Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 48. - Magie v Údolí

Bran se v nejvyšších patrech Orlího hnízda cítil nejlépe, v jedné ze sedmi věží. Toto místo mu poskytovalo vnitřní svobodu, při pohledu na mraky, co byly odsud tak blízko, se cítil jako volný pták. Zbožňoval vysoká místa, odkud měl výhled, připomínalo mu to jeho dětství.

Pozvedl ruku proti bílým mrakům, představil si ten nádherný pocit, jaký by získal, kdyby mu křídla vyrostla ze zad. Zavřel oči, uvržen v představách.

Jeho tělo byla jen schránka, existovala už jen proto, aby mu zůstalo spojení s fyzickým světem. Existoval ve své současnosti, četl v minulosti a hleděl do budoucnosti. Jeho fyzické tělo mu poskytovalo výchozí bod, díky kterému zůstával ukotven v určitém čase. Nemohl se tak ztratit mezi minulostí a budoucností.

Nemohl přestat myslet na velká silná křídla.

Otočil svůj vozíček naproti dveřím, ve kterých stála jeho sestra Sansa, „líbí se ti tu, Brane?" zeptala se svého brášky. Doufala, že se tu cítí alespoň trochu v bezpečí, zde v Orlím hnízdě. Byla na něj opatrná po bitvě, co se odehrála na Zimohradu. Jejich domov byl ztracen.

„Nádherné místo," pochválil Orlí hnízdo. Všude se rozprostíraly vysoké skály, nerostlo tu mnoho rostlin, skoro ničemu se v blízkém okolí nedařilo. Sansa si již dávno povšimla, že její bratr dokáže vidět i v hrozných věcech to krásné a naopak v kráse vidí vady.

Jí samotné se zde rozhodně nelíbilo. Vítr profukoval celou pevností. Nebyla to zima, na kterou byla ona zvyklá, ledově klidná zima. Zde byl vcelku teplý vzduch, ale neutuchající vítr dokázal mrazit, až se ramena třásla.

Sestra si sedla do křesla, které tu měl nachystané pro návštěvy, „ale domov to není," zakroutila hlavou, podívala se ven rovněž k mrakům jako předtím její bratr.

„To ne," přikývl, byl dnes ve zvláštní náladě, přijel k ní, „Sanso," oslovil ji a místo do jejích očí, pohlédl na její břicho, „ale jednoho dne se náš domov opět vrátí."

Sansa na to nic neřekla, zůstala na něj pouze hledět. Možná měl pravdu. Znamenalo to potom, že válku s Nočním králem přežijí anebo se na Zimohrad navrátí budoucí potomci Starků?

„Potřebuji do Vysokého sálu Arrynů," zašeptal sestře a ona přikývla, „řeknu sloužícím, aby ti tam pomohli." V pevnosti byla spousta schodů a úzkých chodeb, Bran zde potřeboval asistenci, aby se mohl kamkoliv dostat.

„A řekneš i Melisandře, aby tam přišla?" zdvihl obočí. Sansu polilo horko, šestý smysl jí napovídal, že se muselo právě dít něco důležitého, o čem věděl jen Bran.

„Jistě," souhlasila hned. V Branových očích spatřila cosi temného, co nepatřilo k jejímu bratrovi. Byl to stále ještě její bratr?

Vysoký sál Arrynů byl zhotoven z modře žilkovaného mramoru, jemná práce řemeslníků zkrášlovala tento půvabný prostor. Bran se však nedíval kolem sebe a neobdivoval jeho krásu, dojel až k samému okraji uzavíratelného prostoru v podlaze, známém jako Měsíční dveře. Právě teď byly zavřené, otevíraly se pouze v případě, kdy se rozhodlo o vině odsouzence.

Melisandra vstoupila do sálu, musela se překvapením zastavit, kolem Brana pulzovala energie. Pro obyčejného smrtelníka byla neviditelná, ale díky zbytku přízně pána Světla to Melisandra mohla spatřit. Přistoupila k Branovi, který již nastavoval dlaň, „chyť se mě," řekl a Melisandra bez otázek provedla. Napojila se na pradávnou magii starých bohů.

„Otevři Měsíční dveře," požádal. I když se jejich ruce odpojily, magií zůstali provázáni. Melisandra otočila s kolem, který dveře v podlaze otevíral.