Děti Mordoru (Little fears)

Doupě

První tam vlezl Vrabčák. Jen vytáhl svůj prak a vzápětí se soukal pod nádrž. Za ním s námahou a supěním vlezl Míša, který když šlo o odvahu, nemínil být nikdy pozadu.
"Je tam děsná špína!" protestovala Elis a rozhlédla se po ostatních s nadějí, že tam nemusí všichni. Ať prostě vytáhnout Smíška ven a můžou běžet domů.
"Polezte! Něco jsem našel!" ozval se naléhavě Vrabčák utlumen silnou zdí.
"Kurva!" zaklela Kavka. Pak shodila aktovku a začala se soukat pod nádrž.
Liška na ně vyděšeně hleděla. Ano, nechtěla tu Smíška nechat, je to její nejlepší kamarád, ale teprve teď ji docházelo, co to znamená. Že vlezou dolů do doupěte.
A co když ona nepůjde?
Jak pak pomůže Smíškovi? A navíc, nakonec tak zůstane v hale továrny úplně sama. A to bylo ještě horší.
Sklonila se a vlezla pod nádrž za Elis. A všimla si, že ta kalhotky má. No jo, je starší. Ale jen o rok a kousek.
Pak si uvědomila, že Havran leze jako poslední, za ní. A její sukně je mnohem kratší než ta Elis. Cítila jak rudne studem. Raději zrychlila, aby byla co nejdříve na druhé straně.

Vysoukala se z šachty pod jakousi postelí. Celé to připomínalo nemocnici. Až na  vlhkou sklepní zeď z holého betonu. Postele byly napůl zrezivělé, matrace vlhké a plesnivé. Světlo přicházelo z chodby za pootevřenými dveřmi, spolu s rytmickým duněním jakéhosi stroje.
"Kde to jsme?" rozhlížela se Elis nejisté.
Nikdo z nich nevěděl. Nikdy dříve tu nebyli.
"Tady je jmenovka!" vzal Vrabčák vlhkem napuchlou kartonovou cedulku, zavěšenou na čele jedné z postelí. Naklonil ji, aby ji nastavil vice světlu z chodby, ale tím ji napůl roztrhl.
"Alisa Smirnov," přečetl ji nahlas. "A tady je další, Nina Lisická!" přešel k druhé posteli.
"Proč jsou tu naše jména?" protestovala nechápavě Elis.
Ví o nás, uvědomila si Liška. Zná to Sodomské děti jménem i příjmením. Nohy ji při té myšlence zdřevěněly. Zná je to a čeká to tu na ně, až přijdou.

Vrabčák nahlédl do chodby, spíše široké montážní šachty osvětlené továrním oválným světlem, jehož kryt byl umazaný žluklým olejovitým mazem. Podél zdí vedla kovová lávka a schodiště dolů. Uprostřed šachty se s duněním otřásal jakýsi stroj a s ním množství trubek procházejících stropem dolů do hlubiny.
"Někdo to tu opravil!" pohlédl Vrabčák dolů. "Asi čerpadlo! Možná to souvisí s vodárnou pro Sodomu!" navrhnul.
To dávalo konečně smysl. Stará továrna již sice nefungovala, ale určité systémy Mordoru se stále udržovaly funkční, aby zásobovaly sídliště vodou a elektřinou. A v takovém místě právě museli být.
Kovová lávka duněla v každém jejich kroku a skřípavě naříkala pod vahou tolika děti. Ty se držely u sebe. Ač by to nepřiznaly, měly strach.

"Smíšku!" vyjekl nadšeně Vrabčák, když nahlédl do vedlejší místnosti. "Tady je!" otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
Smíšek seděl za stolem něčeho, co mohlo vzdálené připomínat dětský pokoj. Dost starý a zničeny dětský pokoj s oknem vedoucím do betonové stěny. Seděl u stolu, cosi si mumlal a počítal na prstech.
"Smíšku!" zatřásl s ním Vrabčák. "Nech těch blbosti!" okřikl ho.
Ale když mu pohlédl do očí, zamrazilo ho. Ten pohled byl tak prázdný.
"Je mimo!" ohlédl se nechápavě po ostatních.
"Odtáhneme ho ven! Hlavně už pojďte pryč!" rozhodl Havran. S tím všichni souhlasili. Musí už domů. Tohle místo prozkoumají někdy jindy. Třeba hned zítra. Ale teď chtěl každý z nich jít domů.

Na stolku před nevnímajícím, a hlavně tak nepřirozeně tichým Smíškem ležel sešit. Byl vlhký a inkoustové písmo v něm lehce rozpité.
"Když predátor potřebuje žrát alespoň jednou týdně. A šance na úspěšný lov je jen deset procent. Jaké je jeho jméno?"
"To je divný příklad!" protestovala Elis. "Tohle se přeci nedá vyřešit!"
Ale to už kluci zvedli ze židle Smíška a táhli ho ke dveřím. Následoval je, ale bez vůle, vůbec nevnímal co se s ním děje.
Přetáhli ho do místnosti s postelemi. Tam si rychle rozdělili role.
"Půjdu první a potáhnu ho. A někdo ho tlačte!" navrhnul Vrabčák a pozpátku se soukal pod postel a do montážního otvoru ve zdi. Za sebou táhl za ruku Smíška.
Jen ať už jsou konečné pryč z tohoto podivného místa. Havran lezl za nimi a pobízel nevnímajícího kamaráda jít dál. Každý z nich už věděl, že se tu děje něco hodně divného. Že tohle je celé špatně. Ale o to dříve chtěli vypadnout z tohoto místa i z Mordoru.
Havran se právě soukal pod postel, když zaslechli Vrabčákovo nechápavé klení.
"Do prdele, co je zase tohle! To nedává přece smysl!" protestoval hoch.
A jeho hlas nebyl utlumen tlustou zdí. Rozléhal se zcela jasné z chodby za nimi.
Liška, stojící nejblíže k vchodu vyběhla z místnosti. Bosky přicupitala po kovovém roštu můstku, lehce se jí lepil na chodidla, a nahlédla do toho podivného dětského pokoje.
Na podlaze tam seděl Vrabčák se Smíškem. Z otvoru pod postelí se právě soukal Havran.
"To přece nedává smysl!" zatvrzele nesouhlasil Vrabčák a udeřil pěsti do zdi. "Tamtudy jsme přece vlezli dovnitř! Tak to musí také vést zpátky!"
Havran se jen rozhlížel, jako by nad něčím tak nesmyslným ani nechtěl uvažovat.
"Musí to vést zpátky!" Další úder pěsti do betonové zdi.
Ale Nina věděla, ze nemusí! Oči se jí zalily slzami, když ztěžka dosedla na zem. Vždy si dávala pozor. A teď vlezla do doupěte strašidla úplně sama. Jsou tu v pasti a domů už se nikdy nevrátí!
Nina se rozbrečela.
A spolu s ní brečela i maska lišky.