Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 43. - Paint It, Black

Drogon se snesl k branám města, měřil si mrtvou armádu pohledem. Řval, musel být slyšet na míle daleko. Modrookou armádu však vystrašit nemohl. Pod hradbami byl Jon Sníh, chystal se na boj. Nechtěl odcházet z města ani se schovávat, rozhodl se bránit město po boku vojáků.

Když střet započal, Jon byl před branami města, rozdával rány mrtvým chodcům. První řady živých řídly, „ústup za hradby!" zvolal velitel. Nápor mrtvých se stupňoval, Jon odhodil od sebe chodce, namáčknul se k němu až příliš blízko. Na chvíli mu povolila paže s mečem, snad nedostával křeč nebo snad ano? Nebyl zvyklý bojovat v podmínkách, které vládly zde v Králově přístavišti. Pro jeho tělo tu bylo příliš teplo, sníh v jeho žilách se rozpouštěl a on lapal po dechu.

K boji mu scházel jeho meč z valyrijské oceli, Bílý dráp byl roztaven v srdci Viseriona. Musel si vystačit pouze s mečem z obyčejné oceli a dýkou z dračího skla, kterou mohl zabíjet chodce.

Černý drak vyletěl z hradeb, velká tmavá křídla zahalila část lidské armády do stínu. Přeletěl nad nimi jako bouřkový mrak a vychrlil oheň mezi chodce. Oddělil tak od sebe část bojujících stran a dal čas obráncům města se stáhnout za hradby. Velmi brzy se však musel vznést nad oblaka, aby ho vystřelené šípy a hozené oštěpy nezasáhly.

Jon se stáhl s ostatními vojáky za hradby, mrtví se začali přeskupovat a chystali se na další střet, který proběhne za branami města.

Jon Sníh, oděný celý v černém, těžce oddechoval, při této chvíli klidu se snažil uvolnit si vázání brnění kolem krku, zdálo se mu, že jeho plíce tu nemohou pobrat dostatek vzduchu.

Armáda mrtvých zaútočila dříve, než kdokoliv očekával. Nedali nikomu odpočinek, ponechali jim na krátkou dobu pouze bláhovou představu o tom, že mohou obránci města odpočívat. Jen co se všichni usadili a uvolnili brnění, chodci se dali do pohybu. Tak tiše jako samotná smrt.

V životě stačí i chvíle, kdy přestaneš bojovat, a smrt si tě najde. Pokračuj, nenech se chytit.

Stejně tak Jon znovu pozvedl meč, v dlani sevřel dýku.

Hradba byla rozmetána na kusy. Rozletěla se do povětří, jakoby byla z papíru. Ten křik, ach ten bolestný křik.

Bitva o Královo přístaviště teprve započala, a přesto už nikdo neměl sílu pokračovat. K Jonovi se přiřítil chodec, byl o kus vyšší než ostatní, Jon proti němu pozvedl meč. Zkřížili své zbraně, jenže síla tohoto chodce byla větší, než by Jon mohl ve svých pažích unést.

Náraz ho srazil k zemi na kolena. Na zem plnou kamení a suti.

Naneštěstí byl jeden z hrbolatých kamenů právě pod Jonovým kolenem, které na něj tvrdě dopadlo. Kolenem a posléze i celou nohu projela černě oděné vráně tupá bolest. Naštípnutá kost.

Vyklouzla mu skleněná dýka z rukou. Ne, nevyklouzla! Jen měl Jon takový pocit, protože téměř mu vypadla, kdyby se neohnul před chodcem o trochu níže a neříznul jej pod kolenem. Rozpadl se nad ním a na Jonova záda dopadlo zrezivělé brnění a plochá strana meče. Odtáhl se na stranu od kamene, na který dopadlo jeho koleno, bolestivě ho natáhl.

„Jone!" ozývalo se přes bojiště. Jon se však snažil prvně vstát, než se rozhlížet po hlase.

„Jone!" ozvalo se znovu a blíže, pod paží ho podepřely silné ruce Gendryho Baratheona. Tmavě hnědé oči vrány se zaměřily na Gendryho, „zapojilo se i obyvatelstvo?" zeptal se zmateně, protože Gendry nebyl vojákem Králova přístaviště, neměl by tu bojovat s velkou palicí, co táhnul s sebou.

„Ne, Jone, musíš odsud. Všichni bychom měli," odstrčil ho od sebe a jednou ranou složil přibližujícího se chodce k zemi, „město padne, ať už budeme bojovat jakkoliv," otočil se na Jona, „Daenerys se ho chystá přebrat."

Jon zkusil přejít vahou na poraněnou nohu, šlo to těžce, kolenem projížděla značná bolest, ale dala se vydržet.

„Ano, chce být královnou, ale dnes musí bránit město také, jinak z něj nic nezbyde. Daenerys neplánuje žádný převrat," Jon kroutil hlavou. Měla ve svém srdci tolik dobra, ukázala ho městu, obyvatelům a především jemu. Nádherná žena plná ideálů. Stačil by jí jenom čas a lidé by se otočili na její stranu. Ano, hrozila Cersei, že by klidně spálila město na uhel, kdyby se jí znovu pokusila otrávit, ale ctnostná žena jako byla Daenerys by tohle neudělala. Její reputace byla v sázce, v očích každého by se stala Šílenou královnou jako její otec.

„Rozhlédni se kolem sebe!" Gendryho hlas zhrubl, „vidíš tu někde Neposkvrněné, vidíš tu snad draky? Daenerys městu nechce pomoci. Něco připravila a nebude to hezké, dokonce nechala unést Tyriona, musela mít z něj strach," zkřížil zbraně s dalším chodcem a Jon zabavil druhého, co se valil proti nim. Třikrát zamezil jeho meči ho bodnout a potom již vyhledal skulinku, kde mu mohl zabodnout dýku do krku. Zahekal, když přenesl přitom váhu opět na zraněné koleno. Tupě zíral před sebe, potřeboval pobrat všechno, co mu teď Gendry pověděl. Měl pravdu, armáda Daenerys nebyla nikde k vidění a Drogon, který na začátku bitvy pálil mrtvé, zmizel v oblacích.

Mladý Baratheon ho chytil za rameno, „setkal jsem se s mužem, co se jmenuje Bronn z Černovody. Davos ho poslal s Theonem, aby zachránili Tyriona a mě poslal pro tebe."

Bez dalších řečí se Jon s Gendrym probojovávali z bojiště pryč. Gendry nepotřeboval ani dračí sklo, aby rozmašíroval kostěná těla na maděru. Jon pokulhával a přes horší úseky cesty jej Gendry podpíral.

Za jejich zády se ozval řev, nepatřil však drakovi. Gendry se i s podepřeným Jonem otočili na obra, co prorazil další kus hradeb. Nebyla to ani nutnost, díra v hradbách byla už tak dostatečně velká.

K jeho hrudi přistály dva šípy, někdo se jej snažil složit k zemi dřív, než nadělá větší paseku. Po jeho hrudních plátech se šípy jen svezly. Obr zatočil palicí, nedělal rozdíl mezi živými či mrtvými. Došlápl na jednoho z ležících vojáků na zemi. Kosti pod vahou zakřupaly, krev se rozlila všude kolem.

Gendry dál táhl Jona pryč, věděl, že Jon by se nejraději vrátil na bojiště. Nemohl vidět umírat vojáky, ale co by zmohl s takovým obrem, co roznášel akorát smrt?

Schovali se v jednom z opuštěných domů, Jon potřeboval dát kolenu trochu oddechu. Zanedlouho zjistili, že nejsou sami. Muž se ženou se ukrývali v zadní části domku.

„Nechtěli jsme opustit domov," vysvětlil muž jejich situaci. Neschovat se uvnitř palácových hradeb bylo nerozumné, avšak kdyby město padlo a bylo obsazeno armádou Nočního krále, stejnak by živá duše neměla šanci přežít. Co v těchto situacích bylo rozumné?

{[Stolen-Relic] Pro tuhle bitevní kapitolu jsem přiložila skladbu od úžasného pana skladatele Ramina Djawadiho! Nejenže dělá hudbu pro GOT, ale i pro jeden další skvělý seriál Westworld ♥ Máme tu nějakého fanouška tohoto seriálu?}