Dalibor Slepčík

Nemocnice

Vešli jsme do nemocnice. ,,Dobrý den, kampak potřebujete?" zeptala se nás příjemná sestřička na recepci. ,,Dobrý den," řekl Dalibor, protože mě ruka bolela čím dál víc a skoro jsem nemohla mluvit. ,,já vlastně nevím kam, ale moje přítelkyně má něco s rukou." řekl a ukázala na mou ruku. ,,Aaah." řekla zděšeně sestřička. ,,To nevypadá dobře. Jděte rovně a potom doleva. Ohlásím vás, aby vás vzali hned." řekla a někam začala volat. ,,Děkujeme moc." řekl a šli jsme. Sedli jsme si tam na sedačku a čekali. ,,Neboj." řekl a hladil mě. ,,Všechno bude v pořadu." řekl když si všiml, že mi tečou slzy. ,,Bolí to?" zeptal se. Kývla jsem hlavou. ,,Tak pojďte." řekla nějaká jiná sestřička a pozvala nás do ordinace. ,,Vy jdete s ní?" zeptala se Dalibora. ,,Samozřejmě!" řekl a sestřička se pousmála. Vešli jsme dovnitř. ,,Dobrý den, tak copak vás trápí?" zeptal se doktor. Já jsem ze sebe slabým hláskem dostala ,,Dobrý den." a víc už nic. ,,Dobrý den, má něco s rukou, má ji celou nateklou a modrou a-" řekl Dalibor, ale doktor mu skočil do řeči. ,,Dobře, tak se slečno posaďte." sedla jsem si tam, kam mi ukázal. Sundala jsem si svetr a Dalibor si ho ode mě vzal. ,,Tak ukažte. Aaaaah, to nevypadá zrovna nejlíp. Vypadá to na poškozené svaly nebo šlachy." řekl a prohlížel mi ruku. ,,Musím vás poslat na ultrazvuk, potom budeme vědět víc. Sestři, vemte je na ultrazvuk prosím." řekl a sestřička nás vyvedla z ordinace do nějaké jiné. ,,Omlouvám se, ale tam nemůžete. Za chvíli bude zpátky." řekla Daliborovi a ten vykulil oči. ,,Ale-" ,,Klid, posaďte se, hned bude zpátky." uklidňovala sestřička Dalibora, ale moc to nepomáhalo. ,,Neboj." naznačila jsem rty a usmála se na něj. To ho asi trochu uklidnilo. Vešla jsem do temné místnost. Sestřička mi ukázala, co mám dělat. Položila jsem si tam ruku a nějaký velký stroj mi ji jakoby fotil. ,,Tak pojďte, jdeme zpátky za panem doktorem." řekla a vyšli jsme. Dalibor tam seděl s rukama na čele. Když si všiml, že jsme vyšli, okamžitě vstal. ,,Jdeme zpátky k panu doktorovi." usmála se na něj sestřička. ,,Tam zase můžete.". Když jsme vešli zpě do ordinace, posadila jsem se a doktor si prohlížel snímky mé ruky. ,,No jo." řekl a nevypadal zrovna nadšeně. ,,Co s tím má?" řekl vystrašený Dalibor. ,,Vypadá to na odtržené šlachy.". Dalibor nic neřekl. ,,Sestři píchněte jí tam-" a řekl nějaký nesrozumitelý název nějakého asi léku. ,,Lehněte si sem prosím." řekla sestřička a já jsem si lehla na lehátko. ,,Ukaž." řekla sestřička a píchla mi nějakou injekci. Doktor vstal a šel ke mně. ,,Musíme to zafixovat. Ale možná by bylo lepší, abyste si tu jednu nebo dvě noci poležela. ,,Ne! To ne!" řekla jsem. ,,Není to nutnost, ale asi by to bylo lepší." řekl doktor. ,,Možná by to stačilo dneska, abychom věděli jak bude ruka reagovat na léčbu." pokračoval. ,,Ale-" řekla jsem. ,,Já tu budu s Tebou." řekl Dalibor a usmál se. ,,Tak jdeme na to." řekl doktor. ,,Není to vážně dobré." řekl a posadil se ke mně. Bolestí mi tekly slzy. Dalibor mě hladil po hlavě. Doktor mi to začal obvazovat několika obvazy, které byly v něčem namočené. Když to přikládal, hrozně to bolelo. ,,Klid." hladil mě Dalibor po hlavě a držel za druhou ruku. ,,Tak, teď to dáme do ortézy, abyste s tím vůbec nehýbala." ,,Mám dát připravit pokoj pane doktore?" zeptala se sestřička a podívala se na Dalibora a mě. Doktor udělal to samé. Dalibor kývl a doktor řekl: ,,Ano dejte, děkuji.". Nasazoval mi ortézu, hrozně to bolelo. ,,Tak, chceš nějaký prášek na bolest?" zeptal se mě. ,,Jo, prosím.". Doktor mi podal nějaký prášek a já jsem ho spolkla. Pořád mě to hrozně bolelo a jak jsem to měla svázaný, bylo to ještě horší. Pořád mi tekly slzy. ,,Tak pojďte, vezmu vás na pokoj, zavoláte si někomu aby vám dovezl věci nebo to mám nějak udělat já?" zeptala se sestřička. ,,Já to zařídím, děkujem." řekl Dalibor. ,,Dobře, tak pojďte, já vám ukážu pokoj." ,,Nashledanou a děkujeme moc." řekl Dalibor doktorovi. ,,Děkuju, nashledanou." řekla jsem. ,,To je samozřejmost, ještě se uvidíme, zatím nashledanou." a vyšli jsme z ordinace. Šli jsme nějakými chodbami a došli jsme až k pokojům. ,,Tak tady je ten Váš." řekla a otevřela dveře do pokoje. ,,Já vás tady teď nechám o samotě." usmála se sestřička a odešla z pokoje. Sedla jsem si na postel a začala jsem brečet. Dalibor si sedl vedle mě. ,,Princezno moje, všechno bude dobrý, neboj, já tu budu s Tebou." řekl a já se k němu přitiskla. Chvilku jsme seděli až jsem řekla: ,,Zavolej prosím Anetce ať mi doveze věci." ,,Jo jasně." řekl a já jsem mu nadiktovala číslo. Zavolal ji a asi pět minut spolu mluvili. ,,Tak jde pro věci a za chvilku jsou tady. Přijede i s Paľem, jestli Ti to nevadí." ,,Nevadí." pousmála jsem se. Dalibor si ke mně sedl a začal mě hladit. ,,Budu tu s Tebou, celou dobu, slibuju." řekl. ,,Ne to ne, musíš na zkoušku." ,,To je teď úplně vedlejší, já tu budu s Tebou. Zkusím si to zítra před vystoupením a když tak vypadnu, nic se nestane, já tu budu s Tebou ať se děje cokoliv." ,,Dalibore to v žádným případě, půjdeš na tu odpolední zkoušku, já bych to nepřežila, kdyby jsi kvůli mě vypadl." ,,Ale-" ,, Žádný ale, půjdeš, prosím." ,,Tak jo, ale pak hned přijdu a budu tady s Tebou celou noc.". Snažila jsem se na něj usmát, ale s tou bolestí to moc nešlo. Dal mi pusu a přitáhl si mě k sobě. Leželi jsme tam, když do pokoje vtrhla vystrašená Anetka. ,,Andy! Pane bože! Co s tím máš?" vyhrkla najednou. ,,Čo s tým máš?" vyptával se i Paľo. Bolestí jsem moc nemohla mluvit, bylo to hroší a horší. ,,Mám nějak poškozené šlachy." víc jsem nebyla schopná říct. ,,Ježiš marja, já tvojí mámu zabiju, fakt!" řekla Anetka tak, abysme to slyšeli jenom my. ,,Anet upokoj sa." řekl Paľo a objal ji, protože Anetka byla hodně vystrašená. ,,Tady máš nějaký věci." řekla a podala mi batoh. ,,Děkuju moc." řekla jsem. Najednou vešla do pokoje sestřička. ,,Ale vás tu je." usmála se sestřička. ,,Slečno jste v pořádku? Jste celá bílá." řekla když viděla Anetku. ,,Jo dobrý." řekla Anetka a sedla si. ,,Donesu vám vodu." řekla a zase zmizela. Ani ne za minutu se vrátila se skleničkou vody. ,,Děkuju." řekla Anetka a napila se. ,,A co vy? Co ruka? Bolí?" se slzami v očích jsem kývla hlavou. ,,Tak tady máte ještě jeden prášek proti bolesti." řekla, dala mi prášek a já ho zapila. ,,Kolem sedmé sem ještě přijde pan doktor, tak abyste o tom věděla. Ale kdyby se cokoliv dělo, zavolejte mě, tady máte tlačítko." řekla a ukázala na tlačítko, které bylo vedle mé postele. ,,Myslím, že jste v dobrých rukách." usmála se a podívala se na Dalibora, který mě držel za ruku. ,,Děkuju." usmála jsem se a ona kývla. ,,Jo moment! Já sem zapomněla. Musíme kontaktovat někoho z rodiny, tak komu mám dát vědět, že tu ležíte? Mamince?" podívaly jsme se s Anetkou na sebe. ,,Já...Můžu se rozmyslet?" ,,Samozřejmě, tak já za chvíli přijdu." usmála se a odešla. ,,Bože." řekla jsem a dala jsem si ruku na oči, aby nebylo vidět, jak pořád brečím. Připadala jsem si jak největší ubrečenec na světě, ale prostě to nešlo. ,,Beruško moje." řekl Dalibor a dal mi pusu na ruku. ,,Komu mají zavolat? Jasně, že to musí vědět mamka, ale já jí tady nechci a hlavně je tu Dalibor a jak by asi reagovala, kdyby ho tu viděla?" brečela jsem. ,,Musíš dát vědět mámě, bylo by to ještě horší." řekl a já jsem kývla. Sestřička vešla do pokoje. ,,Tak komu?" usmála se. ,,Asi mámě." ,,Dobře." řekla a odešla. ,,Ježiš né." brečela jsem. Najednou Paľovi zazvonil telefon. Když dotelefonoval, řekl: ,,Štěpán volá, za dvadsať minút bude skúška, ideš alebo-" ,,Nejd-" chtěl říct Dalibor. ,,Jo jde, Dali vždyť jsem Ti to říkala. Jdi." řekla jsem. ,,Ale hned potom přijdu, slibuju." usmála jsem se a dal mi obrovskou pusu. ,,Ahoj a drž se." ,,Děkuju, ahoj." řekla jsem a v ruce mi zase škublo. Anetka a Paľo se taky rozloučili a kluci odešli. ,,Nechceš se převléknout do pyžama?" zeptala se. ,,Jo asi jo." řekla jsem. Prvně jsem si sundala kalhoty, protože to šlo jednodušeji, ale Anetka mi samozřejmě pomáhala. Asi za deset minut jsem byla celá v pyžamu a lehla jsem si do postele. Anetka vyskládala moje věci do nočního stolku. Byla jsem až překvapená, co všechno stihla vzít. Kromě pyžama vzala ještě jedno náhradní triko a tepláky, zubní kartáček s pastou, věci na odlíčení, mojí kosmetickou taštičku, mýdlo a šampon, suchý šampon...Myslela úplně na všechno. ,,Akorát Tvůj mobil nemám, ale vzala jsem Ti notebook." řekla. ,,Ty jsi vážně dokonalá." usmála jsem se. ,,Najedou vešla do pokoje sestřička. ,,Mluvila jsem s vaší matkou, za deset minut tu bude." řekla a usmála se. ,,Děkuju." řekla jsem tiše a ona se usmála a odešla. ,,Klid." uklidňovala mě Anetka. Těch deset minut uběhlo hrozně rychle. ,,Ty si nedáš pokoj, ty kvůli tomu blbýmu klukovi budeš i simulovat?" řekla máma když vešla. S Anetkou jsme na ni zíraly s otevřenou pusou a mně se zase hrnuly slzy do očí. Nechtěla jsem věřit, že tohle je moje máma. ,,To jako nemůžeš mluvit nebo co?" řekla. ,,Nechte ji být, vždyť ona tady leží kvůli vám!" řekla Anetka. ,,Co si to dovoluješ ty spratku?" ,,Mami! Neurážej jí!" začala jsem i přes bolest ruky mluvit. ,,Najednou mluvíš, co? Já jsem vlastně docela ráda, že tu jsi, protože jsem poznala jednoho super chlápka a dneska k nám přijde. Jmenuje se Honza." (Mám rozvedené rodiče, ale táta má barák hned vedl Anetčina domu.) ,,A to vás vůbec nezajímá, co s tou rukou má?" řekla Anetka. ,,Ani ne, stejně si za to může sama." řekla úplně v klidu. ,,Jak sama? Vždyť vy jste ji držela a silou ji táhla domů! Má poškozené šlachy jestli vám to nevadí! Bolí jí to! Má v sobě několik prášků na uklidnění a vám je tohle všechno jedno?" ,,Kdyby nepoznala toho deb*lního kluka, nemusela tady ležet, takže za to může on." ,,Co? Co si to dovoluješ? To on mě sem dovezl! To on mi se vším pomáhá a ty tady na mě jenom řveš a je Ti úplně jedno, že mám zničenou ruku!" ,,On tu byl? Jakto? Snad jsem Ti zakázala se s nim stýkat!" ,,Nebýt jeho, teď bych nejspíš někde ležela a odumírala mi ruka, nebýt jeho, mohla bych přijít o ruku!" ,,Ten kre*én Ti akorát zblbnul hlavu!" ,,Já Tě nenávidím!" vykřikla jsem a prudce jsem vstala. Vlastně ani nevím, co jsem chtěla udělat, asi ji nějak bouchnout, ale udělala jsem hrozně prudký pohyb tou rukou a měla jsem pocit, jako by mi upadla. Málem jsem bolestí spadla z postele. Chytla jsem se za ruku, což taky nebyl zrovna dobrý nápad. ,,Co je? Co se děje? Sestři!" začala panikařit Anetka. Nemohla jsem mluvit. Bylo mi špatně, hlava se mi motala jako bych každou chvíli měla omdlít. V ruce mi škubalo, pálilo, hrozně bolelo. ,,Sestři!" volala furt Anetka a máma si něco psala na mobilu. Sestra přiběhla. ,,Co se děje?" ,,Prudce hýbla tou rukou." řekla Anetka. Už vlastně nevím, co se dělo dál. Bolestí jsem omdlela.

Jenom vás chci upozornit, že nejsem doktor a to s tou rukou je vymyšlené. :) Snad vám to nevadí, že je to výmysl. Díky za pochopení. :)