Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 41. - Vyčkávání bude konec

Daenerys stála na balkóně, musela stát na jeho boku, aby viděla na stranu, odkud přicházeli chodci. Její nová služebná držela jazyk za zuby, měla strach se na cokoliv zeptat v tuhle chvíli. Daenerys měla na tváři tak nepředvídatelný pohled, jen bohové věděli, o čem mohla přemýšlet. Přesto do jejích komnat přišel voják Neposkvrněných, „tvé rozkazy?" klepl patami o sebe.

„Stále vyčkávejte," tohle říkala již několik hodin, co se donesly zprávy, že armáda mrtvých se blíží a opakovala to i poslední hodinu, co se armáda zjevila na obzoru a ledovým klidem se přibližovala pohřbít město pod vrstvu smrti.

„Zkáza byla vždy nevyhnutelná," zašeptala si pro sebe a pohlédla na vojáka i na svoji služebnou. V očích mladé služebnice se zračil strach, ve vojákových nesměl.

„Drogon vám dá znamení, potom zaujměte strategické pozice, o kterých víme, veliteli," znovu opakovala rozkazy, co už předtím říkala, „město se probudí, poznáte, komu máte podříznout hrdlo."

------------------------------

Armády se střetly, lidská a mrtvá. Krémové kůže proti šedým. První řady se do sebe zahryzly jako život a smrt. Jak se dá bojovat s čistou smrtí? Je tohle vůbec někdo schopen přežít?

Řev se stupňoval, bezmoc narůstala, když jeden voják po druhém padal k zemi. Oddíl chodců, které vedla Arya byl obzvlášť agresivní, zdálo se, že je to napojením na jejich velitelku. Ta jezdila zběsile na svém koni a rozdávala přesné a smrtící rány všude okolo. Nebyla vprostřed bitevní vřavy, jen si pokaždé počkala na zatoulanou duši na okraji a užila si, jak se po kovovém doteku Jehly vytrácí životy.

Strach se naplňoval.

Rozléval se i v mysli královny Cersei, obaloval ji, když se zamknula ve svých komnatách a odmítala přijmout skutečnost, že Bílí chodci brzy pobijí armádu před branami města a vtrhnou do ulic.

„Sere, královna nechce opustit své komnaty," jeden z královských vojáků vyhledal Jaimeho, který se přichystával k boji, aby mohl bránit město. Venku se již ozýval hluk boje, křik vojáků, řinčení mečů, pach krve...

„Cersei," procedil mezi zuby naštvaně, poslal předtím do jejích komnat vojáky, aby ji odvedli tajným průchodem za město a odpluli pryč. Nemohla zůstat zde, bylo to příliš nebezpečné. Jenže ona se zamkla a odmítala město opustit.

Bleskurychle se dostal k jejím komnatám, „Cersei odemkni dveře, musíš odsud pryč!" bušil na ně.

„Královo přístaviště nepadne! A pokud ano, tak raději padnu s ním, protože pokud teď odjedu, vlády se zmocní zpropadená Targaryenka!" křičela za dveřmi.

„Ustup," sykl na vojáka, aby mu dal u dveří prostor a poté se dvakrát tvrdě opřel do dveří.
„Chci tu zůstat, Jaime," slyšel, že se jí láme hlas, poznal, kdy už jeho sestra dostávala záchvat paniky.

„Prostě otevři. Sama víš, že jsem schopný se skrz ty dveře dostat, kdybych chtěl," vyhrožoval, pak pohlédl na vojáka, „nech nás chvíli," řekl a poslal ho tak pryč.

Jaime měl na dveřích položené dlaně, opíral se o ně, a jak voják odešel, opřel o dřevo i své čelo, „pamatuješ, když tě otec zamykal v pokoji?" mluvil jemně, „trestal tě za každou hloupost," vzpomínal a zatnul při té vzpomínce zuby.

„Když jsi mě potřebovala, dokázal jsem se k tobě dostat. Ani zamknuté dveře mě nezastavily," řekl tišeji. Z komnat se neozval ani hlásek, Cersei jeho slova slyšela, netrvalo proto dlouho, než zámek ve dveřích cvakl. Jaime ji nechal, aby otevřela sama, rozhodně jí do pokoje nevrazil.

„Všechno nám Daenerys sebere, když tu nesetrváme," Cersei si držela pevný pohled, ale bratr za ním viděl paniku, která jí počínala zachvacovat.

„Být tebou, víc bych se bál Nočního krále," zůstával stát mezi dveřmi, „proto musíš odsud."

Cersei zacouvala nazpět do pokoje, to už Jaime s buchnutím položil ruku na dveře, aby je nemohla za ním zavřít a vstoupil do komnat.

„Čeho budeš královna, když budeš mrtvá královna?" kypěl v něm vztek, když stále viděl Cersei, že prahne po moci a neuvědomuje si nebezpečí kolem.

Sledovala jej, jak vstoupil do jejích komnat, byl naštvaný. Očima mu visela na rtech, „kde jsou ty dlouhé zlaté vlasy, které jsi míval?" zeptala se. Vždy si uměla vybrat, kdy být sentimentální.

„Musel jsi ztratit více než jen ruku i tvá zář pobledla," Cersei ho ztrápeně sledovala, mezitím, co řinčení mečů a řev začínal doléhat až k nim. Jaime k ní natáhl zdravou ruku, „zhasnu úplně, kdybych měl ztratit i tebe," doufal, že to v její sentimentální náladě zabere a donutí ji tak odejít s ním. Zdálo se, že chce ještě vzdorovat, ale popohnal ji hluboký řev obra, co k nim dolehl až od bran města. Trhla sebou a raději přijala Jaimeho nabízenou paži. Musel ji co nejdříve dostat k tajnému průchodu.