Dalibor Slepčík

,,Konečně!"

Zbytek dne neprobíhal nějak zvláštně. Dalibor spal a když se probudil, povídali jsme si. Nikdy jsme ale nezavedli řeč na nás dva, na náš vztah. Několikrát ho chodil kontrolovat doktor a sestra mu dávala antibiotika. Večer jsme usnuli oba, já seděla na židli a hlavu jsem měla opřenou a postel. V noci, asi kolem druhé hodiny, Dalibor promluvil. ,,Andy?" šeptl. Pohladil mě po hlavě a já se problala. ,,Co se děje? Mám volat doktora?" šeptala jsem. ,,Ne, všechno je v pořádku." usmál se. ,,Tak co se děje?" ,,Nemůžu spát." řekl a já se potichu zasmála. ,,Chceš zazpívat ukolébavku? Nebo vzít do náruče a nosit, dokud neusneš? Nebo mám sehnat kočárek a-" říkala jsem ironicky, ale skočil mi do řeči. ,,Nech toho." zasmál se. ,,Mně bude stačit, když si lehneš ke mně." usmál se a posunul se na posteli. ,,Dalibore, to ne-" ,,Prosím.". Vstala jsem ze židle a nejistě jsem si lehla na postel vedle něj. Přikryl nás peřinou, jednou rukou mě objal kolem ramen a druhou mě chytl za ruku. Srdce mi rychle tlouklo, bylo mi u něj hezky. ,,Jak Ti je?" zeptala jsem se. ,,Teď nejlíp na světě." řekl a mnou projel ohromný pocit štěstí. ,,Víš, jak to myslím." ,,Jinak je mi taky dobře." ,,To jsem ráda." stiskla jsem mu ruku. Dál jsme už jen mlčeli, ale každý jsme věděli, že ten druhý nespí. Bylo příjemné cítit jeho tělo, jak se tiskne na to mé. ,,Dobrou noc." řekl. ,,Dobrou." odpověděla jsem, zavřela oči a hned jsem usnula. Ráno nás probudil doktor. ,,Dobré ráno!" zasmál se. Oba jsme se probudili stejně a oba jsme se lekli. Slezla jsem z postele a promnula si oči. ,,Tak jak se cítíš?" zeptal se Dalibora. ,,Nejlíp." usmál se a podíval se na mě. ,,To věřím, ale myslím zdravotní stav." usmál se. ,,Taky dobrý." řekl Dalibor. ,,To je dobře, antibiotika dobrat musíš, to je jasné. Viděl bych to tady ještě tak na týden." ,,Cooo?" řekl zklamaně Dalibor. ,,Nesmíme nic podcenit." ,,Já tu budu s Tebou." řekla jsem s úsměvem. ,,Děkuju." usmál se. ,,Tak já vás tu nechám." řekl doktor a odešel.

Zbytek dne znovu utekl hrozně rychle. Povídali jsme si, jedli jsme, společně hráli na mobilu hry. Vlastně celý týden utekl hrozně moc rychle. Každou noc jsem spala s Daliborem v posteli a každý den, i přesto, že jsme dělali pořád stejné věci dokola, nám to utíkalo hrozně rychle. Když přišel den Daliborova propuštění z nemocnice, byl už plný síly, jen trochu pokašlával, ale to už nic nebylo. ,,Tak, já myslím, že si můžete sbalit a rozloučíme se." řekl doktor po důkladné kontrole Dalibora. Kývli jsme, Dalibor vylezl z postele a začali jsme balit jeho věci. Převlékl se do normálního oblečení, já se učesala a když jsme měli pokoj uklizený a všechny věci zbalené, doktor přišel znovu. ,,Tak, rád jsem vás poznal a jsem rád, že jsi se tak rychle uzdravil." řekl a každému potřásl rukou. Poděkovali jsme a vyšli jsme z nemocnice. ,,Konečně." řekl Dalibor, když jsme vyšli ven. ,,A taky Tě už můžu normálně obejmout." řekl, silně mě objal a zatočil se mnou. Smála jsem se a držela ho kolem krku. ,,Děkuju Ti, za všechno! Málokdo by vydržel týden dobrovolně v nemocnici." ,,Byla jsem tam ráda, ty jsi to koneckonců už taky jednou musel dobrovolně vytrpět." zasmála jsem se. ,,Jo." usmál se, sklopil oči a mně bylo jasné, že si vzpomněl na to, že jsme v té době spolu byli. ,,Kam půjdeme?" zeptal se. ,,Já nevím." ,,Chci být s Tebou." usmál se. ,,Tak k nám?" ,,Jo, dobře." usmál se a šli jsme.