Dalibor Slepčík

Omluva

Probudila jsem se a venku už bylo světlo. Dalibor měl otevřené oči a hladil mi ruku. Promnula jsem si oči a podívala se na něj. ,,Jak se cítíš?" zeptala jsem se. ,,Je to lepší." řekl a já si všimla, že se mu trochu vrací hlas. ,,Tak se ukažte." přišel pan doktor a zamířil k Daliborovi. Změřil mu teplotu, poslechl ho a podíval se mu do krku. ,,To snad není možný." řekl a já se vyděsila. ,,Zhoršuje se?" ,,Ne, právě naopak. Takovýhle zlepšení bych čekal až tak po pěti dnech. Zabírají mu antibiotika a to sakra rychle." usmíval se doktor. ,,Každopádně si Tě tady pár dní necháme." dodal a Dalibor kývl. ,,Jak se Ti dýchá?" ,,Mnohem líp než předtím." ,,Je to slyšet. Teplota už není tak vysoká a čepy v krku mizí. Jsi bojovník, chlapče." doktor poplácal Dalibora po rameni a odešel. Když se dveře zavřely, usmála jsem se na něj. ,,To je skvělý!" řekl jsem a propletla naše prsty mezi sebou. ,,Jenom díky Tobě." usmál se. Najednou někdo zaťukal na dveře a vešel. Ve dveřích stála Anetka a za ní naštěstí Paľo. ,,Ahoj." řekla zraněným hlasem. ,,Čautě." řekl Paľo a chytl mě kolem ramen. ,,Tak čo?" Ako to vyzerá?" ,,Před chvílí tu byl doktor a říkal, že takovýhle zlepšení by čekal až tak po pěti dnech." ,,Takže dobré?" ,,No..lepší, hodně." usmála jsem se a pořád držela Dalibora za ruku. Pohledem jsem Paľovi naznačila, co tady dělá Anetka a on rukou naznačil, že mi to řekne potom. ,,Dalibore, já...." začala mluvit ,,promiň mi to, prosím. Já jsem vůbec nepřemýšlela, nevím, co to do mě vjelo a jak jsem to mohla udělat. Hrozně mě to mrzí." řekla a plakala. I přes tohle, se na ní Paľo díval zamilovaným pohledem. ,,A Andy," sklopila oči ,,Tobě se taky omlouvám, úplně za všechno, to, co jsem Ti řekla, bylo v rozčílení a vím, že mi to neodpustíš, ale mě to vážně mrzí. To já bych teď měla ležet v nemocnici, za to, jak jsem vám všem ublížila." podívala se na nás, ale nejdelší pohled věnovala Paľovi. ,,Dalibore, ten rozchod platí. Já moc dobře vím, že ty budeš šťastnější s Andy a já-" nadechla se ,,já jsem zkazila až moc věcí na to, abych mohla být šťastná s tím, koho miluju a ty to stejně nejsi." řekla. Všichni jsme mlčeli, jen ona plakala. Vstala jsem, přišla k ní a objala jí. Byla překvapená a já vlastně taky. ,,Zkusíme na to zapomenout, dobře? Dalibor se uzdraví a všechno bude v pořádku." otřela jsem jí slzy. ,,Děkuju." znovu se rozplakala a objala mě. Já sama se kolikrát divím, jak snadno lidem odpouštím, ale když mi na nich záleží, tak to asi ani jinak nejde...Když jsme si všechno vyříkaly, ozval se Paľo. ,,Anetka, môžem s Tebou hovoriť." řekl a koutkem oka se podíval na mě. Ona souhlasila, já Paľovi pohledem naznačila, že mu držím palce a vyšli spolu na chodbu. ,,Ty víš, o co jde?" zeptal se Dalibor. ,,Jo, Paľo jí má pořád rád." řekla jsem a chytla Dalibora za ruku. ,,Ale ty tohle teď neřeš, musíš myslet hlavně na sebe a musíš se uzdravit." řekla jsem. ,,Ale já musím pořád myslet jenom na Tebe." řekl a já cítila, jak červenám. ,,Tak se snaž myslet na svoje zdraví." usmála jsem se a on se taky pousmál. Najednou někdo vyděšeně vtrhl do pokoje. ,,Dalí, panebože, jsi v pořádku?". Byla to Sabina. Hned za ní do pokoje vešli Štěpán, Emma a Bára. Všichni se ptali, jestli je všechno v pořádku a my jsme jim řekli jeho zdravotní stav. ,,Panebože." řekla Sabina a sedla si na druhou židli vedle Dalibora. ,,Ségra, uklidni se, Andy mi hrozně moc pomohla a já budu v pořádku." řekl Dalibor a podíval se na mě. ,,Andy, děkuju, jsi hrozně hodná." řekla Sabina a usmála se na mě. ,,Kámo, víš jak jsem se lekl?!" řekl Štěpán a prohrábl si vlasy. ,,A to jsi onemocněl jen tak, najednou?" zeptal se. Podívali jsme se s Daliborem na sebe a pohledem jsme se shodli, že nic říkat nebudem. ,,Byl jsem venku, pršelo a prochladl jsem." řekl nakonec. Sabina dala Daliborovi tašku, ve kterém měl oblečení, zubní kartáček a všechny nejnutnější věci. Ještě docela dlouho jsme si všichni povídali, až odešli a na pokoji jsme zůstali zase jen my dva. Úplně jsme zapomněli na Anetku s Paľem, kteří odešli před minimálně dvěma hodinama. Na Daliborovi bylo vidět, že je unavený, ale i přesto se na mě pořád díval. ,,Já Ti musím něco říct." řekl. ,,Všechno si řekneme potom, až budeš úplně zdraví, teď spi, je vidět, že jsi unavený." ,,Ale-" ,,Dalibore." řekla jsem a znovu propletla naše prsty mezi sebou. Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. Usmál se a zavřel oči. Držela jsem ho za ruku a on usínal. Najednou do pokoje přišel doktor. ,,Spí?" zašeptal a já kývla. Doktor se posadil na druhou židli a koukal na spícího Dalibora. ,,Ten kluk je neskutečej," začal ,,uzdravuje se rychle, to jsem vážně nečekal.". Když jsem neodpovídala, pokračoval: ,,Já si myslím, že mu dělá dobře, že jsi tu s ním. Když jsi včera odešla z té ordinace, nevypadal vůbec dobře a jakmile jsi přišla, znovu se uklidnil." ,,Vážně?" ,,Jo." usmíval se doktor. ,,Má štěstí, že má přítelkyni, jako jsi ty." řekl a já sklopila oči. ,,Nebo- vy spolu nejste?" ,,Byli jsme, ale rozešli jsme se." ,,To je mi líto, ale já si jsem si jistý, že on k Tobě něco cítí." řekl a já se podívala na spícího Dalibora. ,,A ty k němu taky, že?" zeptal se a já kývla. ,,Já myslím, že vy dva se dáte dohromady." usmál se doktor a odešel. Opřela jsem si hlavu o postel a přemýšlela jsem. ,,Je možný, že by ke mně Dalibor pořád něco cítil?" ptala jsem se v duchu sama sebe. Je fakt, že v posledních dnech tomu nasvědčovalo dost věcí, ale.. Že bychom se nakonec dali znovu dohromady?