Dalibor Slepčík

Doktor

Seděla jsem a když se ozval zvonek, šla jsem rychle otevřít. ,,Ahoj! Hrozně moc děkuju, že jsi přišel." řekla jsem a pozvala ho dovnitř. ,,Tak co bych pro Tebe neudělal, taky jsem Tě už dlouho neviděl, vyrostla jsi do krásy!" usmála jsem se a vedla ho k Daliborovi. Pan doktor, nebo spíš strýček Martin, jak jsem mu říkala jalo malá, byl přibližně šedesátiletý, kulaťoučký, prošedivělý, ale hlavně hrozně milý pán, kterého jsem měla strašně moc ráda. Když jsme vešli do mého pokoje, Dalibor ležel zachumlaný v peřinách, měl zavřené oči a obličej lesklý od potu. ,,Alee, copak hošánku." řekl Martin starostlivým dědečkovským přízvukem. Dalibor steží zašeptal ,,Dobrý den." a dál jen ležel. ,,Tak se ukaž." sedl si k němu a odhrnul peřinu. Dalibor se překulil na záda, Martin mu vyhrnul triko a začal mu poslouchat hrudník. ,,Tak - nádech, výdech, nádech, výdech." opakoval a já pořád nervózně pochodovala po pokoji. Bála jsem se o něj, hrozně moc. ,,Tak, teď se Ti podívám do krku, dobře? Tak, řekni "AAAAAA"." pokračoval v prohlídce tak, že Daliborovi svítil do krku. ,,Měřila jsi mu teplotu?" zeptal se. ,,Jo-jo, měřila, měl 39,2, proto jsem Tě zavolala." řekla jsem vystrašeně a čekala, co se bude dít dál. Znovu ho poslouchal a potom mu znovu změřil teplotu. ,,38,9...To je míň, ale stejně je to moc." řekl znepokojivým tónem. ,,Co mu je? Bude v pořádku?" vystrašila jsem se. ,,V pořádku bude, ale vypadá to na záněť prudušek spojený s angínou.". Vykulila jsem na něj oči. ,,Musí do nemocnice?" hlas se mi třásl. ,,Já myslím, že ne, pokud se jeho stav nezhorší, ale asi nebude schopný převozu domů." ,,Jo, s tím počítám, zůstane tady." ,,V lékarně vám vyzvednu antibiotika, která bude muset brát a radši vezmu ještě prášky na hlavu, na kašel a nějaký čaj na ty prudušky." ,,Ježiš děkuju, ty jsi tak hrozně hodný." poděkovala jsem. Usmál se a řekl: ,,Tak hlavně musí být v teple, hodně prochladl." ,,To je jasný." řekla jsem a Martin odešel do lékárny. Sedla jsem si vedle něj, chytla ho za ruku a pohladila po hlavě. ,,To bude doborý, neboj se." řekla jsem, ale nic neodpovídal. ,,Postarám se o Tebe, slibuju." dodala jsem a políbila ho na čelo. Všimla jsem si, že se trochu pousmál, ale jen trochu, byl hodně slabý. Když Martin přinesl antibiotika a vysvětlil mi, jak často je má brát a co s ostatními léky, zeptal se: ,,Zvládneš to?" ,,Zvládnu.". Podal mi papír, na kterém mi všechno sepsal a naposledy kouknul na Dalibora. ,,Drž se chlapče, přijdu Tě zkontrolovat." šáhl Daliborovi na čelo a kouknul na mě. ,,Kdyby se něco dělo, hned mi dej vědět, klidně v noci, kdykoliv, ale já myslím, že to půjde jenom k lepšímu." ,,Děkuju, za kolik to bylo?" zeptala jsem se a začala hledat peněženku. ,,Nech to být, ty prášky berte jako dárek a tu práci? Ta žádná nebyla." mávl rukou. ,,Ne, to nejde." řekla jsem a podala mu pětikilo. ,,Jsi blázen? To bych si nikdy nevzal.". Znovu jsem vyndala peníze, tentokrát tři stovky a ty se mi nějakým zázrakem mu podařilo vnutit. Ještě jsem mu několikrát poděkovala, vyprovodila ho a když odešel, vrátila jsem se k Daliborovi. Vzala jsem v pokoji krabičku s čajem, který donesl a šla jsem ho uvařit. Když se vylouhoval, donesla jsem ho k Daliborovi a začala hledat šátek, který jsem mu chtěla obvázat kolem krku, kvůli angíně. Když jsem konečně našla, posadila jsem se k němu. ,,Zvedni hlavu, ja Ti obvážu krk.". Udělal, co jsem řekla a já mu krk obvázala. Znovu položil hlavu a zasýpal: ,,Mě všechno bolí." ,,Já vím," řekla jsem ,,to bude dobrý, neboj se." hladila jsem ho po hlavě. ,,Teď spi." stiskla jsem mu ruku a čekala jsem, až usne. Když usnul, sedla jsem si vedle něj na vak. Byla jsem vyčerpaná jak psychicky, tak i fyzicky. Nastavila jsem si budíka na čas, kdy si měl Dalibor vzít další antibiotika, přikryla se dekou a usnula jsem. Když mi zazvonil budík, byly dvě hodiny odpoledne a já už byla docela vyspalá. Zvedla jsem se, došla pro prášek a vodu na zapití a šla si sednout k Daliborovi. ,,Dalí," zašeptala jsem a pohladila ho po hlavě ,,musíš si vzít prášek.". Opatrně jsem se ho snažila probudit, až se mi to konečně podařilo. Převalil se a otevřel oči. ,,Musíš si vzít prášek." zopakovala jsem a on se trochu posadil. Podala jsem mu ho a on ho zapil. ,,Jak Ti je?" zeptala jsem se. ,,Pořád stejný." zasýpal. ,,Nemáš hlad?" ,,Ne." ,,Měl bys něco sníst." ,,Já nechci." řekl a zase zavřel oči. Nic jsem neřekla, jenom jsem ho chytla za ruku. Byla jsem hodně vystrašená, protože jsem se o něj hrozně bála. Když jsem na něj tak koukala, jak leží celý slabý v mé posteli a při každém výdechu chrčí, měla jsem výčitky svědomí, že jsem neudělala něco víc proto, aby nedopadl takhle, ale neměla jsem co, protože jsem nevěděla, že je Aneta schopná něčeho takového. Celý zbytek dne jsem nedělala nic zajímavého. Byla jsem na počítači a Dalibor spal. Kolem sedmé hodiny jsem se šla osprchovat. Když jsem vlezla do vany a odmalovala se, uslyšela jsem ránu, jakoby pád. Vyděsila jsem se, rychle vylezla z vany, oblékla si župan a běžela jsem do pokoje. ,,Sakra Dalibore! Co děláš?" vyjekla jsem, když jsem ho viděla sedět uprostřed pokoje. ,,Chtěl jsem jít na záchod a nechtěl jsem Tě znovu otravovat." sýpal. ,,Nejsi normální." sehla jsem se k němu a zvedla ho. Podepřela jsem ho a odvedla na záchod. Když vykonal potřebu a umyl si ruce, znovu jsem ho odvedla do pokoje. Uložila jsem ho do postele a on řekl: ,,Děkuju." ,,Neděkuj, já to pro Tebe dělám ráda, i když bych byla radši, kdyby jsi byl v pořádku." usmála jsem se. ,,Já Tě nechci otravovat." ,,Neotravuješ mě." chytla jsem ho za ruku a naše prsty se propletly mezi sebou. ,,Já jsem na Tebe byl hodně hnusnej, viď?" šeptal, protože nahlas nemohl mluvit. Sklopila jsem oči a nic neřekla. ,,Já nevím, jak jsem mohl být tak-" ,,Dalibore, už to nech být. Jo, bolelo to, ale už na to nechci myslet a ty bys taky neměl, jsi nemocný." ,,Co mám udělat, abys mi odpustila?" ,,Já jsem Ti už odpustila." řekla jsem ,,Hlavně se uzdrav, to je teď nejdůležitější." dodala jsem a on se pousmál, ale znovu zavřel oči. ,,Nechceš si dát něco k jídlu? Musíš být hladovej." ,,Tak jo, ale mě bolí každý polknutí." ,,Máš angínu, ale tak já udělám palačinky, ty jsou docela jemný, jo?" ,,Dobře." usmál se a já odešla do kuchyně udělat palačinky. Když jsem měla hotovo, vzala jsem snídaňový stolek, dala na něj talíř s několika palačinkami, marmeládu a Nuttelu. Odnesla jsem to do pokoje a když jsem vešla, Dalibor otevřel oči. ,,Ty jsi nejlepší." šeptl a já mu namazala jednu palačinku s Nuttelou a sobě s marmeládou. Když jsme jedli, bylo na něm vidět, jak těžce se mu polyká, ale přesto si ještě přidal. Když dojedl, lehl si do postele a zavřel oči. ,,Dobrý?" strachovala jsem. ,,Jo, jenom mě bolí hlava." ,,Ukaž." vstala jsem k němu a dotkla se jeho zpoceného čela. ,,Vždyť úplně hoříš, achjo, já Ti změřím teplotu." řekla jsem a došla pro teploměr. Změřila jsem mu teplotu a při pohledu na teploměr jsem se vyděsila. ,,39,4! To je ještě víc, než předtím." zpanikařila jsem a Dalibor se rozkašlal. ,,Šššš." uklidňovala jsem ho a hladila po zádech. Když dokašlal, při každém nádechu i výdechu chrčel. ,,Já zavolám Martinovi, tohle nejde." řekla jsem a došla pro mobil. Ruce se mi klepaly strachem, ale snažila jsem se to nedat najevo. Zavolala jsem mu a všechno mu řekla. ,,Dobře, dobře. Já přijdu, hned jsem tam." řekl a já položila mobil. ,,Za chvilku přijede." sedla jsem si k němu a chytla ho za ruku. Ležel a z čela mu stékala kapka potu. Martin dorazil asi za deset minut a hned běžel k Daliborovi. Poslechl ho a podíval se mu do krku. ,,Nevypadá to moc dobře." začal a já se snažila skrývat třesoucí ruce. ,,Možná by Tě měli vidět v nemocnici." ,,M-mám zavolat sanitku?" řekla jsem roztřeseným hlasem. ,,Nevolej, já ho tam odvezu." ,,Já pojedu taky!" řekla jsem okamžitě. ,,Dobře, tak se rychle obleč a já ho odnesu do auta.". Nechala jsem si na sobě tepláky a tílko, jenom jsem si vzala mikinu. Martin vzal Dalibora do náruče a odnesl ho do auta. Zamkla jsem barák a vlezla do auta. Sedla jsem si k Daliborovi na zadní sedačku a on si o mě opřel hlavu. ,,Budeš v pořádku, neboj se." šeptala jsem mu do ucha a držela ho za ruku. Měl zavřené oči, potil se a chrčel.