Dalibor Slepčík

Tohle je moc.

Nasedli jsme s Daliborem na autobus a jeli jsme do nemocnice. ,,Co se děje?" zeptala jsem se Dalibora, když jsem si všimla, jak je nesvůj. ,,Nic." odpověděl, ale mě bylo jasné, že nemluví pravdu. ,,Dalibore?" ,,No jo. Bojím se o tu Tvojí ruku a taky je mi líto Paľa." přiznal nakonec. ,,Miláčku." řekla jsem a pohladila jsem ho po tváři. ,,Ta ruka bude určitě v pohodě, vím to. A s tím Paľem. Jo, mně je ho taky líto, ale-" ,,Co ale?" ,,Ne, žádný 'ale'." ,,Chtěla jsi něco říct." ,,Jo, já vím. Chtěla jsem říct, že Anetka nemůže za to, jestli ho pořád miluje nebo ne, ale...Nechápu, jak se to mohlo stát." ,,Oni se se Štěpánem poznali na tý oslavě, že jo?" ,,Jo. A o to je to horší. Paľo jí chtěl udělat radost a chtěl se s ní pochlubit. A ona zatím jde za Štěpánem." řekla jsem. Zbytek cesty jsme mlčeli. V nemocnici nás pan doktor a sestřička přivítali a šla jsem na rentgen. Dalibor byl klidnější, než když jsem tu s tou rukou byla poprvé, ale stejně nebyl úplně ve své kůži. Když jsem vyšla z místnosti s rentgenem, Dalibor ke mně hned přiskočil. ,,Je všechno v pořádku?'' vyptával se sestřičky a mě zároveň. ,,Ano, je.'' usmála se sestřička. ,,Dalí klid.'' zasmála jsem se a pohladila jsem ho po tváři. Šli jsme za doktorem a ten mi sundal ortézu a začal prohlížet ruku. ,,Vypadá to dobře. I ty modřiny nám docela mizí...Ještě tam asi nějakou dobu trochu budou, ale já si troufám říct, že se můžeme zbavit ortézy!'' říkal, když mou ruku prohlížel. ,,To je super!'' řekl Dalibor. Kývla jsem a usmála se. ,,Bolí Tě to pořád nebo ne?'' zeptal se doktor. ,,Vůbec.'' řekla jsem popravdě. ,,Tak to jsem rád. Kdyby nastaly nějaké komplikace, tak okamžitě přijeďte, ale myslím, že to bude v pořádku.'' usmál se doktor, poděkovali jsme, rozloučili jsme se a vyšli jsme z nemocnice. ,,Jsem rád, že je to dobrý.'' řekl Dalibor a objal mě. ,,Já taky.'' řekla jsem a objetí jsem opětovala. ,,Konečně můžu hýbat rukou! Je taková ztuhlá, ale nebolí.'' ,,Princezno.'' řekl a zvedl mě do vzduchu. ,,To by to chtělo jít někam oslavit, ne?'' řekl. ,,To asi jo no.'' usmála jsem se a políbila ho. ,,Tohle mě nikdy neomrzí.'' řekl, když jsme se odtáhli. Usmála jsem se. ,,Kam chceš jít?'' zeptala jsem se. ,,Kamkoliv s Tebou.'' zasmál se. ,,Dalibore,'' taky jsem se zasmála. ,,já to myslím vážně.'' ,,Já nevím...Je docela zima, nechceš jít teda k nám na hotel nebo k vám? Můžeme si koupit třeba pizzu nebo něco.'' ,,Jo, to je dobrej nápad, ale u nás je přece-'' úplně jsem zapomněla, že u nás doma je sama Anetka se Štěpánem. ,,Já jsem na ně úplně zapomněl!'' řekl Dalibor. ,,Já právě taky.'' řekla jsem. ,,A to teda znamená, že Paľo bude u vás na pokoji, co?'' ,,Jo, to asi jo... Hele... Vadilo by Ti - Nebo spíš nevadilo by Ti se jít za ním jenom podívat, jestli je v pořádku, chápeš. Já vím, že je dospělí a dokáže se o sebe postarat, ale stejně, je to kamarád.'' řekl Dalibor. ,,Jo, jasně.'' řekla jsem. ,,Tak jdeme.'' dořekla jsem, chytli jsme se za ruce a vyrazili k hotelu.

Byli jsme tam asi za půl hodiny. Když jsme došli k jejich pokoji, Dalibor odemkl. ,,Paľo?'' řekl, když jsme vešli. ,,Čo?'' ozvalo se odněkud. Šli jsme dál do pokoje, až jsme uviděli Paľa. Zrovna seděl na posteli, hlavu měl podepřenou rukama a celkově vypadal hrozně slabý. Nejsem si tím úplně jistá, ale přišlo mi, jakoby si při zjištění, že jsme přišli, otřel slzu. ,,Jsi v pořádku?'' zeptala jsem se. ,,Čo myslíš?'' řekl. Podívala jsem se na Dalibora a šla jsem si sednou k Paľovi. ,,Já vůbec nevím, co to ta Aneta zase vyvádí.'' řekla jsem a pohladila ho po zádech. Dalibor se trochu zamračil, ale věděl, že je na tom Paľo vážně špatně. ,,To ja tiež neviem.'' řekl po chvíli roztřeseným hlasem. ,,Chceš být sám nebo-'' ,,Hej, chcem byť sám, chcem o tom přemýšľať, ale zároveň na to nechcem myslieť.'' ,,Tak my půjdeme.'' ,,Nie, zostaňte tu, ja sa pôjdem niekam prejsť.'' řekl Paľo a vstal. ,,Paľo zvládneš to?'' zeptal se ho Dalibor. ,,Áno Dalik, ja nie som malé decko.'' řekl Paľo, vzal bundu a otevřel dveře. Ve dveřích se zarazil. ,,Co se děje?'' zeptala jsem se. Potom jsem uslyšela dost známý smích. Šla jsem ke dveřím a podívala se na chodbu. ,,Sakra Aneto, co tu děláš?'' řekla jsem, když jsem viděla to, co jsem viděla. Anetka byla na chodbě se Štěpánem. Objímali se, pusinkovali se a smáli se při tom. Paľo to všechno viděl. Viděl ty pusy, objetí i romantické šeptání do ucha. Vypadal, že se složí. Když si Anetka Paľa všimla, vyděsila se. ,,Paľo já-'' šeptla. ,,Nič mi nevysvetľuj. Ja som videl čo som videl. Maj sa.'' řekl, vrátil se do pokoje a bouchl dveřmi. Dalibor mezitím proklouznul ven z pokoje, aby zjistil, co se děje. Objal mě zezadu a sledoval situaci. Anetka zůstala nehybně smát. Ani neplakala. Nevím, jestli proto, že byla tak vyděšená nebo proto, že jí byl Paľo už vážně jedno. Štěpán Anetku objal a pohladil po tváři. Nijak neprotestovala a objala ho taky. Otočila jsem se k Daliborovi. Měl také vyděšený výraz, ale když si všiml, že se na něj dívám, podíval se mi do očí. ,,Já jsem tak rád, že jsme spolu a že neřešíme to, co oni. Miluju Tě.'' pošeptal. ,,Já taky. Miluju Tě.'' pošeptala jsem mu taky a políbila ho. Dál jsme nic neříkali, jenom se objímali. I když se to netýkalo konkrétně nás, oba nás to tak nějak vzalo, protože Anetka je moje nejlepší kamarádka a Paľo je Daliborův nejlepší kamarád. Anetka stála se Štěpánem kus od nás a objímali se. Štěpán jí něco šeptal a ona se usmívala. ,,Myslíš, že už Paľa vážně nemiluje?'' šeptal Dalibor. ,,Já nevím.''. Dalibor sklonil hlavu. ,,Pojď dolů, tam na ten gauč.'' řekla jsem a prohrábla mu vlasy. Kývl a šli jsme. S Anetkou jsme se na sebe podívaly. Podívala jsem se pohledem 'to jsi nemusela' a odešli jsme dolů.

Ahoj! Moc se omlouvám, že tahle kapitola vyšla trochu později, než jste u mě zvyklí. Neměla jsem vůbec čas, psali jsme ve škole hodně testů, tak díky za pochopení. :) Taky jsem si všimla, že u minulé kapitoly nebyl tak velký ohlas jako u předchozích, že se vám asi moc nelíbila. Trochu mě to mrzí, ale budu se snažit to zase zlepšit. :)