Cullenovi a oživlé živly

Neštěstí nikdy nechodí samo

Lenka

Probudila jsem se v temné kobce na chladné zemi. Tělo jsem měla ztěžklé a kolem rukou i nohou jsem měla připevněné železné okovy. Vzpomínky se mi vracely jen zvolna a než jsem si je všechny dokázala vybavit, tak se otevřely velké kovové dveře a pustili do mého vězení trochu světla. ,,Vidím, že už jsi vzhůru." Hlas patřil muži. Mísilo se v něm opovržení s vítěznou domýšlivostí a arogancí. ,,Kdo jste?" ,,Ty mě vážně nepoznáváš?" Uchechtl se a přišel blíž. Tvář mu osvítilo světlo procházející skrz otevřené dveře. ,,Michael." Vyhrkla jsem, jakmile jsem ho poznala. ,,Ano, správně." Uchechtl se. ,,Ten Michael, kterého jsi se pokoušela zabít. Ten, kterému chybělo jen pár vteřin k tomu, aby jednou pro vždy zničil tebe a tvou rodinou." Jeho slova mi projížděla myslí jako ostří nože. Moc dobře jsem si na ten den pamatovala.

,,Co tedy po mě chceš teď? Proč nedokonáš to, co jsi nestihl před několika lety?" Vykřikla jsem. ,,To by jsi měla moc snadné. Chci tě vidět trpět, než tě zabiju. Chci, aby ten tvůj přítelíček trpěl. A teď mám jistotu, že se mi to povede. Mám totiž spojence. Je velmi mocný." ,,Proč mi to všechno říkáš." Hlas se mi chvěl. ,,Protože." Zašeptal a přiklekl si ke mně. Jeho obličej se dostal velmi blízkko mému. ,,Protože chci, aby jsi trpěla. Bezmoc je silný nepřítel." Najednou zničeho nic z pod pláště vytáhl nůž. Rychleji než bych od něj očekávála mi ho zabodl do zad. ,,Ááá." Vykřikla jsem. Na tváři se mu roztáhl úsměv a bodl mě znovu. Teď mě bodl do ruky. A pak do druhé. ,,Užívej nového domova." Se smíchem pak za sebou zavřel dveře. Všechny rány hrozně krvácely.

Alice

Asi po čtyřech hodinách přišla další vize. Lenka ležela na podlaze nějaké kobky nebo starého sklepa. Byl tam s ní muž. Držel v ruce nůž a bodal do jejího těla. Vidět tohle všechno bylo příšerné. Rozklepala se mi kolena a padla bych na zem, kdyby mě Jasper nezachytil. Odnesl mě na pohovku. Všichni, kromě Patrika a Esme, kteří byli venku a naší královské návštěvy se seběhli u mě. ,,Co jsi viděla Alice?" Zeptal se Carlisle, jako první. Hlas se mi třásl. ,,V-viděla j-jsem L-Lenku v něja-nějaké kobce. Byl tam s n-ní nějaký m-muž a bo-bodal do jejího tě-těla." Po těch slovech jsem se Jazzovi schoulila v náručí. Vyslovit tahle slova pro mě bylo těžší, než jsem čekala. Všichni ztuhli. Přesně v takových chvílích to byli upíři. Klidní a nehybní. Tedy, alespoň klidně působili. Trvalo hodnou chvíli, než Carlisle promluvil. ,,Alice, víš kde je?" ,,Vím, jen že je to jakýsi sklep nebo kobka." Řekla jsem. ,,To nám asi moc nepomůže." Povzdechl si Carlisle.