Dalibor Slepčík

Naděje se vrací?

  Poznámka: Minulá kapitola, jak jsem psala, byla výjimečně z pohledu Anetky. Teď  už to bude normálně, tedy z pohledu Andy. :)

 ,,Ahoj.'' řekla Anetka, když vešla do mého pokoje. ,,Ty vypadáš.'' zasmála se. Já se jí nedivím. Musel na mě být příšerný pohled. Oči jsem měla celé červené, stále plné slz, byla jsem celá rozcuchaná, ležela jsem pod peřinou a pod hlavou jsem měla jeho mikinu. Předtím jsem ji sice hodila do rohu, ale pak jsem to nevydržela a došla si pro ni. ,,Kde jsi byla?'' zeptala jsem se a sedla jsem si. ,,Nooo...Byla jsem hledat Dalibora.'' řekla a já jsem na ní vytřeštila oči. ,,A-a-a našla jsi ho?'' zakoktala jsem se a hlas se mi zase trochu třásl. ,,Dalibora ne...Ale potkala jsem Pavola.'' řekla a usmála se. ,,A?'' zeptala jsem se a pousmála jsem se. ,,Dobrý...Teda, hlavně jsem se ho ptala na Dalibora.'' ,,Proč jsi se bavila o něm, když jsi se mohla víc poznat s Paľem? Jsi blázen?'' ,,Právě, že nejsem, jela jsem tam hlavně kvůli Tobě.'' usmála jsem se na ni a ona dál vyprávěla. ,,Tak za prví, Dalibor o Tobě Paľovi vyprávěl a prý v dobrém. Za druhý - ztratil mobil, proto Ti to nebral a nepsal Ti. A za třetí -  je na tom úplně stejně jako ty. Nevychází z pokoje a jen leží v posteli. Prý myslí jen na Tebe a chybíš mu.'' dořekla Anetka. Přišlo mi, jako bych nevěřila vlastním uším. ,,Vážně?'' řekla jsem docela překvapeně. Ještě chvilku jsme si povídali a potom jsme si pustli film. Vlastně na něj koukala jenom Anetka, protože já jsem na něj nemohla přestat myslet. Nezdálo se to, ale už bylo skoro 21:00 hodin. Anetka si ještě pouštěla nějaký filmy a já jsem usnula s jeho mikinou v ruce.

 Probudila jsem se asi v 11:00. Nasnídala jsem se v posteli a znovu jsem si lehla. Najednou Anetce zazvonil mobil. Rozzářili se jí oči. ,,Počkej chvilku.'' a odběhla z pokoje. Asi za 5 minut se vrátila. ,,Kdo to byl?'' zeptala jsem se. ,,To je teď jedno, teď se učeš, obleč se a jdeme.'' řekla a začala mi vyndavat ze skříně oblečení. ,,Co? Proč? Kam?'' vůbec jsem ji nechápala. ,,Věř mi.'' řekla. Tak jsem vstala, šla jsem nejdřív do koupelny a potom jsem se šla se oblíknout. Vůbec nic se mi nechtělo. ,,Kam jdeme?'' řekla jsem, když jsem si oblékala kalhoty. ,,To teď neřeš a oblíkej se.'' řekla a podávala mi tričko. Vzala jsem si na sebe černé kalhoty, šedivé tričko a černý svetr. Venku už byla docela zima, takže jsem si vzala ještě zelenou bundu, která je uvnitř červeno - černě kostkovaná. Vlasy jsem si jenom rozčesala a nechala je být. Dala jsem si trochu make-upu a řasenku. ,,Aneto kam jdeme?'' zeptala jsem se, když jsme si obouvaly boty. ,,Uvidíš.'' řekla a vyšly jsme. 

 Šly jsme na tramvaj a vystoupily jsme někde, kde jsem to skoro vůbec neznala. ,,Sakra Aneto, kde to jsme. Já chci jít domů, vypadám naprosto příšerně.'' řekla jsem. Anetka něco dopisovala na mobilu. ,,Komu píšeš? Anet já chci domů.'' říkala jsem. ,,Nikam nejdeme. Za chvilku uvidíš.''. Stála jsem a koukala do země, když Anetka směrem za mnou na někoho mávla. ,,Komu máváš?'' zeptala jsem se nechápavě. ,,Se koukni, ne?'' zasmála se a já se otočila. Hned jsem se ale otočila zpátky. Stál tam Pavol s Daliborem. ,,Co to má být?'' řekla jsem. ,,Nemohla jsem se už koukat na to, jak se kvůli němu trápíš. A jak jsem potkala Paľa a on mi vyprávěl, jak se trápí Dalibor, tak mi dal svoje a číslo a zavolal mi. To s ním jsem mluvila. No a nenapadlo nás nic lepšího, než vás prostě přivést k sobě.'' Otočila jsem se směrem k nim. Dalibor stál zády k nám, ale věděla jsem, že o nás už ví. ,,Pojď.'' řekla. Ona šla první a já pomalu za ní. Přišli jsme až k nim. ,,Ahoj.'' řekl Pavol. ,,Ahoj.'' řekla Anetka a usmáli se na sebe. Odstoupili kus od nás a něco si začali povídat. Stáli jsme tam naproti sobě. Jenom já a on. ,,Ahoj.'' řekl a hlas se mu třásl. ,,Ahoj.'' řekla jsem a můj hlas byl stejně roztřesený jako ten jeho. Podíval se mi do očí. ,,Chyběla jsi mi.'' řekl. ,,Ty mně taky.'' řekla jsem já a už mi zase stékala po tváři slza. ,,Nebreč.'' usmál se, ale bylo vidět, že má taky na krajíčku. Otřela jsem si slzy a objala jsem ho. Začala jsem brečet ještě víc a držela jsem ho pevně kolem krku. On mě chytl kolem zad a přitáhl si mě blíž k sobě. V tu chvíli jsem nevnímala vůbec nic jinýho, než jeho. Měla jsem zavřené oči a brečela jsem. Začal mě hladit po hlavě. Přitiskli jsme se k sobě co nejvíc to šlo. Stáli jsme tam takhle asi 5 minut. Potom jsme se odtáhli. ,,Volala jsem Ti.'' ,,Já vím, Pavol mi to říkal. Já jsem ztratil mobil. Musel mi někde vypadnout z kapsy nebo já nevím.'' řekl a já koukala do země. ,,Promiň.'' řekl a lehce se dotkl mé tváře. Ruku dal ale hned zpět dolů. ,,Za co se omlouváš?'' zeptala jsem se a podívala jsem se mu do očí. ,,Já nevím. Asi za...Za to všechno.'' ,,Nemáš za omlouvat za co, to spíš já.'' ,,A za co by ses měla jako omlouvat ty?'' ,,Já nevím.'' a oba jsme se zasmáli. Sedly jsme si na lavičku. Vzpomněla jsem si na ty fotky, které jsem viděla na stránkách SuperStar. ,,Dalibore?'' ,,Ano?'' ,,Kdo...kdo je ta holka? Ta holka, jak jsi s ní vyfocený na stránkách SuperStar.'' a už mi zase tekly slzy. Podíval se směrem k zemi a potom mně do očí. Čekala jsem na jeho odpověď a ruce se mi klepaly. ,,Jsou to fotky ještě před semifinále. Šel jsem po ulici a ta holka mě najednou zastavila a objala mě. Nikdy předtím jsem ji neviděl. Šel jsem směrem na tramvaj a on tvrdila, že má stejný směr. Šla se mnou a ona pořád něco povídala. Byla hrozná. Nebyla vůbec hezká a pořád mlela nějaký blbosti. Nechtěl jsem na ni být hnusnej, tak jsem se přemáhal ke smíchu. Šla se mnou asi 5 minut a pak už jsem jí v životě neviděl. Klidně Ti to odpřísáhnu, jestli chceš. Věř mi, prosím.''. Úsměvem jsem mu naznačila, že mu věřím. ,,Pavol mi vyprávěl, co mu vyprávěla Aneta.'' řekl po chvilce mlčení. ,,Vážně Tě to tak vzalo, nebo si dělal srandu?'' ,,Co Ti vyprávěl?'' ,,Že prý když jsi to viděla, tak jsi hodně brečela a klepala jsi se...Je to pravda?'' řekl a chytl mě za ruku. ,,Já si moc nepamatuju, jak jsem na to reagovala.'' ,,Takže to je pravda..'' řekl. ,,No, asi, já fakt nevím, nebyla jsem schopná nic vnímat.''. Přisedl si těsně ke mně, chytl mě kolem ramen a přitiskl si mě k sobě. ,,Proč ale?'' zeptal se. Já jsem jenom rameny naznačila, že nevím. ,,Není Ti zima?'' zeptal se po chvilce. ,,Jo je, ale další mikinu už nechci.'' zasmála jsem se. On se taky zasmál a řekl: ,,Nechceš...Nechceš jít ke mně?'' trochu nechápavě jsem se na něj koukla. ,,Myslím ke mně na pokoj. Máme hotel skoro za rohem. Nehledej za tím nic..No chápeš. Tak jsem to nemyslel, jenom, že když je venku zima, tak můžeme jít do tepla.'' usmál se. ,,No, tak jo, proč ne.'' usmála jsem se a šly jsme.