Dalibor Slepčík

Rainy day.

Ráno jsem se probudila kolem sedmé hodiny. Nikdy, když není škola, nevstávám takhle brzy, ale ani v noci jsem skoro nespala, protože jsem pořád myslela na Dalibora. Provedla jsem ranní hygienu a rozhodla se, že si půjdu zaběhat. Oblékla jsem se do sportovního, vzala teplejší mikinu udělala culík a vyběhla jsem. Sluchátka s hudbou jsem samozřejmě nemohla nechat doma. Běžela jsem zase do parku, ale tentokrát jsem si dala pozor na auta, aby to nedopadlo jako posledně, když jsem se vydala běhat. V parku nebyl skoro nikdo, jenom pár pejskařů a já. Pořád jsem myslela na Dalibora, na nic, na nikoho jiného. Při běhu jsem koukala do země a najednou jsem do nikoho hrozně silně narazila. Málem jsem spadla, ale ten někdo mě přidržel, aby nespadla. ,,Omlouvám se, já...'' řekla jsem a vyndala si sluchátka. Podívala jsem se té osobě do obličeje a zarazila jsem se. ,,Dalibore?'' šeptla jsem. Dívali jsme se na sebe vyděšeně. ,,Eeee, jsi v pořádku?'' zeptal se nejistě. ,,Emmm, jo, ale já jsem narazila do Tebe, ty jsi v pořádku?'' řekla jsem třesoucím hlasem. ,,Jo, dobrý.'' řekl a oba jsme mlčeli. ,,Co-co tady děláš?'' zeptala jsem se po chvilce trapného ticha. ,,Měl jsem jít k... Anetce, ale zvrací, tak říkala, ať za ní nechodím, tak jsem si řekl, že se půjdu projít.'' ,,Aha.'' kývla jsem. ,,Nechceš... Nechceš se projít se mnou?'' zeptal se nejistě a mnou projel takový zvláštní pocit, ale hezký. ,,Myslíš, že je to správný?'' šeptla jsem. ,,Proč ne? Můžeme se projít jako - jako kamarádi.'' pousmál se a já kývla. Šli jsme, ale oba jsme mlčeli. Začal foukat vítr a začalo hřmít. Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme měli svojí první schůzku a já tenkrát nevěděla, jestli to je rande, nebo ne. Pršelo a Dalibor mi půjčil jeho mikinu, kterou mám do teď doma. Při vzpomínce na mikinu jsem promluvila: ,,Můžeš si u mě vyzvednout tu mikinu.'' ,,Nech si ji, i to ostatní.'' ,,Ale proč? Já Ti to klidně donesu na hotel, jestli nechceš jít ke mně-'' ,,O to nejde, ale mě je v tuhle chvíli úplně jedno nějaký oblečení.'' ,,Stalo se něco?'' ,,To je jedno.''. Nic víc jsem neřekla, protože se z nebe najednou spustil obrovský slejvák. Začaly padat obrovské kroupy, které nás bolestivě tloukly do celého těla. ,,Pojď.'' chytl mě za ruku a běželi jsme k nejbližší telefonní budce, protože nikde nebylo nic, kromě stromů, přes které kroupy stejně padaly na zem. Zaběhli jsme do budky a Dalibor zavřel dveře. Byli jsme úplně promočení. Dalibor mě pořád držel za ruku a vydýchával se. Podívala jsem se na naše ruce, on si toho všiml a pustil mě. ,,Promiň, já-'' ,,Dobrý.'' usmála jsem se a rozpustila si vlasy z culíku, protože jsem je měla úplně mokrý. Dalibor se na mě podíval a řekl: ,,Já jsem zapomněl, jak jsi krásná.'' ,,Děkuju, ale přestaň.'' odsekla jsem ho. Nic neřekl. Stáli jsme v budce a čekali, až přestane pršet, ale déšť neustupoval. Bývala bych běžela domů, ale byli jsme moc daleko. Dalibor občas otevřel dveře budky, aby vyvětral vydýchaný vzduch, ale stejně byla zima. Sedla jsem si v budce na zem a hlavu jsem se podepřela rukou, kterou jsem měla opřenou o kolena. Druhou ruku jsem si dala kolem břicha, protože mi byla zima. Dalibor si sedl vedle mě. ,,Je Ti zima?'' ,,Ne.'' odsekla jsem ho. Sundal si mikinu a dal mi ji přes ramena. ,,Já jsem říkala, že mi není zima.'' ,,Celá se třeseš.'' řekl a chumlal mě do mikiny. ,,Tak... Děkuju, ale vždyť teď je zima Tobě.'' ,,No a co, já bych si stejně zasloužil umrznout.''. V duchu jsem si řekla, že má pravdu, za to jak mi ublížil, ale pořád to byl kluk, kterého jsem milovala a to prostě uděláte cokoliv, abyste s ním mohli být. ,,To neříkej.'' ,,Ale jo, vždyť je to pravda.'' ,,Vezmi si tu mikinu na sebe, fakt je tady zima a je blbost, abych já měla dvě mikiny a ty jenom triko.'' řekla jsem, sundala si jeho mikinu, vzala jeho ruku a začala mu mikinu oblíkat. Zapnul si ji a celý se zatřásl. Zachumlala jsem se do své mikiny a přes sklo budky jsem se koukala ven. Déšť ani kroupy vůbec neustupovaly, spíš pořád přidávali. Najednou se blýsklo a ozvala se obrovská rána. Přestože mám bouřku ráda, tohohle hromu jsem se lekla a v šoku jsem Dalibora chytla za ruku. Podíval se na naše ruce a stiskl mi ruku ještě víc, než já jemu. Když jsem to ucítila, pustila jsem ho. Byla mi hrozná zima a celá jsem se třásla a zároveň jsem měla divný pocit, že tam jsem s Daliborem, byla jsem ráda, ale zároveň jsem se cítila zvláštně. Zřejmě si všiml, jak se třesu a zeptal se: ,,Můžu?'' naznačil ruku objetí a já mu pohybem naznačila, že jo. Objal mě kolem ramen a já si mu lehla na rameno. ,,Proč to děláš?'' zeptala jsem se. ,,Co myslíš?'' ,,Proč jsi mi včera psal? Proč jsi mi komentoval fotky? A co ty snapy? Proč jsi mi chtěl půjčit mikinu a proč mě tady teď objímáš?'' řekla jsem. ,,Chci Tě zpátky, jako kamarádku.'' řekl a já měla pocit, jako by mi srdce spadlo až ke kolenům. ,,Ale tohle kamarádi nedělají, Dalibore.'' ,,Proč ne?'' ,,Ne kamarádi, kteří spolu dřív chodili a minimálně jeden z nich by to chtěl zpátky.'' řekla jsem a sama se vnitřně zděsila, co jsem to řekla. Zvedla jsem hlavu z jeho ramene a otočila ji na druhou stranu. Dala jsem si ruku před obličej, aby si nevšiml slz, které se mi začaly drát z očí. Déšť stále sílil a krup padalo pořád víc a víc. ,,Ty pláčeš?'' ,,Ne.'' lhala jsem. Měla jsem chuť vyběhnout z budky ven, ale nemohla jsem, protože déšť byl až moc silný a možná by byl schopný mě povalit na zem. ,,Jo, pláčeš.'' řekl a pohladil mě po ruce. Nepodívala jsem se na něj, přestože jsem měla nesnesitelnou chuť ho obejmout. ,,Podívej se na mě.'' řekl. ,,Proč?'' ,,Prosím.'' poprosil a já se na něj otočila. Vzal okraj rukávu své mikiny a otřel mi tváře. ,,Každá Tvoje slza mě bolí.'' řekl. ,,No tak to jsi se musel svíjet v bolestech, když jsem kvůli Tobě proplakala celé dny i noci.'' řekla jsem si v duchu, ale nemohla jsem to říct nahlas. ,,Nech toho, prosím.'' zašeptala jsem. Mlčel a já už taky. Najednou Daliborovi zazvonil mobil, ale on ho nebral. ,,Ty to nevezmeš?'' zeptala jsem se. ,,Asi ne.'' ,,Proč? Kdo to je?'' ,,To je jedno.'' řekl a já se už dál nevyptávala. Jenomže telefon mu zvonil pořád dokola. ,,Nechceš si aspoň ztlumit zvonění?'' řekla jsem. ,,Jo, promiň.'' řekl, vytáhl mobil a já si všimla, že mu celou dobu volá Anetka. ,,Proč jí to nevezmeš?'' ,,Tobě by to nevadilo?'' ,,Mělo by?'' ,,No - já nevím.''. Zakroutila jsem hlavou a otočila se od něj. ,,Ahoj.'' řekl do telefonu. ,,Jsem v pohodě. Jo, jsem na hotelu.'' když řekl tuhle větu, nechápavě jsem se na něj podívala, ale on pokračoval v hovoru. ,,Dobrý, hele já musím končit. To je jedno, ahoj.'' řekl a típnul mobil. ,,Tak. A teď mi nějak smysluplně vysvětli, co to mělo být.'' řekla jsem. ,,Nic.'' usmál se a zandal mobil. ,,Proč jsi jí lhal?'' ,,To nebyla lež..'' ,,A co to bylo?'' ,,Jenom jsem neřekl pravdu.'' ,,A v tom je obrovský rozdíl, že jo.'' ironicky jsem se zasmála. ,,Můžu Tě znovu obejmout?'' zeptal se. ,,Proč bys to dělal?'' řekla jsem, ale to už jsem měla jeho ruku kolem mých ramen. Znovu jsem si mu lehla na rameno a jednou rukou ho objala kolem břicha. Celkově jsme v budce trávili asi dvě hodiny, až déšť začal pomalu ubírat na intenzitě. ,,Už skoro neprší.'' řekla jsem. ,,Já vím.'' ,,Půjdeme?'' ,,Asi jo.''. Ani jeden jsme se nezvedli. Po dalších deseti minutách jsem se začala smát. ,,Vážně jdeme, mně je tu fakt zima.'' řekla jsem a konečně jsme vstali. Vyšli jsme z budky a začali se klepat zimou ještě víc, než předtím. Vydali jsme se směrem k východu z parku. Když jsme vyšli, zastavili jsme se, protože napravo byl směr k mému domovu a nalevo byl směr k autobusové zastávce. ,,Tohle byla nejlepší bouřka, co jsem kdy zažil.'' usmál se. ,,Nápodobně.'' řekla jsem. ,,Tak já asi půjdu.'' řekl. ,,Jo.'' kývla jsem a najednou jsem cítila jeho ruce na mých bocích. ,,On mě objímá!'' pomyslela jsem si a chytla ho kolem krku. Zabořila jsem svůj nos do jeho ramene a cítila jeho vůni. Přitáhl si mě ještě blíž k sobě a naše hrudníky i stehna se dotýkala. Odtáhli jsme se a on řekl: ,,Promiň.'' ,,Neomlouvej se, nemáš se za co omlouvat.'' usmála jsem se. ,,Měj se.'' řekla jsem a zamířila k domovu.