Dalibor Slepčík

Je to rande nebo není?

,,Vstávej! Už je 10:00! Dělej! Halóó!'' třásla se mnou Anetka. ,,Co se sakra děje, proč mě budíš? Nevidíš, že chci spát?'' řekla jsem rozčíleně. ,,To už jsi zapomněla? Vždyť máš za 3 hodiny sraz s Daliborem!'' řekla. ,,Pane bože no jo!'' nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout! Okamžitě jsem vylezla z postele a šla do koupelny si vyčistit zuby a opláchnout obličej. ,,Aneto, co si mám vzít na sebe? Co si mám udělat s vlasy? Pomoc!'' křičela jsem na ní z koupelny. ,,Klid, něco vymyslíme.'' uklidňovala mě. Když jsem vyšla z koupelny, Anetka mi vyndala snad celou skříň. Chvilku jsme se v tom přehrabávaly a nakonec jsme vybraly černé legíny s jednoduchým bílým trikem a svetrovým cardiganem. ,,Už je 11:30. Těšíš se?'' zeptala se Anetka, když jsme hledaly nějaké boty. ,,Jo, těším.'' řekla jsem se širokým úsměvem. ,,Je to na Tobě vidět.'' zasmála se. ,,Hele a? Je to rande nebo není?'' zeptala se po chvilce. Najednou jsem trochu ztuhla, protože jsem si vlastně sama nebyla jistá. ,,Já...já nevím.'' řekla jsem. Anetka na to nic neodpověděla a dál jsme hledaly boty. Nemohla jsem přestat myslet na její otázku. Chce se vidět, protože jsem se mu líbila, nebo chce být jen kamarád? A co chci vlastně já? ,,Nad čím přemýšlíš?'' zeptala se. ,,Ale nad ničím. Jenom...Jenom vlastně sama nevím, jestli chci, aby to bylo rande nebo jenom kamarádská schůzka.'' řekla jsem. ,,No já bych podle tvého včerejšího chování řekla, že nechceš jenom nějakou obyčejnou kamarádskou schůzku.'' zasmála se. Já jsem se taky zasmála, ale stejně jsem byla nervózní. ,,Neboj, bude to v pohodě.'' uklidňovala mě Anetka, když si všimla, jak jsem nervózní. Pořád jsme hledaly boty, ale nakonec jsem si stejně znovu vzala černý Vansky, jako jsem měla včera na SuperStar. Potom jsem se šla trochu namalovat. Dala jsem si zase trochu make-upu, tentokrát i korektor na kruhy pod očima, řasenku, linky a rtěnku. Od všeho jenom trochu, abych nebyla nějaká zmalovaná. Pak přišla řada na vlasy. ,,Už je 12:00. Za hodinu tam mám být!'' řekla jsem ještě nervózněji než předtím. ,,Tak u Palládka jsi za 10 minut. Když vyrazíš v půl, bude to stačit. Jdeme na ty vlasy.'' uklidnila mě trochu Anetka. Dlouho jsme vymýšlely, až mi nezbýval skoro žádný čas. Nakonec jsem si upletla dlouhý rybí cop, který jsem si hodila přes rameno dopředu.

,,Tak já jdu.'' řekla jsem Anetce v předsíni. ,,Držím palce a neboj, bude to v pohodě.'' objala mě a já vyrazila. Jak ho mám přivítat? O čem si budeme povídat? A kam vlastně půjdeme? A co když vůbec nepřijde? Ptala jsem se sama sebe cestou na domluvené místo. Už je 12:50. Měla jsem sevřený žaludek. Byla jsem hrozně nervózní. Ale proč? Vždyť jde jenom o nějakého kluka, s kterým jdu ven, no a co, klid. Uklidňovala jsem se, ale vůbec to nepomáhalo. ''Už vystupuju z tramvaje. Zatím ho nikde nevidím.'' napsala jsem Anetce zprávu, hned odpověděla: ''Super, držím palce, neboj, někde tam určitě bude. :)'' napsala. Schovala jsem mobil a se sevřeným žaludkem jsem se rozhlížela kolem dokola, jestli ho nikde neuvidím. Trochu se mi chtělo brečet, že vážně nepřijde. 13:05. Snad se jenom někde zdržel. Říkala jsem si v duchu. Měla jsem na krajíčku. Najednou se mě někdo zezadu dotkl. ,,Ahoj, promiň, že jsem přišel pozdě, na zastávce mě zastavily nějaký fanynky a ujel mi autobus.'' byl to Dalibor. Bože, on fakt přišel. ,,Ahoj, ne, to nevadí. Chápu.'' řekla jsem s úsměvem. ,,Sluší Ti to.'' řekl. Poděkovala jsem mu a zeptala jsem se: ,,Kam teda chceš jít?'' ,,Já nevím, mně je to jedno, ale spíš někam se projít, co ty na to?'' odpověděl. ,,Jo, dobrej nápad.'' řekla jsem a šly jsme. ,,Něco jsem Ti přinesl.'' řekl najednou. Já jsem jen nechápavě a zároveň potěšeně koukala. Začal něco vytahovat z kapsy. ,,To je pro Tebe.'' a vytáhl z kapsy 2 lístky na SuperStar. ,,Jsou to VIP na všechny finálový kola. Jeden je pro Tebe a ten druhý je pro Tvou kamarádku.'' řekl s úsměvem. ,,To si děláš srandu?! Děkuju moc!'' řekla jsem nadšeně a bez rozmýšlení jsem ho objala. I když jsem docela vysoká, musela jsem trochu na špičky.Chytl mě kolem pasu a přítahl si mě k sobě. Po chvilce jsem se odtáhla. ,,Promiň, to samo." řekla jsem s nervózním úsměvem. ,,Nemáš se za co omlouvat, chtěl jsem udělat to samý, ale bál jsem se.'' řekl s tím nejkrásnějším úsměvem na světě. Vážně řekl tohle? Pane bože! Srdce mi tlouklo nepřirozeně rychle. Nic jsem neodpověděla, jen jsem se usmála. ,,Přijdeš v neděleli, viď? Prosím." zeptal se. ,,Jo, to je jasný. Fakt moc děkuju. Neumíš si představit jak jsem teď šťastná." řekla jsem. ,,Já jsem šťastnej, že ty jsi šťastná." řekl a lehce se dotkl mé ruky. Srdce mi tlouklo a já měla takový divný, ale příjemný pocit. Nevím co to je, ale líbí se mi to. Šly jsme se projít. Různě jsme se procházeli po Praze, povídali jsme si. Nakonec jsme zašli do parku. Najednou začal trochu foukat vítr a začalo se ochlazovat. ,,Asi bude pršet." řekl najednou Dalibor. ,,No vypadá to tak, ale já mám déšť ráda." zasmála jsem se. ,,Já docela taky. Není Ti zima? Dost se ochladilo." zeptal se. ,,No trochu jo." řekla jsem. Okamžitě si sundal mikinu a dal mi ji přes ramena. Ta mikina voněla přesně jako on. Tak nádhernou vůni jsem v životě necítila. ,,Děkuju. Ale není Ti teď zima?" zeptala jsem se ho. ,,Na tom vůbec nezáleží. Hlavně, že je teplo Tobě." usmáli jsme se na sebe a já se zase ztratila v jeho hnědých očích. Najednou začalo pršet, pršelo hodně a my jsme se neměli kam schovat. ,,Honem, pojď!" řekl Dalibor, chytl mě za ruku a běželi jsme. Smáli jsme se a byli jsme celí promočení. Doběhli jsme na autobusovou zastávku, kde jsme se schovali pod stříšku a sedli si na lavici. Nikdo jinej tam nebyl, byli jsme tam jenom my dva. ,,Vždyť Ti musí být hrozná zima!" řekla jsem a začala jsem si sundavat jeho mikinu. Zima byla vážně velká. ,,Co děláš?!" zeptal se a začal mi mikinu zpátky nandavat. ,,Mně zima fakt není." řekl a objal mě jednou rukou kolem pasu. Já jsem nijak neprotestovala a opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Nakonec mě ještě chytl za ruku. Chvilku jsme takhle seděli, až se Dalibor zeptal: ,,Jak se máš?" zasmála jsem a řekla jsem: ,,Krásně, ty?" ,,Nádherně." odpověděl a ještě pevněji mi stiskl ruku. Pane bože, bylo to vážně nádherný, doufala jsem, že ta chvíle nikdy neskončí. Najednou Daliborovi zazvonil telefon. ,,Ach jo, kdo to zase je?'' řekl naštvaně. Pustili jsme se a on vzal telefon. ,,Ne, teď vážně nemůžu. Ne, nikam nejdu. Proč? Ježiiš. No jo, za půl hodiny tam budu, ach jo.'' říkal do telefonu. Když domluvil, zeptala jsem se: ,,Co se děje?'' ,,Musím na hotel, chtějí tam s námi něco natočit, ach joo.'' říkal zklamaně. ,,Aha.'' odpověděla jsem. Pohladil mě po paži. ,,Jdu se podívat za jak dlouho mi jede autobus.'' řekl a vběhl do toho slejváku. ,,Každou chvilku by tu měl být.'' řekl smutně. ,,Uvidíme se ještě? Ale dřív než na SuperStar, prosím.'' pokračoval. ,,To víš, že jo.'' řekla jsem a usmála jsem se. ,,Už se blíží autobus...'' řekl smutně. ,,...děkuju za dnešek.'' dopověděl a podíval se směrem k zemi. ,,Já děkuju.'' řekla jsem. Autobus byl už téměř na zastávce. Najednou mě chytl kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Já jsem ho chytla kolem krku a položila si hlavu na jeho rameno. Byl to tak krásný pocit. Cítila jsem jeho vůni. Držel mě tak silně, ale zároveň tak něžně. Autobus byl už na zastávce a řidič zrovna otevíral dveře, když jsme se pustili. ,,Měj se hezky.'' řekl, když mě ještě držel za ruce. ,,Ty taky, ahoj.'' odpověděla jsem mu. Nastoupil do autobusu a já jsem najednou cítila smutek, že už odchází....Ještě jsme si zamávali a on odjel. Vydala jsem se na tramvaj. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Štěstí, smutek, nadšení..To všechno jsem najednou cítila.