Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 38. - Armáda co není vidět

Druhý den brzy ráno dorazil Jon Sníh do Králova přístaviště. Daenerys se o jeho příjezdu brzy dozvěděla. Poprvé od pokusu její vraždy se rozhodla, že už nebude nadále setrvávat uvnitř Rudé bašty, stranit se všem okolo. Nikdo jí nebránil a Tyrion navíc nebyl k zastižení. Daenerys sama by od něj stejně dnes nepřijala radu, přišlo jí podezřelé, že se jí snažil celou tu dobu držet uvnitř.

Setkala se s Jonem v předsunutých terasách pevnosti.

„Jsem rád, že je ti již lépe, královno. Slyšel jsem, co se stalo," viděl ji rád, bylo by líto, kdyby taková nadějná mladá žena přišla o drahocenný život. Tak jak byl zprvu mrzutý, že musel narychlo odjet z Orlího hnízda, nyní ho zaplavila vlna radosti. Provázel Daenerys cestou dolů po terasách, za nimi se pohybovali v uctivé vzdálenosti dva Neposkvrnění.

„Nenechám se ničím zastrašit, prošla jsem si peklem již dávno předtím," hlavu držela vysoko zvednutou, podtrhovalo to tak její dokonalé lícní kosti.

„Každý už máme něco za sebou, jsme zmoženi bitvami, co se táhnou," řekl Jon, pokračovali dál do ulic Králova přístaviště mezi městské domy.

„Proto je potřeba uzavřít šarvátky zde, na místě Železného trůnu a ustanovit panovníka, který neztratí vládu během pár měsíců," řeka odhodlaně, „jaký by měl být panovník Západozemí podle tebe, Jone Sněhu?" natočila se k němu, stále pokračovali cestou dál mezi lid. Jon si povzdechl, „do těchto věcí nechci zabíhat, Daenerys," její jméno krapet zašeptal. Královna se nenechala odradit, „podle mého panovník musí být vidět, ne se schovávat ve věžích Rudé bašty," upozorňovala na neustále vyhlížení Cersei z hradebních oken, shlížela dolů na poddané a bavila se tím, že jimi opovrhovala. Pravděpodobně jí to dodávalo sílu. Zlomyslná mysl.

„Být viděna lidmi, natáhnout pomocnou ruku i k těm nejnižším z vrstev, protože správný panovník je ochranitel všech," mluvila jemně a Jon rád poslouchal vlídná slova. Zacházeli do nitra města, do ulic, které nebyli dvakrát bezpečné. Její stráže se o něco přiblížili, aby chránili svoji královnu. Poutali s Jonem pozornost, obyvatelé otevírali okna, když slyšeli, že prochází jejich ulicí mladá a téměř bájná Targaryenka, co procestovala na hřbetech dothrackých koní a na šíji legendárních draků kus světa. Na ulicích se za nimi otáčeli a oči spustit nemohly. Ruch utichal, oči zůstávaly civět na bledou dívku mezi nimi.

„Každý se narodil, aby žil na tomto světě, proč však někteří mají tak málo a jiní tak moc? K čemu jsou obrovské hrady, co patří jednomu muži? Proč jedna malá chaloupka, do které zatéká je obydlena pěti lidmi?" ptala se a přitom se zastavila u jedné ženy, byla o trochu vyšší než sama Daenerys.

„Nikdo si nezaslouží žít v nelidských podmínkách, vykonávat práci, na kterou nestačí," žena před ní měla ušpiněný obličej, na tvářích jak saze, na bradě dokonce malou ranku, co se hojila. Daenerys zachytila svůj rukáv od světle šedých šatů a jemně jím začala utírat ženě obličej. Láskyplně se postarala, aby na jejím obličeji nezůstala jediná šmouha, nehleděla na to, zda světlé šaty se zašpiní.

„Panovník musí vědět, zda jsou všichni najezení, že každý má střechu nad hlavou, že každý má práci, na kterou sám stačí. Žádná žena by neměla těžce dřít, není to přirozené," se smutným výrazem ve tváři se otočila na všechny okolo. Pokynula na své dva strážce, vytáhli každý dva měšce s penězi a jeden podali Daenerys. Rozvázala ho a každému obyvateli města, co se sešel kolem ní, položila na dlaň kulatý kousek jídla. Nešlo o peníze, tvarem je pouze pevné a křupavé kusy této sladkosti připomínaly. Lidé se zájmem natahovali ruce, každý byl zvědav, co od světlovlasé dívky a jejích strážců dostane.