. Narozdíl od tohoto byl Medvídkův batoh jeho okovaná truhla, jeho hledačské já. Pro Lišku byla maska její čarodějnické já. A mobil na krku Elis jejím prominentním já. U kouzla totiž ani tak nejde o to co chceme, jako o to, jak to skutečně vnímáme. Některé předměty děti zahrnuly do sve víry a tím je okouzlily. S vnímáním sebe a vlastnictví je to podivné. A s kouzly ještě více.

Déšť zhoustl a měnil hlínu v bahno. V prohlubních se tvořila jezírka černé vody, které museli obcházet. Přebíhali od křoví ke křoví a úpěnlivě vyhlíželi plot zahrady. Měli mokré zabahněné kožichy a prochladlé tlapky. A bahno se jim dostávalo i do tlamiček, jak táhli blátem svůj náklad.
Těžký to úděl vyhnanců.
Najednou se zem otřásla v těžkých krocích.
Krajinou šel obr. Mohutná postava v kožené zástěře a kovové helmě kryjící hlavu za černým svářečských sklem. Za sebou táhla řetěz s ostře nabroušeným hákem.
"Hledejte mé děti! Hledejte! Já je chci!" zavrčela obluda a polaskala prsty okolo prolétající stonožku.
"Pusť už to tričko!" pískl šeptavě Havran na své dvojče, které zaostávalo pozadu. Nejraději by tu nechal i nůž, ale vratit se domů bez nože, to by byl průšvih. Už to že jej Kavka vzala, bylo špatné. Ale snad si toho otec ještě nevšiml.
"Kurva. Nebudu tam nahá!" pískla v protestu Kavka.
"Ségra! Je to deset metrů a ještě sklepem po tmě! A ty se kvůli tomu necháš chytit!" přikrčil se ke kořenům, jak okolo procházeli dvě spálené děti. S příchodem sveho pána se rozhlíželi pozorněji a všude okolo mířili pistolemi. Jestli spatří tu podivnou skupinu potkanů, co táhne svůj lup, mohou je začít podezírat. A nebo jen tak pro jistotu vystřelí. A pokud by zasáhli, bylo by to hodně zlé.
"Cítím je děti, jsou tady! Schovaní v keřích!" zaburácel hlas kata a jeho ocelový hák rozrazil vedlejší keř. Řetěz omotal drobný kmínek a vytrhl jej i s kořeny. Zůstala po něm jen díra v zemi
"Pospěšte si! Už jen kousek!" šeptl Vrabčák.
Za keřem který zmizel, se dal rozeznat plot a silueta vily. Její střechu prorazilo větvoví stromu.

Protáhli se zahradou a vlezli zadním vchodem do domu.
"Je mi zima!" drkotala hlodáky Elis. " A jsem celá špinavá! Jak se mám usušit?" kňourala unaveně.
"Asi jako kočky, ne? Olizat se?" navrhla nejistě Nina.
"To dělat nebudu!" protestovala a zatřásla sebou, aby vyklepala z kožíšku vodu.
Nina ji napodobila a pak se v panáčkování dala do olizování.
"Přemýšlet jako Potkan!" připomněla ostatním a plivala zrnka písku.
"No já si počkám, až si budeš olizovat zadek!" uchechtl se Medvídek.
"Náhodou si na něj teď snadno dosáhnu!" schoulila se do klubíčka, aby to předvedla.
"No fuj!" couvla Elis znechuceně. To ostatní pobavilo.
"Jak dlouho musíme ještě čekat?" optala se Kavka.
"Musíme dosáhnout na kliku, škvíra pod dveřmi je moc tenká! Tak že asi tak půl hodiny.
"To bude nuda!" povzdechlo si dvojče.
"Můžete spát! Pohlidám to!" navrhnul Vrabčák. "Zvířata spí kratší dobu! Tak že by to mohlo pomoct! Myslim!" dodal.
"Neusnu, když je mi zima!" nesouhlasila Elis.
"Usuším tě!" přecupital Havran k ní a začal ji olizovat srst!" Dívenka chtěla protestovat, ale bylo to příjemné, jako když ji hladil po hlavě nahoře v pokojíčku. Ale neměla odvahu souhlasit, tak jen mlčela.
"Tak to jdu spát, než se z vás dvou pobliju!" otočila se Kavka do klubíčka.

Přišlo to postupně, jako svědění na zádech. Srst jim olysala a na chvilku vypadali jako stádečko nahých krys. A pak náhle vyrostli. Jak leželi v rohu chodby za dveřmi, najednou se tam nevešli. Nečekaně se převalili přes sebe na jednu hromadu.
"Pozor, někde pod nami je nůž!" varoval všechny Havran a odstrčil ségru ze své hlavy.
"Slez ze mně Havrane!" zakňourala Elis pod ním. Hoch zrudl a rychle ucouvnul stranou, aby ji udělal místo.