Dalibor Slepčík

Proč?

   Seděla jsem tam asi 2 hodiny a nemohla jsem vůbec nic, jenom jsem brečela. Najednou mi zazvonil telefon, ale neměla jsem ani sílu ho vytáhnout z kapsy kabátu. Když už zvonil asi po páté, stěží jsem ho vytáhla a vzala ho, ale nic jsem neřekla. ,,Andy proboha jsi v pořádku?" řekla vyděšeně Anetka. Nebyla jsem schopná promluvit, tak jsem jen vydala zvuk, který naznačil, že ne. ,,Co se stalo? Kde jsi?" řekla Anetka třesoucím a vyděšeným hlasem. ,,Je konec," řekla jsem a podlehla hroznému pláči. ,,Co?" ,,Anet prosím přijdete sem, já nedojdu domů." řekla jsem celá rozklepaná. ,,Kde jsi?" ,,Na-na tý zastávce, jak jsem ti o-o ní vyprávěla." řekla jsem mezi obrovskými vzlyky. ,,Jasný, za chvilku tam budeme, netípej ten hovor, jasný?" ,,Hm," řekla jsem a položila si mobil do klínu.
   Asi za 15 minut jsem ušlyslela běh a hned jsem poznala, že je to Anetka s Paľem. ,,Andrejka preboha, čo tu robiš?" přiběhl vyděšený Paľo. ,,Andy co se stalo?" sedla si vedle mě Anetka. ,,Nejsme spolu," řekla a dívala se na zem. ,,Jakto? Vy jste se viděli?" řekla smutně Anetka a já kývla. Všechno jsem jim převyprávěla, všechno co mi řekl a jak se choval a tvářil. ,,Ale řekl, že se pak dáte dohromady a že ti to vysvětlí.." ,,Ale proč já mám pořád zažívat něco takovýho, já už prostě nemůžu." rozplakala jsem se. Anetka a Paľo seděli vedle mě, každý z jedné strany. Paľo mě vzal kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. ,,Ty si nezaslúžiš takové trapenie," řekl potichu a já ho objala. Anetka si na mě lehla, hladila mě a plakala. ,.Je zima, musíme domů, jinak všichni prochladneme." řekla Anetka a vstala. ,,Andy, zvládneš jít?" zeptala se a já kývla, i když jsem si tím nebyla úplně jistá. Vstala a přesto, že se mi nohy klepaly jsem jít zvládla. Paľo zavolal taxíka a ten nás odvezl až k baráku. ,,Pojď se umýt," řekla Anetka a šly jsme do koupelny. Tam jsem se umyly, já ve vaně a ona ve sprchovém koutu a pak mi pomohla se odlíčit. Pak jsem si šla lehnout do postele a Anetka kolem mě dala spoustu polštářů. ,,On to určitě všechno vysvětlí a já věřím, že to bude mít nějaký logický vysvětlení. Dalibor je chytrý a neudělal by něco takového kdyby vážně nemusel," ,,Ale proč mi to neřekl rovnou?" plakala jsem. ,,Určitě k tomu měl nějaký důvod, ale teď spi. Je pozdě a musíš být hrozně unavená..." řekla a já zavřela oči. Kupodivu se mi podařilo okamžitě usnout, ale spala jsem asi půl hodiny a potom jsem se celou noc budila.
   Celý další den jsem nevylezla z postele. Ani ten další a ani ten další. Vždy jenom když jsem se šla umýt nebo šla na záchod. Nebyla jsem ani na telefonu, jen jsem prostě koukala. Anetka s Paľem byli pořád u mě a snažili se mě všelijak rozptýlit, ale já na něj nedokázala přestat myslet.
  Už to byl týden a já pořád nic nedělala. Ležela jsem na posteli a najednou mi přišla SMS. První, co mě napadalo bylo, že je od Dalibora, ale když jsem se na telefon podívala, tak jsem samozřejmě pravdu neměla. Byla od pana Krátkého a psal v ní: ,,Ahoj, myslíš, že by jsi měla příští týden čas na koncert u nás? Byli bychom moc rádi a pokud...Pokud už bude moct i Dalibor, bude to skvělé. :)" ,,Kdo píše?" zeptala se Anetka. ,,Ten pan Krátký," řekla jsem ,,píše, jestli bych mohla mít příští týden u nich koncert a prý kdyby mohl i Dalibor, tak by to bylo skvělé." rěkla jsem, podepřela si čelo a zakroutila jsem hlavou. ,,A co mu odepíšeš?" ,,Já nevím.." ,,Chceš zpívat nebo ne?" ,,Já nevim jestli to zvládnu." ,,Dalibor přece chtěl, aby jsi zpívala a byla šťastná, že jo?" ,,To zní, jako by zemřel.." řekla jsem. ,,Tak jsem to nemyslela," pousmála se Anetka ,,ale říkal  ti to, ne?" ,,Jo to jo.." ,,No tak pojď do toho, určitě to zvládneš." ,,Myslíš?" ,,Jo, já i Paľo tam budeme celou dobu s tebou, slibuju." ,,Promiň, máte mě na krku jak malý mimino." ,,To vůbec neni pravda," ,,Děkuju," řekla jsem a odepsala na SMS: ,,Děkuju moc, ráda přijdu, ovšem bez Dalibora..Ale doufám, že i přesto to bude opět super.:)" odpověď přišla asi za hodinu a psal v ni jen, že ho trochu mrzí, že Dalibor nepřijde, ale že to chápe a potom další informace ke koncertu.
   Čas pořád utíkal dál a dál a já pořád jenom ležela v posteli a nebyla schopná myslet na nic jiného, než na jeho oči, jeho vůni, jeho obejtí, jeho úsměv, jeho polibky, jeho smích...