Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 35. - Úkol bojovnice

Čerstvý sníh se snášel na stříbrnou zbroj. Stejně pomalu jak bojovnice otevírala oči. Ležela na měkkém povrchu a nad hlavou bylo kouskami světlounce modré nebe s mraky, ze kterých se snášel sníh. Kolem její hlavy se rozléhal zvuk mezi syčením a šepotem, rozbolela jí hlava, pravděpodobně to bylo od pádu z koně. Jak se jen mohla zaplést mezi chodce a takhle nešikovně spadnout? Copak si Brienne z Tarthu neprošla již desítkami potyček, aby tahle pro ni nebyla problém? Doteď však nezkřížila meč s vojáky Nočního krále.

Přejela rukou po povrchu, na kterém ležela, byly to jemné listy smíchané s travinami. Neměla na rukou své plátové rukavice, to ji zaskočilo. Pomalu se zvedla na lokty a rozhlédla kolem sebe. Sníh tu byl odházen k okrajům plochy tvořící kruh. Z jejího „lůžka" vybíhaly vysypané sloupky uschlého listí, nejspíš tvořily obrazec anebo se jen Brienne ještě točila hlava. Nebyla již na místě, kde předtím spadla, protože to by byla v lese a měla by nad hlavou jehličnaté stromy. Někdo ji přenesl.

Narovnala se do sedu a konečně je spatřila.

Děti lesa.

Tajemné entity, stvořené jak z květin a kořenů stromů, měly nepřirozeně velké tmavé oči a nazelenalé tváře. Přistoupili k ní, byly čtyři a každá z těchto lesních víl se jí dotkla na rameni. Brienne neměla strach, v její mysli se rozprostřel klid, cukla rty, aby se trochu usmála. Stále tu bylo to zvláštní šustění připomínající uschlé listí, šepot z dálky i blízka zároveň, jemné zasyčení mezi tichým praskáním dřeva.

Jedna z víl u Brienne poklekla a odhalila, co nese ve svých dlaních. Zářivé trojbřité hroty šípů, měla dohromady čtyři, tolik, kolik bylo víl. Hleděla na ni svýma temnýma očima, které se Brienne vpíjely až do hloubi duše.

„Noční král," zašeptala před ní. Hlas jako zvonek, jako šepot, jako přízrak. Brienne doteď netušila, zda dokáží mluvit, nebyla si jistá. Nejspíš se ony mezi sebou dorozumívaly zcela jinak. Bojovnice sepjala ruce k sobě, vytvořila z dlaní mističku stejně jako víla před ní. Víla rozevřela své dlaně a položila hroty šípů opatrně do jejích. Při pohybu o sebe zavadily a zacinkaly jako křišťál. Byly z velmi světlého a lesknoucího se kovu, sama Brienne netušila, z čeho přesně mohly být.

„Děkuji," zašeptala opatrně. Víly kolem ní se zdály křehké, ale tušila, že si s nimi nemohl jen tak někdo zahrávat. Nacházela se s nimi na místě, které se dalo popsat jako kultoviště. Poskládané menhiry ohraničovaly otevřené prostranství uvnitř lesa. Rostla zde i tráva, vcelku dost trávy, na to, že v lese byla vrstva sněhu, co pod sebou dusil traviny. Jedna z víl za jejími zády se jí znova dotkla ramene, „Jenny," zasmála se u toho cinkavým a vysokým hláskem. Pomohly jí vstát.

Kupodivu se cítila velmi dobře, hlava přestala bolet. Snad vše přestalo bolet, i nohy z dlouhých cest na koni a ramena z nošení těžkého mužského brnění. Před menhiry, co nezasahovaly do kruhu, ve kterém před chvílí ležela Brienne, postávali vojáci. Byli to živí vojáci ze Zimohradu! Srdce jí poskočilo radostí, přeci jen někdo další přežil.

Děti lesa je ochránily před chodci, co se vydávali ze Zimohradu do lesů a zabíjeli uprchnuté obránce. Kdyby některý z chodců chtěl vstoupit za linii menhirů, rozpadl by se na prach.

Brienne zpozorovala v přední řadě rusé vlasy Tormunda, jak vedle něj poklidně postával Jonův bílý zlovlk. Divoký se usmíval od ucha k uchu a úsměv se mu snad ještě rozšířil, když se Brienne vydala za nimi.

Vojáci k ní vzhlíželi, bylo očividné, koho se rozhodli následovat. Vysokou ženu v brnění a zbraněmi proti Nočnímu králi.

„Musíme k nim vyrobit kvalitní dříky a křidélka," poznamenal Tormund s hrotům šípů.