Dalibor Slepčík

Je tohle konec?

   Dočetla jsem popisek a dala jsem mu obrovskou pusu. Začala mi po tváři stékat slza štěstí. Když jsme se odtáhli, otřel mi slzu a usmál se. ,,Miluju Tě." pošeptala jsem mu potichu. ,,Já Tebe." pošeptal mi. Ležela jsem mu na hrudi a on mě hladil. ,,Už musíme jít Andy." řekla najednou zklamaně Anetka. ,,Proč?" ,,Mamka píše, že máme jít domů, chtějí nám něco říct." ,,No dobře."  ,,Půjdem s vámi aspoň na autobus." řekl Dalibor.  ,,To je jasné." odsouhlasil Paľo. Obuli jsme se a vyšli jsme. Došli jsme na zastávku a autobus přijel dřív, než jsme se stačili podívat v kolik jede. ,,Já nevím jestli se zítra budeme moct vidět." řekl smutně. ,,Jakto?" ,,Zítra musíme zkoušet a tak..." ,,Aha, tak si aspoň zavoláme." usmála jsem se a dala jsem mu dlouhou pusu na rozloučenou. ,,Pa." ,,Ahoj." rozloučili jsme se a já s Anetkou jsme nasedli do autobusu.

  ,,Holky, pojďte sem." řekla Anetčina mamka, když jsme vešly k nim do baráku. ,,Jé, ahoj mami." řekla jsem, když jsem si všimla, že v jejich obýváku sedí i moje mamka. ,,Stalo se něco?" zeptaly jsme se. Sedly jsme si k nim a čekaly co se bude dít. Mamky otevřely notebook a řekly: ,,Pojďte sem.". Podívaly jsme se na sebe a šly jsme. Stouply jsme si za ně a ony pokračovaly: ,,Kdo jsou Ti kluci?" řekly a ukázaly nám několik fotek, na kterých jsem byla buď já s Daliborem nebo Anetka s Paľem. Vyděšeně jsme se na sebe podívali. Nervózně jsem si dala ruku na čelo. Nic jsme neříkaly. ,,Holky?! Teď už jsi můžete sednout." sedly jsme si zpátky na gauč před ně. Nervozitu jsme nijak neskrývaly. ,,Holky mluvte, kdo to je?" řekla Anetčina mamka. ,,Já..." začala Anetka potichu. ,,Aneto? Mluv!" řekla její mamka. Anetka se nervózně nadechla a řekla: ,,Je to můj...přítel.". To docela překvapilo i mě, protože jsem nevěděla, že už jsou doopravdy spolu. ,,Jak jako Tvůj přítel?" ,,Prostě můj přítel." řekla Anetka. ,,Andreo, jestli řekneš, že tohle, je taky tvůj přítel, tak.." řekla tentokrát moje mamka. ,,Tak co?" ,,Andreo neprovokuj a řekni mi, kdo to je." ,,Jo je." řekla jsem. Mamka se chytla za hlavu. ,,Panebože." řekla potichu, ale já jsem to slyšela. ,,Dalibor Slepčík a Pavol Kovalíček mají románek! Kdo jsou ta děvčata?" četla Anetčina mamka nadpis článku, ve kterém byly ty fotky. ,,Co jsou Ti kluci zač a proč o tom píšou v nějakým bulváru?" zeptala se mamka. ,,A kolik jim je?" vyptávaly se. ,,Píšou o nich, protože jsou to finalisti SuperStar." řekla jsem. ,,Cože? To je ta pěvecká soutěž!" řekla a já kývla hlavou. ,,A kolik jim je? A kde jste se seznámili?" ptali se. ,,Daliborovi je patnáct." řekla jsem a mamka si trochu ulevila. ,,A tomu Pavlovi?" zeptala se Anetčina mamka Anetky. Ta znervózněla, protože věk byl právě to, čeho se bála. ,,Devatenáct." zašeptala, takže ji vůbec nemohly slyšet. ,,Kolik?" ,,Devatenáct!" řekla Anetka a bylo vidět, že má co dělat, aby nezačala brečet. Chytla jsem ji za ruku, abych ji uklidnila. ,,Devatenáct?! Aneto! Děláš si ze mě srandu?" ,,A ty si nemysli, že když je tomu tvýmu patnáct, že jsi z toho nějak vyvázla!" řekla mi mamka. Cítila jsem, jak mi v kapse brní mobil. Tajně jsem se koukla, kdo mi volá. Byl to Dalibor, ale vůbec nepřipadalo v úvahu, abych mu to vzala. ,,Kde jste k nim přišly?" zeptaly se. Převyprávely jsme jim náš příběh. Jak do mě Dalibor vrazil, jak mi psal a jak jame byli venku. Nevynechaly jsme ani to, jak se mi neozýval, protože ztratil mobil a díky tomu se seznámila Anetka s Paľem. Příběh jsme ukončili před dnešním dnem. Mamky vypadaly, že trochu vyměkly. ,,A..Jak a kdy jste se dali dohromady?" zeptala se mě mamka. ,,Dneska...Dneska jsme šli všichni čtyři do kina a on mi přinesl růži. Po kině jsme se oddělili od Anetky a Paľa a on mi řekl, že mě miluje." dál jsem to nechtěla rozvádět. Mamka vypadala pořád stejně naštvaně. ,,A ty ho máš taky ráda?" zeptala se mě. ,,Miluju ho. Nikdy jsem nepoznala tak skvělýho kluka jako je on. Je hrozně hodný." řekla jsem a mamka se pousmála, ale vypadla pořád dost naštvaně. Za to Anetky máma byla pořád hodně naštvaná. ,,A co ten tvůj?" řekla nepříjemným tónem. Anetka nebyla schopná mluvit, začaly jí téct slzy a trochu jsem cítila, že se klepe. ,,Jak je to mezi vámi?" pokřikla na ni. ,,Miluju ho." zakuňkala roztřeseným hlasem. ,,To je sice hezký, ale miluje on Tebe?" ,,Jo." řekla mezi vzlyky. ,,Anet klid." pošeptala jsem jí. ,,Jak to můžeš vědět?" ,,Věřím mu!" ,,Chci ho vidět! Je mu 19, už je dospělý a nechce se mi věřit, že by se tahal s nějakou patnáctkou." řekla její mamka a Anetka začala hodně brečet. ,,Já chci toho tvýho taky vidět! Je sice stejně starý jako ty, ale chci vědět jak se chová a tak. A jestli je nepřivedete, zakážeme se vám s nimi stýkat." řekla moje mamka. I mně už pomalu začaly stékat slzy.  ,,Teď běžte do Anety pokoje." řekly rozčileně a my jsme hned vstaly a šly jsme.
Když jsme vešly do pokoje, Anetka si sedla na postel a začala brečet. Mně taky tekly slzy, ale v tu chvíli jsem nemohla začít hysterčit, protože Anetka na tom byla o něco hůř. ,,Já jim zavolám." řekla jsem. ,,Proč?" ,,Zkusím je poprosit, aby přijeli, je teprve šest." řekla jsem a Anetka kývla. Vytočila jsem Daliborovo číslo. ,,Stalo se něco?" řekl hned. ,,Dali nemůžete za námi přijet? Prosím." řekla jsem a myslím, že slyšel, že trochu brečím. ,,A co se stalo?" řekl. Ve zkratce jsem mu převyprávěla příhodu s mamkama. ,,Jo jasně, tak počkej, já to řeknu Paľovi." řekl a já čekala. ,,Tak za dvacet minut tam snad budeme." řekl. ,,Děkuju. Miluju Tě." ,,To je samozřejmost, já Tebe taky.". Položila jsem telefon a řekla Anetce, že za dvacet minut by tu měli být. Ta se pousmála, ale pořád brečela. Já jsem šla za mamkama. ,,Za přibližně dvacet minut by tu měli být." řekl jsem. ,,Jako dneska?" zeptala se mamka. ,,Jo dneska. Chtěly jste je vidět, ne?" ,,Tak výborně." řekly a já se otočila a šla jsem zpátky do pokoje. ,,Bude to dobrý." uklidňovala jsem nás obě. Seděly jsme v pokoji a mlčeli jsme. Co když se mamce nebude Dalibor líbit? Co když všechno dopadne špatně a my se nebudeme moct výdat? Kladla jsem si takovýhle otázky, když mi zazvonil telefon. Dalibor. ,,Už jsme před barákem." koukla jsem z okna a stáli tam. ,,Máme zazvonit nebo jak?" ,,Jo tak my jdeme dolů a zazvoňte." ,,Tak jo." položila jsem telefon, zvedla jsem plačící Anetka a šly jsme ke dveřím. Ozval se zvonek a mamky zbystřily. Otevřela jsem dveře a okamžitě jsem Dalibora objala. ,,Neboj." řekl potichu a tiskl si mě k sobě. Po tvářích mi tekly slzy. Koukla jsem se na Anetku a Paľa.  Stali venku před barákem a Paľo jí uklidňoval. ,,Radši jdeme." řekla jsem a všichni čtyři jsme vešli do domu. ,,Dobrý den." ,,Dobrý deň." pozdravili. ,,Ahoj." řekly mamky a nebraly ohled na to, že Paľo je už dospělý.  ,,Pojďte si sednout." řekla mamka. Kluci nás drželi kolem boků a šly jsme si sednout. Já a Dalibor jsme si sedli vedle sebe a Anetka a Paľo taky. On ji pořád uklidňoval, protože brečela, ale snažila se to ovládnout. ,,Tak nám o sobě něco povězte." řekla Anetčina mamka. Cítila jsem se hrozně trapně. Bylo vidět, že i oni dva jsou nervózní. ,,Mami je tohle vážně nutný? Není vám blbý je tady takhle vyslíchat jak u soudu?" rozkřikla se Anetka. ,,Aneto co si to dovoluješ?" ,,Hele holky jděte do svýho pokoje." ,,Co?" vyděsila jsem se. ,,Jako bez nich?" ,,Jo, jako bez nich." řekla mamka. ,,V žádným případě." začala jsem brečet. ,,To teda jo. Jděte k Anetě do pokoje!" ,,Ne!" ,,Okamžitě, nebo víš co vás čeká.". Zvedla jsem se a dala jsem Daliborovi pusu. ,,Neboj lásko." pošeptal mi do ucha. ,,Jděte!" křikla na nás Anetčina mamka. Vešly jsme k Anetce do pokoje. Nebyly jsme schopné nic dělat. Jenom jsem brečely. ,,Já se bojim." špitla jsem. ,,Já taky." řekla Anetka. V pokoji jsme seděly asi třičtvrtě hodiny. Z obýváku jsme slyšely hlasy, ale nerozuměly jsme jim. Najednou někdo zaťukal na dveře a otevřel je. Byl to Dalibor s Paľem. ,,Dali!" vykřikla jsem a skočila jsem po něm. Chytla jsem ho pevně kolem krku a brečela jsem. ,,Tak co?" zeptala jsem se. ,,Já nevim." ,,Jakto? Co se stalo?" řekla jsem vyděšeně. ,,Já nevim, nevypadaly nějak nadšeně, spíš naopak." řekl a z oka mu začala stékat slza. ,,Miluju Tě." řekl a otřel si slzu. Koukala jsem na něj a slzy mi tekly proudem. ,,A jakto? Nebo co vám řekly?" nebyla jsem schopná dál mluvit. ,,Tvoje mamka nechce, abysme byli spolu kvůli SuperStar, protože mě díky tomu zná spoustu lidí a byl by toho plný bulvár. Prostě si nepřeje, abysme spolu byli." řekl. ,,Ale to ne! Ne!" začala jsem hrozně moc brečet. ,,Klid. Uklidni se zlato." řekl a objal mě. ,,Já nemůžu. Nemůžu bez Tebe být, to ne, ne!" brečela jsem. ,,Sedni si." řekl a posadil mě. ,,Klid, lásko." řekl a objal mě. ,,Já s Tebou dneska uteču, půjdu s Tebou." brečela jsem a koukala mu do očí. ,,Ne to v žádným případě. Takhle je furt šance, že to nějak půjde." ,,Ale.." ,,Uklidni se. Šššš." řekl a začal mě líbat. Brečela jsem. Vzpomněla jsem si na Anetku. Podívala jsem se na ni. Podle všeho dopadla podobně jako já. Brečela a ležela na Paľovi. Všimla jsem si, že jemu taky tekla slza. Leželi jsme s Daliborem na vaku. Měla jsem hlavu položenou na něm a on mě hladil. Už jsme nic neříkaly. Mně pořád tekly slzy. Najednou se ozvalo zaťukání a do pokoje vešli mamky. ,,Už bystet měli jít." řekla mamka. ,,Mami ne! Prosím!" brečela jsem. ,,Andreo nech toho. Je to pro tvoje dobro." řekla přísně. ,,To ne! Mami! To nesmíš! Já ho miluju!" ,,To teda můžu, je Ti patnáct, pořádně nevíš, co je to láska." řekla. ,,Mami! Já jdu s ním, nenechám ho odejít." brečela jsem. ,,Andreo! To ani nezkoušej! Smiř se s tím, že tahle dětská láska skončila." ,,Tohle není žádná dětská láska! Já ho doopravdy miluju, mami prosím." neměla jsem už vůbec žádnou sílu. ,,Mlč už! A ty už jdi." řekla. ,,Né!" chytla jsem ho kolem krku. ,,Miluju Tě." řekla jsem. ,,Já Tebe taky." řekl a přitiskl si mě k sobě. Dala jsem mu dlouho pusu. ,,Dost! Vypadni!" řekla mamka a odtrhla ho ode mě. Chytla ho za triko a vyhodila z pokoje. ,,Mami!" Chytla jsem ji za ruku, kterou ho držela. Ona se otočila a dala mi facku až jsem spadla na zem. ,,Ne!" řekl Dalibor a chtěl jít zpátky za mnou. ,,Vypadni!" zakřičela na něj. Vstala jsem a chtěla jsem jít za nim. ,,Ani to nezkoušej!" křikla na mě. Anetka na tom byla úplně stejně. Její mamka na ni křičela a ona se tiskla k Paľovi. Mamky je oba vyvedli z baráku a my jsme zůstaly v pokoji. Koukly jsme se z okna. Dalibor tam seděl na obrubníku a ruce měl schované v dlaních. Paľo stál opřený o lampu a snažil se uklidnit. ,,Tohle ne!" řekla jsem během hysterického breku. Seběhla jsem dolů ze schodů a šla jsem ke dveřím. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" zakřičela na mě máma. ,,Hádej." ,,Na toho kluka zapomeň." ,,Nikdy!" otevřela jsem dveře a vyběhla jsem ven. Dalibor a Pavol už byli na cestě na zastávku. ,,Dalibore!" zakřičela jsem. On se otočil, doběhla jsem až k němu a objala jsem ho. Všimla jsem si, že má ubrečené oči. Máma mě chytla a odtrhla. ,,Já tady nebudu předvádět nějaký divadlo, okamžitě jdi zpátky k Anetě. ,,Mami proč to děláš? Já ho mám vážně ráda, je mi s ním dobře a jsem s ním šťastná." ,,Prosím, nechte nás spolu, já ji vážně miluju, na nikom mi nezáleží tolik jako na ní." dodal Dalibor. ,,Já jsem jednou řekla, že ne, tak prostě ne!". Máma mě držela pevně za paži. ,,Mami to bolí!" řekla jsem. ,,Mě to vůbec nezajímá." ,,Nechte jí!" vykřikl Dalibor. Máma mu dala facku a řekla: ,,Vypadni!" ,, Mami! Ještě jednou se ho dotkneš.." ,,Tak co? Nic, nic mi nemůžeš udělat." Máma mě chytla a silou mě odtáhla domů. ,,Nesnáším Tě!" zařvala jsem na ni a běžela jsem zpátky k Anetě do pokoje. Tam jsem sebou jenom flákla na zem. Pořád mě bolela tvář, ruka, ale nejvíc srdce. Bála jsem se, že ho už nikdy v životě neuvidím. Máma mi zabavila mobil, takže jsem mu ani zavolat nemohla. Seděla jsem na zemi a Anetka ležela na posteli. Neměla jsem sílu vstát ze země. Seděla jsem a těžko se mi dýchalo, připadalo mi jako bych najednou ztratila srdce.

Tahle kapitola je trochu delší, tak snad vám to nevadí. :)