Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 13. - Souhlas

Hedvábné peřiny ležely na zádech zlatovlasé královny. Paprsky slunce se prodíraly po podlaze směrem k posteli, byly to jen tenké paprsky, ale přesto dosáhly k očním víčkům, na kterých si poté světlo pohrávalo a budilo. Krapet se pohnuly a oba sourozenci jakoby ve stejnou vteřinu nabyli vědomí a otevřeli identicky modré oči. Zahleděla se na polozakryté tělo svého bratra, tu a tam se na jeho těle vyjímala drobná ranka, ale nebylo to nic vážného. Znala každou i sebemenší jizvičku na celém jeho těle, kdyby zavřela oči, dokázala by si je všechny živě představit. Podívala se na jeho obličej, až když spatřila, že se jeho hrudník nadouvá hlubokým nádechem.

Jak dlouho už se neprobudili ve společné posteli? Opatrně natáhl paži a chvíli vyčkal, zda nezachytí z její strany nějaký protest, ale žádný nepřicházel, tak si dovolil ji opatrně obejmout. Pokojně si v tichosti užíval okamžiky, kdy bylo vše jako předtím, ještě před smrtí Roberta Baratheona. A možná ještě předtím, než Cersei s kýmkoli jiným byla nucena sdílet lože a tudíž patřila jen k němu. Každý by těžce snášel, kdyby spatřil lásku v rukou jiného a pro Jaimeho to platilo dvojnásob. Nenávist, kterou cítil k Robertovi, byla ještě více okořeněna hrubým chováním bývalého krále jak k němu, tak k Cersei. Vlastní děti vidět trestané mužem, kterého nebyly potomky, způsobem, s jakým hrubě nesouhlasil. Mohl se z jejich nejstaršího Joffreyeho stát takový nelítostný chlapec, protože jej vychovával muž, který mu nerozuměl? Který jednoduše nebyl jeho otcem, neměl ani špetku z něho. Předhazoval mu vlastní slabost, káral jej nesprávně a pokřivil tak chlapcům charakter? Možná proto se z Joffreyeho stalo to, co se stalo.

Robert nemohl vědět, jak vychovat ladného lva, jak využít jeho potenciál. Místo toho z něj vychovával Baratheona. Ze lva chtěl mít hloupého přežvykujícího jelena, kterým byl i on sám.

Při vzpomínce na nejstaršího syna mu projel po zádech mráz a stavu mysli, ve kterém se nacházel, si povšimla i Cersei, „o čem přemýšlíš?" zeptala se se zájmem.

„Joffrey," nemělo smysl zastírat a už vůbec by se mu to nepovedlo takto po ránu, kdy mysl ještě neměl zcela bystrou. Rozhostilo se ticho, dlouhé a táhlé ticho, kdy ani jeden neměli co říct. Utrpení.

„Osud neexistuje," rozhodla to Cersei, jinou možnost nezvažovala a ani nedovolovala. Jaime vstal, musel přejít k oknu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, „já vím," odpověděl nepřesvědčivě své sestře, jelikož na osud vyřčený starou věštkyní věřil a obával se jej ze všeho nejvíce. V přítomnosti Cersei to však nemohl dát najevo, proto raději obrátil svoji tvář k obloze, aby neviděla, že zalhal. Za vodou, obtékající Královo přístaviště postával Viserion. Jaimeho udivovalo, že se drak stále zdržuje v jeho přítomnosti, krouží nad Rudou baštou a hlídá si jej. Možná to mělo jiný důvod, třeba jen hlídal zajatce Matky draků a svým létáním upozorňoval na polohu, kde se uprchlý Lannister nachází.

Cersei se napřímila na posteli, odhalila tak své tělo, když jí z ramen sjela přikrývka, „Jaime," oslovila ho jemně, zdálo se, že sama je tohle ráno uvězněná v myšlenkách stejně jako její bratr, „musíme bojovat, ale opatrně. Jsem si všeho vědoma," královna pozapomněla na své včerejší rozčilení, „chci se s Daenerys Targaryen setkat," řekla vážně. Jaime se odtáhl od okna, odkud na jeho tělo vrhalo slunce svit, přešel zpátky a podal sestře jemný dlouhý svetřík bez zavazování s žebrovým okrajem. V hlase svého dvojčete slyšel pochyby a nejistotu, ty však v ní nechtěl pěstovat.

„Zajistím vše potřebné. Nedovolím nad Královým přístavištěm dalšího draka, Daenerys bude muset nechat své dva další na Dračím kameni," pověděl svůj rýsující se plán mezitím, co si Cersei přehodila přes ramena svetr, pak pohlédla na něj s respektem v očích, konečně její bratr začal pořádně přemýšlet.

„Věřím, že ty potom dokážeš vyjednat s Daenerys takové podmínky, které Západozemí více nepoškodí," dodával své sestře odvahy k vyjednávání, ať se Cersei nezdála, prošla si věcmi, které její sebevědomí trochu pošramotily, jak se mohl včera sám přesvědčit. Dlouhé ladné nohy sklouzly na zem z postele a postavily se vedle vysokého dvojčete, „věřím, že v opačném případě se o to postaráme dalšími způsoby," zazubila se, opět si věřila a také opět vymýšlela ty další způsoby.

Sebevědomě si pak přivlastnila Jaimeho rty a stáhla mohutné tělo zpět k sobě do peřin.

{[Stolen-Relic] Co vy myslíte? Úvaha o Joffreyem mě donutila přemýšlet o jeho charakteru. Ze začátku seriálu jsem jej odsoudila asi jako téměř každý divák a přiřazovala jsem jeho maniacké chování jednoduše k šílenosti, která vychází ze sourozeneckého křížení. Později, když jsem přemýšlela o světě, který G. R. R. Martin vytvořil, kde nejspíš ze sourozeneckých vztahů nevznikají „zmetci", napadlo mě, že porucha jeho chování může být v něčem zcela jiném. Přeci jen Myrcella a Tommen se již takto nechovali. Joffrey byl nejstarší syn, měl vládnout, musel být vychováván možná trochu jinak a nejvíce jej postihla výchova Roberta Baratheona. Joffrey byl 100% Lannister, jejich síla je v mysli, lstivosti i diplomacii, ne v síle meče. Pokud jsou bojovníky, tak třeba při pohledu na Jaimeho styl boje, vidím spíše přesnost, mnohaleté trénování, kapku lsti, nejde jen o hrubou sílu. Avšak Baratheonové jsou jiní, jak je vidět u Gendryho, je lépe stavěný pro boj, pro hrubou sílu. Jednoduše Robert se snažil ze svého „syna" vychovat Baratheona, kterým nebyl, naopak byl jako Cersei každým coulem. Možná to Joffreyemu bylo předhazováno, že se příliš podobá chováním Lannisterovi a začalo se to příčit i jemu samotnému. Chtěl být Baratheonem, nucen být jako otec, choval se proto hrubě, choval se tak, jak viděl, že se chová otec – víno, ženy, drzost – v jeho starším věku to již bylo úsměvné, kašlal na všechno svým způsobem, ale být mladší, je to stejné jako Joffrey – drzý spratek.
Omlouvám se, mézamyšlení bylo možná trochu delší, ale potřebovala jsem se o to podělit. Nechcinijak obhajovat činy, které Joffrey napáchal.}