Dalibor Slepčík

Hospitalizace?

Celou cestu do nemocnice byl o mě opřený a nic neříkal. Nikdo z nás nic neříkal. Když jsme konečně dorazili k nemocnici a vytáhli oslabeného Dalibora z auta, Martin ho vzal do náruče a zašli jsme dovnitř. Celou dobu jsem ho držela za ruku a na něm bylo vidět, že i přes to, jak špatně se mu dýchalo, mu to dělalo dobře. Martin dříve v nemocnici pracoval, takže přesně věděl, kam máme jít. Došli jsme do nějaké chodby, kde moc lidí nebylo a já s Daliborem jsme se posadili na sedačku. Dalibor měl o mě opřenou hlavu, já ho k sobě tiskla a uklidňovala jsem ho. Martin šel sehnat svého známého, prý skvělého doktora. Když konečně, i se setrou, přišli, vzali Dalibora do ordinace a tam ho položili na lehátko. ,,Už jsem u něj byl ráno, má angínu a vypadalo to na zánět prudušek, ale pořád má hrozně vysokou teplotu, tak jsem ho radši vzal sem." řekl Martin a doktor mezitím poslouchal Daliborův hrudník. ,,To jsi udělal dobře." začal doktor. Všemožně ho prohlížel, až nakonec řekl: ,,Vypadá to na hodně rozsáhlý zánět prudušek, přesně jak jsi říkal. Má to spojený s angínou a to vůbec není dobrá kombinace.". Při těchto slovech mi vhrkly slzy do očí, ale snažila jsem se to nedávat najevo. Sestřička si mého vyděšení a strachu všimla, přišla ke mně a nabídla mi vodu. Trochu jsem se napila, ale pořád jsem se klepala. ,,Musíme si ho tu nechat, musíme ho mít pod kontrolou." řekl doktor a šáhl Daliborovi na čelo. Měl zavřené oči a potil se. ,,Sestři, připravte pokoj." řekl a sestra kývla. ,,Andy, tady máš nějaký peníze, jdi si koupit čaj nebo kafe, pak se sejdeme u bufetu." ,,Ne! Já zůstanu s ním!" ,,Teď ho převezou na pokoj a pak k němu půjdeš." ,,Ne, já nemůžu, chci zůstat s ním." klepala jsem se. ,,Tak nechoď až do bufetu a kup si kafe v automatu na chodbě, počkej tam a až půjdeme na pokoj, půjdeš s námi." řekl doktor a já kývla. Vyšla jsem z ordinace a zamířila jsem k automatu. Kafe skoro vůbec nepiju, ale teď jsem si dala. Sedla jsem si před ordinaci na sedačku, pila kafe a celá jsem se klepala. ,,Jste v pořádku, slečno?" přišla ke mně nějaká sestrička. ,,Jo, dobrý, děkuju." kývla jsem, ale jí bylo jasné, že nic v pořadku není, když jsem plakala. ,,Čekáte na někoho?" ,,Můj..." nevěděla jsem, co mám říct. Dalibor nebyl můj přítel a slovo bývalý přítel jsem použít nechtěla. ,,...kamarád" řekla jsem nakonec ,,je uvnitř a není na tom moc dobře. Prý má nějak hodně rozsáhlý zánět prudušek spojený s angínou nebo co." plakala jsem. ,,Uklidněte se, určitě všechno dopadne dobře.". Sestra mě hladila po vlasech, když se najednou otevřely dveře od ordinace. Doktor před sebou tlačil lehátko, na kterém ležel Dalibor. Vstala jsem, vyhodila prázdný kelímek od kafe, otřela si slzy a chytla ho za ruku. ,,Tak jedem." řekl doktor a šli jsme několika chodbami až k pokoji, který byl připravený pro Dalibora. Lehl si do postele a sestra mu nandala na obličej masku, která mu měla pomáhat v dýchání. Převlékli ho do nějakého nemocničního oblečení, dali mu několik prášků a potom ho už jen nechali ležet. Seděla jsem na židli vedle postele a držela ho za ruku. ,,Andy, půjdeme." řekl Martin. ,,Ne, já tu zůstanu s ním." řekla jsem nesouhlasně. ,,Musí odpočívat.". Sklopila jsem oči a v tu chvíli se Dalibor pohnul. Sundal si masku a řekl: ,,Chci, aby zůstala." a znovu si masku nandal. ,,No jasně, mladý zamilovaný pár." usmál se Martin. Když tohle řekl, nevěděla jsem, jak mám reagovat, protože my jsme nebyli pár, ale zřejmě jsme tak působili. Podívala jsem se na Dalibora. Měl otevřené oči a koukal se na mě. Přes pusu a přes nos měl danou masku, ale i přesto mi přišlo, že se pousmál. ,,Zítra se tu stavím, držte se, oba dva, ahoj." řekl a odešel. Zůstali jsme v pokoji jen my dva a já se stěží bránila slzám. Držela jsem usínajícího Dalibora za ruku a koukala jsem na něj. Oči se mi zavíraly únavou. Vzpomněla jsem si, jak Dalibor trávil noci u mě v nemocnici, když jsem ležela s nemocnou rukou. Stiskla jsem mu ruku a hlavu si položila na postel. Nebyla to zrovna nejpohodlnější pozice, ale byla jsem hrozně moc unavená, takže jsem tak usnula.

Trochu kratší kapitola, než jste u mě zvyklí, tak snad vám to nevadí. :) Jinak děkuji za obrovskou podporu!! <3