Dalibor Slepčík

Útěk?

Celou noc jsem nezamhouřila oči. Jediný, co jsem dokázala, byl přesun z podlahy na vak. Na nic víc jsem neměla sílu. Byla jsem hrozně unavená, ale usnout jsem prostě nemohla. Ne, že bych nechtěla, ale nešlo to. Už začínalo svítat a já jsem se zkusila zvednout z vaku. Posadila jsem se a sáhla si na paži. Hrozně mě bolela od toho, jak mě máma držela a silou táhla do baráku. Koukla jsem se na ni a docela jsem se vyděsila. Měla jsem ji fialovo-modrou a měla jsem tam obtisky nehtů, které do mě zarývala. Tvář mě taky trochu bolela, ale ne tolik. Podívala jsem se na Anetku. Ta ležela úplně stejně, jako večer. Když si všimla, že na ni koukám, taky si sedla. ,,Já nic nemůžu dělat." řekla a začala znovu brečet. Nic jsem jí na to neřekla, protože jsem cítila úplně to samé. ,,Já to nezvládnu." řekla jsem po chvilce. ,,Nezvládnu to, nemůžu dýchat, nemůžu nic.". Chtěla jsem znovu cítit jeho vůni, jeho teplo, chtěla jsem znovu cítit jeho rty na těch mých. ,,Já to nedám, já, prostě jdu." řekla jsem. ,,Kam? Co chceš dělat?" ,,Jdu za ním. Nezvládnu to, ať se máma třeba zblázní. Já s ní rozhodně nechci být, vždycky na mě byla hnusná, ale tímhle to fakt dovršila. A potom, co mi udělala tohle..." a ukázala jsem na svou ruku a na chvilku jsem se odmlčela protože mi v ruce hodně nepříjemně škublo. ,,Co je?" zeptala se Anetka. ,,Ne nic, jenom mi v tom trochu škube, bolí to." ,,Ukaž..." řekla a podívala se na mou ruku. ,,...to je hrozný!" ,,Ne, je to jenom modřina, za pár dní zmizí." ,,No to teda nevím, vždyť to máš hrozně nateklý a celý fialový! Měl by to vidět doktor." strachovala se. ,,To ne, rozhodně ne, jedu za ním. Jedeš se mnou?" ,,Ale Andy, co když...." řekla vyděšeně. ,,Jedeš nebo ne?" skočila jsem jí do řeči. Kývla hlavou. Neměla jsem sílu ani na malé pousmátí. Pořád jsem na sobě měla sukni a svetr ze včera. Jediný, na co jsem se znohla, byla výměna sukně za kalhoty. Zbytek jsem nechala, tak, jak to bylo. Bylo mi jedno, jak vyjdu ven a jestli si na mě lidi budou ukazovat, jak jsem hnusná, jediný, co jsem teď chtěla, bylo být u Dalibora. Bylo asi šest hodin ráno. Moje máma šla zřejmě domů, protože na gauči nebyla. Anetky máma pořád spala, takže jsme vyšly z baráku a nikdo si toho nevšiml. Vydaly jsme se na zastávku a tam jsme se posadily na lavičku. Myslím, že na nás musel být zvláštní pohled. Dvě rozcuchané rozklepané plačící holky sedí v šest hodin ráno na autobusové zastávce. Nádhera. Naštěstí nikdo kolem nebyl. Když přijel autobus, nastoupily jsme a sedly jsme si. Cesta mi připadala nekonečná. Když jsme vystoupily, šly jsme k hotelu. Na recepci nás zastavil nějaký chlápek. ,,Dobré ráno děvčata! Za kým jdete takhle brzy?" řekl. ,,Slepčík a Kovalíček." řekla Anetka. ,,Joo, tak to vás musím zklamat, zrovna za těmahle dvěma vás pustit nemůžu." ,,Co? Prosím!" řekla jsem a zase jsem brečela. ,,Je mi líto." řekl a něco si důležitě dělal na počítači. Naštěstí si nás všimla jedna paní, druhá recepční, a řekla: ,,Tyhle tam pusť, znají se, několikrát jsem je spolu viděla. Běžte holky." usmála se na nás a my jsme šly.
Zaklepaly jsme na jejich dveře. Chvíli se nic nedělo, až se dveře najednou otevřely. Stál tam unavený Dalibor s očima červenýma od pláče. Nic jsem neřekla. Hned jsem ho políbila. Když jsem se odtáhla, vypadal hodně překvapeně. Objal mě a vzal mě dovnitř. Anetka mezitím šla za Paľem. ,,Jak jste se sem dostaly? Nebo co to..?" zeptal se. ,,Utekly jsme. Já jsem nemohla dělat nic jinýho. Nemohla jsdm dýchat, nic." ,,Už je dobře." tiskl mě k sobě, ale bylo na něm vidět, že na tom nebyl o moc jinak než já. Lehce se dotkl mé ruky a já jsem s ní ucukla, protože to bolelo. ,,Co se děje?" ,,Nic." řekla jsem. ,,Co tam máš? Sundej si ten svetr." ,,Ne, fakt, bude to dobrý." ,,Sundej si ho, prosím.". Sundala jsem si svetr a Dalibor vykukil oči. ,,To Ti udělala máma?" řekl. ,,Jo, ale.." ,,Žádný ale, to musí vidět doktor, hned!" ,,Je to jenom modřina, za pár dní zmizí." řekla jsem mu to samé jako Anetce. ,,To teda ne, máš to hrozně nateklý a vidím, že s tou rukou nemůžeš hýbat." řekl a měl pravdu. S rukou jsem vážně nemohla hýbat. ,,Jdeme k doktorovi, jdu s Tebou." řekl. ,,Ne, Dali prosím, já teď chci spát, jsem hrozně unavená a nemám vůbec žádnou sílu." řekla jsem. ,,Ale co když je to něco vážnýho?" strachoval se. ,,Určítě není. Prosím, já teď chci spát." ,,Ale pak půjdeme." ,,Musíš zkoušet." ,,Půjdu až na odpolední zkoušku, tohle je milionkrát důležitější, než nějaká soutěž. Tak teď si pojď lehnout." řekl a uložil mě do postele. Lehl si ke mně a přikryl nás oba jednou peřinou. Natiskl se úplně ke mně a položil si jednu ruku na moje boky. Cítila jsem jeho dech na mém krku. Dlouho jsem to ale nevnímala, hned jsem usnula.
Probudila jsem se asi v jedenáct. Sykla jsem bolestí, protože jsem se převrátila na tu ruku. ,,Beruško moje." řekl a dal mi pusu. ,,Pojď k tomu doktorovi, prosím." ,,Ale oni se mě zeptají, jak se mi to stalo a já nemůžu říct, že mi to udělala máma." ,,Ale musíš tam, může to být vážný." řekl a hladil mě. ,,Ale.." ,,Nemusíš jim to říkat, prostě si to necháš pro sebe, řekneš jim, že to nechceš řešit, nebo jim to řeknu já." usmál se na mě. ,,Jdeme?" zeptal se a já jsem kývla hlavou. Vstali jsme, Dalibor se oblékl a vyrazili jsme. Dalibor zavolal taxíka. ,,Proč voláš taxík, když můžeme jet autobusem?" ,,A ještě Ti tam na tu ruku někdo zmáčkne, to určitě." řekl. Taxík přijel asi za pět minut. ,,Dobrý den, můžete nás odvézt do nemocnice?" řekl Dalibor. ,,Samozřejmě, nasedněte." řekl řidič. Sedli jsme si a jeli jsme. Dalibor mě celou dobu držel za druhou ruku a bylo vidět, že má strach. ,,Tak jsme tady." řekl řidič, když jsme zastavili. ,,Kolik to je?" zeptal se Dalibor a začal vytahovat peněženku. ,,Normálně by to bylo dražší, ale když vás vidím, jak na sebe zamilovaně koukáte, tak mi dejte stovku. Nebo ne, padesát, jste mladí." usmál se. Dalibor mu dal padesát korun a hodně mu poděkoval. Pomohl mi z auta a vydali jsme se do nemocnice.