Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 32. - Mezi zasněženými jehličnany

Brienne z Tarthu ze hřbetu svého koně viděla, jak velký zlatý drak se snesl dovnitř za hradby Zimohradu, ale znovu se již nevznesl. Že by nakonec Daenerys poslala na obranu proti Bílým chodcům svého draka? Brienne ani Jon nemohli vědět o situaci v Králově přístavišti a že Jaime Lannister se dostal na drakovi až sem.

Ledové koule poničily zástavbu a opevnění, bitva musela být prohrána. Snad se vojáci stáhli, nejpravděpodobnější bylo, že utekli do lesa. Pobídla koně a zatáhla za otěže vedlejšího, kterého vedla, aby měla zajištěný rychlý přesun pro obě Starkovy.

Po lesní stezce nechtěla jet příliš rychle, koně lehce klusali a ona se především rozhlížela po okolí, zda nezahlédne některého z vojáků. Obavy se stupňovaly, obě dívky mohly být ztraceny kdovíkde. Když narazí na vojáky, neměla jistotu, jestli jí násilně nevezmou koně a neodjedou pryč. U pasu měla Jaimeho meč – Přísežník, který jí daroval. Málem by se dostala do proudu myšlenek, ohledně zlatovlasého rytíře, kdyby neuslyšela nepříjemný zvuk. Zdálo se to jako řinčení kovu spojené s chrčením. Mohl vydávat takový zvuk člověk nebo zvíře anebo něco mezi tím? Nemohla se ani účinně bránit, když musela držet druhého koně za otěže. Přivázala jej proto k větvi mohutnějšího stromu a tasila valyrijský meč, nechala svého koně, aby jel pouze v kroku a rozhlížela se po bělostné krajině. Mračila se soustředěním.

Mezi stromy se vynořil chodec a Brienne nadskočilo srdce překvapením. V životě takového tvora neviděla. Obživnutý kostlivec kulhal kvůli polorozpadlé noze směrem k ní. V ruce svíral krátký meč, cvakal zuby, oči měl prázdné již dávno bez organických částí. Kůže téměř slezlá, šlachy těžce držely ramena a ostatní klouby. Měl však ještě hnědé boty, kalhoty a rozpáranou tuniku bez rukávů.

Rozjela se proti němu, pevně držela koně, aby držel směr a nevylekal se kostnatého stvoření. Jedním švihem mu zaťala ostří do lebky, pod kterým se celý kostlivec rozpadl. Jeho ruka ani nedokázala pozvednout meč, šlachy a zbytky svalů mu to nedovolily. Brienne zpomalila koně a otřepala se, tato stvoření ji krapet děsila. Tento se zdál, že už nebyl schopen bojovat a jen procházel zemí společně s armádou Nočního krále.

Po levé straně se vynořovali další, za stromy se skrývali, lesem se rozléhalo řinčení a nelidské chrčení skrze rozpadnuté krky. Brienne se ohlédla nazpět k uvázanému koni, byla by nerada, kdyby grošovanou klisnu chodci napadli. Vypadalo to však, že se zdržovali pouze v prostoru před ní.

Jela krokem dál a dál, uslyšela tlumený dusot, naproti ní cválal hnědý kůň bez jezdce. Jemně na něj zapískala a klidně k němu promluvila, zpomalil. Prohlédla si jeho postroj, mohl být zimohradský. Hnědák oddechoval, zastavil se vedle jejího koně. Nechala ho jít a raději se vydala směrem, odkud přijel.

Jeden chodec, druhý, byla jich tlupa a Brienne se je snažila srážet jednoho po druhém. Některé nezasáhla, protože pozvedli svoji zbraň a ona ji musela vykrýt, aby neublížil jí nebo koni, na kterém jela.

Zatočila se s koněm nazpět a prohlédla si okolí. Po chodcích zbyly jen hromádky rozpadlých kostí a popela, jakoby byly na místě spáleni žárem.

Jehličnaté stromy nakumulované blízko u sebe tvořili před Brienne téměř neprostupný prostor. Jejich větve se náhle pohnuly a Brienne byla připravena poslat další chodce na konečnou smrt. Sevřela pevněji meč a zaměřila se na větve, ze kterých padal sníh.