Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 17. - Potom co vyšly hvězdy

Jaime Lannister vyběhl z Rudé bašty. Přes rameno měl koženou brašnu s několika dýkami z dračího skla, byl to dar pro královskou rodinu, který se rozhodl zúročit k jeho účelům. Vojáci na cimbuřích byli celí nesví z velkého draka vrčícího ve směru vstupu do Rudé bašty. Musel cítit, co se s jeho matkou děje a tak nádvoří se otřásalo dusotem těžkých nohou. Zdál se, jakoby každou chvílí chtěl vyletět k nebi a zároveň byl spoután naštváním kovající ho k tomuto místu. Prožíval stejnou nespokojenost jako jeho jezdec, pokud by se Jaime tak mohl nazývat. Přetáhl si popruh brašny přes hlavu a položil ji za sebe na zem, pomalu se pak přibližoval k naštvanému drakovi. Úpěnlivě sledoval dračí oči s úzkou panenkou. Nevěděl, co čekat od Viseriona, zda mu vůbec dovolí znovu nasednout, mohlo to být jen jednou a naposled.

Klidně dýchal a stále se k velkým drápům blížil, nezastavil se ani, když se drak o kousek posunul od něj ke kamenné hradbě. S jeho pomocí by mohl dokázat tolik věcí, uvědomil si a přitom téměř nepozorovaně polkl.

„Potřebuji, abys mi ještě jednou věřil, chlapče," zašklebil se na něj proti slunci, „tvá matka teď musí odpočívat, ale my musíme udělat něco důležitého."

U pasu mu již nevisel obyčejný meč, nýbrž pevná ocel Dlouhého drápu, který teď chytil za jílec a opřel malíček o záštitu.

„Tohle všechno brzy skončí," zatnul zuby, snažil se tomu věřit, „umírání ve válkách, žádné další oběti. My budeme poslední, kteří budou bojovat ve válce o trůn, to ti slibuji," zvýšil hlas, ještě stále byl rozčilen z činů, které Cersei provedla, „Noční král na Severu ale," nadechl se, hledal slova a stále se mračil proti slunci, snad si ani nevšiml, že se drak podstatně zklidnil, přes to, jak se soustředil na budoucí události.

„Ale Noční král je teď na Severu, zničí jej a nezastaví se jen tak," ušklíbl se, každý, teď i on, mluvil o Nočním králi, ale zatím jediný, kdo jej skutečně viděl, byl Jon Sníh.

„Dokud jej někdo nezastaví," dopověděl. Viserion vydechl z nozder a ulehl na břicho, dlouhým pohledem dal Jaimemu znamení, že do něj vložil opět svoji víru. Víru draka.

Rytíř na něj kývl, popadl brašnu, kterou nechal ležet na zemi a tentokrát se na draka lehce vyšvihl. Znovu mu bušilo srdce jako o závod, ale dnes neměl strach. A když Viserion roztáhl zlatavá křídla, cítil, že znovu zpřetrhává řetězy nesvobody, které ho váží k povinnostem na pevné zemi. Dnes zavřel oči, když se chytil dračích ostnů na krku a nechal se odnést od města pryč. Vítr se mu opíral do tváře a mohutná křídla je nesla do mrazivého koutu království.

-----------

Daenerys znovu po několika dlouhých hodinách otevřela oči. Zpětně si vzpomínala na to, co se událo. Přehodila nohy přes vysokou postel a chtěla sklouznout dolů na podlahu, „ne, to bys ještě neměla," Tyrion byl hned u ní. Ač už byl večer a vyšly hvězdy, on nezamhouřil oka.

Již dávno nebyli v alchymistické laboratoři. Nacházeli se v komnatách s vysokou nadýchanou postelí, mnoha koberci a truhlami k uschování vzácných věcí. Nechyběla ani výbava v podobě stolku k líčení, vysoké dvoukřídlé skříně a honosného lustru blízko stropu. Na nízkém konferenčním stolku byly zapálené svíčky, stejně tak i na malém nočním stolku u královniny postele. Vrhaly stíny na tváře jich obou.

„Všude jsou tvé stráže, neměj strach," uklidnil ji ještě předtím než by se vůbec mohla strachovat, „Daenerys?" oslovil ji, bál se na ni sáhnout, zdála se jako v mlze.

Pohlédla na Tyriona a s nadějí se zeptala, „byl tu Jorah?"

„Jorah?" zamračil se, nedávalo mu to smysl, „ne, Jorah Mormont tu nebyl, on je," zamručel na chvíli, „vlastně o něm nemáme žádné zprávy," pokrčil rameny, neměl ohledně rytíře Daenerys co více říct. Královna zatřásla hlavou a krapet se pousmála, „asi se mi to jen zdálo, v pořádku, Tyrione," věnovala mu svůj vzácný úsměv. Poslední dobou se příliš neusmívala.

„Vodu?" nabídl Tyrion, „máš teď i ochutnávače, takže žádný strach," uklidnil ji znovu. Vděčně se napila a raději se dál neptala. Byla vyčerpaná a myšlení na stovky věcí ji jen unavovalo. Tyrion ji dál usvědčoval v jeho věrnosti, když vše zajišťoval.

„Musím za Viserionem, mí draci cítí, když se se mnou něco děje. Určitě je celý nesvůj," příval energie po skleničce vody ji přiměl k aktivitě, ale Tyrion její snahy slézt z postele opět pokazil, „obávám se, že Viserion již není u Rudé bašty," polkl, „vlastně není ani v Králově přístavišti."

Daenerys zamrkala, „kde potom je? U všech bohů, mluv!" nic jí nedokázalo rozčílit tak jako když nevěděla, kde má své draky.
„Jaime, můj bratr, odletěl s ním, opět," řekl rychle.

„Jaime?" vydechla to jméno, přejel jí přitom mráz po zádech, jakoby mluvili o duchovi. Světlo svíce se zatřepotalo a pohrávalo si se stíny ne jejím líci. Naráz se usmála a zakroutila hlavou, „nemožné, znovu by mu nedovolil nasednout."

Tyrion poodstoupil a ona sklouzla na podlahu, nevrávorala, zdála se pevná jako předtím, „kam jste v Králově přístavišti skryli Viseriona, mého draka?" domnívala se, že její otrava byla jen zástěrkou, aby nebyla při vědomí a nepřátelé by tak mohli pracovat za jejími zády.

„Daenerys," vydechl, byl nešťastný z myšlenek své královny, „vlastně jsi sera Jaimeho poslala na Sever ty sama," díval se na ni, doufal, že si vzpomene. Daenerys vyhledala rukou postel za sebou, musela si sednout, „já?" obočí jí vystřelilo vzhůru a hned vzápětí se zamračila. Vzpomněla si na svůj krátký a mlhavý čas vědomí. Jakoby znovu uslyšela tlumené zvonivé klepnutí svých nehtů o brnění. Promlouvala k rytíři s vědomím, že se jednalo o Joraha Mormonta, zatřásla se při té vzpomínce. Pohlédla na svoji rozevřenou dlaň, strniště. Znatelně jej cítila znovu na své dlani, byla celá nesvá, zpět se již na Tyriona nepodívala.

„Budeš si něco přát, má královno?" viděl roztěkanost, do které se dostala. Mysl jí to na chvíli uvěznilo a už nepustilo, byla ve vzpomínkách mezi současností a minulostí. Přál si jen, aby Daenerys neudělala hloupost, věřil v sílu jejího rozumu, pevnosti vůle a dostatečně zlomenému srdci. Jeho bratr se nesmí zaplést do chodu událostí více než je nutné. Již napáchal dost. Z počátku ho jen potřeboval uchránit před smrtí, ale nyní si pro smrt šel. Lepé řečeno spíše letěl.

Navíc Daenerys teď nebyla ve své kůži, nemyslela čistě a toho se Tyrion nejvíce obával, „nechám tě odpočívat," špitl a opustil pokoj. Ještě před odchodem sfoukl plápolavé svíčky a zanechal Daenerys v tmavém pokoji, který zanedlouho zalily hvězdy přes balkonové dveře.

{[Stolen-Relic] A tak si říkám, když dneska byl tak super díl, dočkali jsme se bitvy o Zimohrad, tak proč nedat další kapitolku, kterou mám už stejnak předepsanou? :D Enjoy!}