Dalibor Slepčík

Ztrácím naděje..

Probudila jsem se asi v 11:00. Hned jsem se podívala na mobil. Nic. ,,Dobré ráno." řekla Anetka a podívala se na mě. ,,Furt nic?" zeptala se, když viděla, že mám zase slzy v očích. Zakroutila jsem hlavou. ,,Na, tady máš ten čaj jak jsem Ti večer dělala. Je sice už trochu studenej, ale třeba Tě trochu uklidní.". Vzala jsem si od ní čaj a napila se. Byl víc než "trochu studenej", ale byl vážně výbornej. Když jsem vypila čaj, lehla jsem si znovu na vak a myslela na něj. Na jeho oči, úsměv, vůni, objetí...Slzy mi stékaly po tvářích. Co když ho už nikdy neuvidím? Ptala jsem se sama sebe. *CINK* ozvalo se a rozsvítil se mi mobil. Přišla mi SMS. Okamžitě jsem skočila po mobilu a otevřela jsem SMSku a začala jsem číst. "Vážený zákazníku..." dál jsem nebyla schopná pokračovat. Hodila jsem odemčený mobil na postel, začala jsem brečet mnohem víc než předtím a schoulila jsem se ke kolenům, což nebyl zrovna ten nejlepší nápad, protože jsem o to víc cítila vůni jeho mikiny. Anetka se podívala na můj mobil, který ležel odemčený na mé posteli. Zprávu přečetla asi tak do stejné části jako já. Vstala a sedla si ke mně. Začala mě hladit po hlavě a utěšovat. Po chvilce vstala a řekla, že se za chvilku vrátí. Přišla asi za 5 minut s mojí oblíbenou čokoládou. ,,Sice to není Dalibor, ale třeba Ti to trochu zlepší náladu" řekla a podala mi čokoládu. ,,Děkuju." řekla jsem třesoucím se hlasem a začala jsem ukusovat čokoládu. ,,Konečně jíš." usmála se Anetka a šla si znovu sednout na postel. Byla na mobilu, když jsem najednou uviděla, jak ztuhla. Snažila se její znervóznění zakrýt, ale nešlo jí to. ,,Co se stalo?" zeptala jsem se. ,,Co? Nic." řekla nervózně. ,,No něco asi jo, ne?" řekla jsem a šla jsem si sednout za ní na postel. Chtěla jsem se kouknout na její mobil, ale otočila ho tak, abych na něj neviděla. Jediný, co jsem tak trochu zahlédla bylo, že je na stránkách SuperStar. Vzala jsem si svůj mobil, najela jsem na stránky SuperStar a v tu chvíli jsem pochopila, proč mi to nechtěla ukázat. Bylo tam asi 5 fotek na kterých byl Dalibor s nějakou holkou. Na jedné fotce se objímaly a na dalších se smáli. Nebyla jsem schopná si všechny prohlédnout. Mobil mi vypadl z ruky na vak. Začala jsem hrozně moc brečet, celá jsem se začala klepat a měla jsem pocit, jako bych ztratila veškerou naději. Srdce mi tlouklo ukrutnou rychlostí a já měla pocit, že každouchvíli bouchne. Sundala jsem si jeho mikinu, zmuchlala jsem ji a hodila do rohu pokoje. Lehla jsem si na postel a nebyla jsem schopná vůbec, ale vůbec nic dělat. Jenom jsem brečela a celá se klepala. Anetka se snažila vymyslet něco, jak by mě utěšila, ale nešlo jí to. ,,Myslíš, že je to jeho holka?" zeptala jsem se. ,,Určitě není." ,,Jak to víš?" ,,Já nevím, ale přece by..." větu nedořekla, nevěděla jak. Asi hodinu jsem jen ležela a brečela. ,,Co mám dělat?" zeptala jsem se najednou. ,,Zavolej mu. Nebo mu napiš." ,,To je ale takový divný." ,,Ne není! Takový divný je tady jen ležet a trápit se kvůli němu." ,,Já se kvůli němu netrápím." ,,Ne?" ,,Ne..Možná trochu." ,,No dobře. Tak ty se kvůli němu "trochu" trápíš, ale ani mu nenapíšeš nebo nezavoláš. Jak můžeš vědět, že on zrovna nesedí u mobilu a nečeká na Tvojí zprávu? To nezjistíš, jestli ho nějak nezkontaktuješ." řekla a podala mi mobil. Měla pravdu. Vzala jsem si mobil do ruky a našla jeho číslo. ,,Voláš?" zeptala se a jak kývla hlavou. Vytočila jsem číslo a dala si mobil k uchu. První pípnutí, druhý, třetí, čtrvrtý, pátý...Už jsem zase měla oblíčej celý mokrý od slz. Pípání pokračovalo, až se najednou ozvalo ,,...opakujte prosím hovor později." ,,Nebere to. Nechce se mnou mluvit." brečela jsem. ,,Třeba to jenom neslyšel." uklidňovala mě Anetka. Lehla jsem si a zachumlala jsem se do peřiny. Cítila jsem takovou bezmocnost. Ležela jsem a koukala jsem na jeho mikinu, která ležela v rohu pokoje. ,,Vím, že to není v tuhle chvílí zrovn vhodný, ale potřebovala bych si jet něco zařídit. Nevadilo by Ti to?" zeptala se Anetka. ,,V pohodě, běž." ,,Díky, tak zatím a drž se." ,,Ahoj." řekla jsem a myslela jsem jenom na jednu jedinou 'věc' a tou byl Dalibor.