Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 22. - První část bitvy

Jaime Lannister pobíhal na nádvoří, přiložil ruku k dílu, kde bylo potřeba. Uzavření brány za posledními vozy a kočáry, sešikování oddílů vojáků na nádvořích. Společně se severskými lordy, kteří zůstali na Zimohradu, aby bojovali v bitvě, zajistil ochranu kritických úseků a jednotlivých budov. Lordi, kteří byli ještě dětmi a nemohli v bitvě bojovat, odjeli společně s konvojem vozů a koní. Patřila mezi ně mladičká lady Mormont a i malý lord Umber.

Lord Glover se svými vojáky zabezpečil hlavní části hradu a poté již čekal na nejhorší – prolomení hradeb. Přímí střet na otevřeném poli byl při plánování obrany zavrhnut, vojáci by proti rychlým chodcům neměli tak dobrou šanci jako uvnitř hradeb při prolomení. Bitva byla rozhodující o životě a smrti každého obránce, nepřítelem byla smrt, která neponechá žádného přeživšího, nebere rukojmí. Bitvu o Zimohrad bylo buď nutné vyhrát anebo ji prohrát společně se životem. Odvahu obráncům i severským lordům dodával Viserion, kroužící nad armádou mrtvých a spalující jejich početné řady. Bílý chodci se nespokojeně dívali k nebi na obrovského draka, byl však příliš vysoko, aby se k němu jejich kopí mohla dostat. Slétával pouze rychle k zemi, aby sežehl řádek nemrtvých a poté opět mizel v mléčných mracích. Noční král mírně pozvedl pravici a zahýbal modrými prsty, toto gesto posloužilo svému účelu – malé sněhové vločky zhoustly, jejich pád nabyl na intenzitě. Zapálené šípy, které dobře zasahovaly jeho armádu, nyní v prudším sněhu nedoletěly ke svému cíli. Některé přestaly hořet, a proto chodcům neublížily. Dal se do pohybu, nenuceně se rozešel za svojí armádou, kterou poslal na rozlehlý Zimohrad.

Divocí se na hradě také rozhodně netratili, zaujali své vlastní pozice v užších uličkách, přes jejich široká ramena obtěžkaná vrstvami kožešin, nemělo šanci nic projít.

Jeden z nejzrzavějších divokých se usmíval od ucha k uchu, „už jsem se bál, že odsud vypadnem všichni, jak hejno vystrašených kačen!" Tormund byl nadšen. K dokonalému štěstí mu již chyběla pouze jedna věc – velká žena bojovnice, se kterou by rád bojoval bok po boku. Chtěl by poté dětem vyprávět, jak s matkou společně chránili zdi Zimohradu. Jak železo řinčelo, jak máchala mečem a jak byla úžasná. Neměl za zlé lady Sanse, že poslala lady Brienne pryč, říkal si, že je to možná dobře, určitě je to osud a něco by se jí při bitvě přihodilo.

Dolů z cimbuří seběhla Arya k budově kuchyně, která byla součástí komplexu jejich rodinného sídla, „sere Jaime!" zavolala na něj. Chvíli trvalo, než se k ní kolem vojáků lorda Glovera, dostal.
„Mají zde vojáci dýky z dračího skla?" přimhouřila oči a uvažovala o zdejším rozmístění vojáků, Jaime přitom přikývl, „bylo jich rozdáno co nejvíce to šlo, obávám se však, že jsem jich donesl příliš málo."

„Největší pomoc je již nad našimi hlavami," poznamenala, odsud na Viseriona neviděla, aby mohla znovu zkontrolovat, jak ničí nepřátelské řady. Vzhlédla k Jaimemu, uvědomovala si, jakou obrovskou pomoc s sebou přinesl, ale na slova díků si od ní ještě musí počkat. Jakkoliv jej chválit plánovala až po bitvě. Nevěřila Lannisterům, neustále po očku Jaimeho sledovala. Z arogantně vyhlížejícího rytíře Králokata se najednou stával ochránce celého Západozemí? To se Aryi rozhodně nelíbilo, hledala důvody, které Jaimeho motivovaly. Jestli ještě po dnešku budou živí, byla odhodlaná zjistit, co skrývá. Jeho dvojčeti stále přála smrt, a i když bitvu vyhrají, nic se nezmění na tom, že Cersei půjde nadále po krku.