Dalibor Slepčík

,,Miluju tě,"

   Oblékla jsem si na sebe plášť a na pusu jsem si vzala roušku, přesně jak doktor říkal. ,,Tak pojď," řekl a šli jsme směrem k Daliborovu pokoji. Klepaly se mi nohy i ruce, do očí se mi draly slzy a tlačil mě žaludek. Doktor otevřel dveře a řekl: ,,Tak běž, nechám vás tu osamotě," a odešel. Stála jsem u dveří a dívala se na spícího Dalibora. Udělala jsem jeden krok, druhý, třetí...až jsem došla k jeho posteli a potichu si sedla na židli. Měl zavřené oči, vlasy rozcuchané a očividně dlouho nemyté, na sobě měl nějakou bílou nemocniční košili, na obličeji dýchací masku, jednu ruku měl položenou na posteli a druhá mu visela z postele. Do obou rukou mu vedly nějaké hadičky, ale po chvilce jsem si všimla, že mu ještě nějaké vedou i pod triko. Seděla jsem u něj a po tvářích mi tekly slzy. Dávala jsem si to za vinu, protože jsem si nevšimla, že je mu zle. Příliš jsem se zaobírala párty, zpěvem a koncerty, než abych si všímala nějakých příznaků jeho nemoci. Bylo mi hrozně, jak jsem si to uvědomila. Lehce jsem se dotkla jeho ruky, která visela z postele dolu. Zvedla jsem ji a přitiskla si ji k obličeji. Plakala jsem a tiskla se k jeho ruce. Najednou jsem ucítila, jak se jeho ruka lehce pohla. Podívala jsem se na něj a měl otevřené oči. Otřela jsem si slzy a pustila jeho ruku. Koukali jsme na sebe, ale ani jeden nic neřekl. Po chvilce jsem si všimla, že se mu lesknou oči a po tváři mu teče slza. ,,Promiň," zašeptal. ,,Jak se cítíš?" zeptala jsem se. ,,Hrozně," řekl a mně znovu začaly po tvářích stékat slzy. ,,Neplač, prosím." řekl a já si ostřela slzy. ,,Proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi neřekl, že je ti zle?" už zase se mi chtělo plakat. ,,Nechtěl jsem tě tím otravovat, protože už jsem tě trápil dost." řekl potichu a na jeho hlase bylo slyšet, že se mu chce plakat. ,,Dalibore," řekla jsem a rozplakala se. ,,Měl jsi mi to říct," řekla jsem po chvilce ,,měl jsi mi to říct hned, co jsi začal cítit, že to není dobře." ,,Teď už je to jedno, už mi není tak zle," řekl a snažil se pousmát. ,,Doktor říkal, že se začínáš uzdravovat," řekla jsem a on kývl ,,ale prý...Prý na tom nejsi psychicky dobře," dodala jsem a on otočil hlavu. Chvilku jsme oba mlčeli a pak Dalibor promluvil: ,,Víš, proč jsem chtěl, abychom si dali tu pauzu?" řekl a já zavrtěla hlavou, že nevím. ,,Protože jsem věděl, že by jsi se trápila a to jsem nechtěl, tak jsem radši řekl, že si dáme pauzu. Snažil jsem se na tebe být hnusný, aby jsi se odmilovala, kdyby...Kdyby to se mnou nedopadlo dobře-" zlomil se mu hlas a já se rozplakala. ,,Dalibore, tos přece nemohl myslet vážně." plakala jsem a snažila se otírat si slzy. ,,Teď už taky vím, že jsem udělal blbost, protože kdybych věděl, že jsi se mnou, léčil bych se mnohem rychleji, ale takhle jsem pořád myslel na to, že jsme si dali tu pauzu, co děláš, kde jsi a jak se cítíš. Hrozně mě to bolelo a já myslel, že umřu. Ne kvůli těm plicím, ale kvůli tomu pocitu, že nejsme spolu," odmlčel se a po chvilce řekl ,,Miluju tě." a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem ho za ní a on pevně sevřel mou dlaň. ,,Já tebe taky," řekla jsem, ale pořád jsem plakala ,,a nikdy nepřestanu." dodala jsem a všimla jsem si, že mu po tváři teče další slza. ,,Všechno dopadne dobře, uvidíš." šeptala jsem, protože vidět ho plakat byl jeden z nejhorších pocitů na světě a já neměla sílu mluvit nahlas. Stiskl mi ruku ještě víc než předtím a druhou si otřel slzy. ,,Doktor říkal, že se ti to lepší," řekla jsem. ,,Ale co když se to zase zhorší a já-" ,,Dalibore neříkej to, musíš věřit v to, že se uzdravíš a že všechno bude zase v pořádku," ,,Ale už jsem tu měsíc a pořád nic," ,,Dalí prosím, slib mi, že budeš věřit v to, že se uzdravíš. Prosím." řekla jsem a on po chvilce kývl. Pak už jsme se jen drželi za ruku a dívali se na sebe.