Oathbreaker [Alternativní konec] [GOT]

Část 19. - Bílý obličej

Chladné vichry se točily, nekonečnou mrazivou pláň nepokrývalo nic jiného než led a sníh. Vítr smíchaný se sněhem si pohrával na zemi, kde tvořil kluzké plošky a vlnité naváté zákruty táhnoucí se od nekonečna po nekonečno běloby. Vítr s sebou nesl ozvěnu, velmi tichou a uklidňující ozvěnu tisíců kovových plíšků, ještě více zatvrdnutých chladivým mrazem, jak pocinkávají o sebe. V zádech ztuhlá postava s mrtvým výrazem procházela krajinou. Ledovým klidem se Noční král soustředil na vzdálený cíl před sebou. Oči netěkaly sem a tam, byly zaměřené již stovky mil na jeden jediný cíl. V chladnotě za jeho zády se zjevili modro šedí chodci, následovali krále s modrýma očima, krále mrtvých. Klapající zuby starých kostí doprovázely zvonivé brnění, do kterých se opíral slábnoucí vítr. Za Zdí již nebyla taková zima a vichry slábly. Sedm království brzy padne pod zimou, pod modrou nadvládu. Životy budou věčné stejně jako u všech jeho vojáků. Věčná říše ledu. Tichého ledového kralování se Západozemí brzy dočká.

----------

Naproti Jaimemu Lannisterovi se rozešla Arya, tvrdé a přísné oči jej zastavily, „dobře přemýšlej o svých dalších činech," poradila mu, ale rozhodně nešlo o přátelskou radu, „stačí mi málo, jen náznak zrady," ztišila hlas, „najdu si tě všude. V temnotách či na moři, smrt si nevybírá," věnovala mu letmý úsměv a ustoupila z cesty, aby mohl dojít k jejímu bratrovi. Ponechala jej v soukromí a přešla za starší sestrou, stojící na okraji hájku, připojil se k nim i Jonův sněhobílý zlovlk Duch. Pozoroval nového hosta na hradě rudýma očima a tázavě se díval na Sansu vedle sebe. Otřel o ní lehce hlavu, aby byl pohlazen mezi ušima, velmi rád se od dívek nechal rozmazlovat.

„Jsi tu brzy," přivítal Bran Jaimeho, krapet pozvedl hlavu, aby na rytíře viděl, „pozměnil si osudy, protože ty sám ses změnil," na jeho tváři byl letmý úsměv, působil tak záhadně. Poprvé po tolika letech se Jaime setkal s dítětem, které se pokusil zabít. Jen tak, téměř jako lusknutím prstu, chtěl kdysi ukončit život malého dítěte. Nahrnula se mu z toho krev do hrudi, zamotala hlava z nedostatku krve. Jak mohl takový být? Jak muž, jako on, se vůbec mohl nazývat rytířem? Chtělo se mu samotnému ze sebe zvracet.

„Brane? Já...už nemám možnost odčinit nic z toho, co jsem proved," začal a Bran ho pozorně poslouchal, viděl, že rytíř potřebuje říct své omluvy, „proto nic odčiňovat nebudu. Mé další kroky ale nehodlám ubírat tímhle směrem, bojuji za živé a rozumné, tak to i zůstane. Západozemí musí skoncovat s blázny a čelit skutečnému nepříteli," odmlčel se, musel se zadívat k temné hladině jezírka, aby zklidnil rozbouřenou mysl.

„Je mi špatně z toho, jaký jsem byl," odhalil své vnitřní pocity. Pověst pyšného až domýšlivého Lannistera jej naháněla v každém koutu Západozemí.

„Máš pravdu," promluvil Bran, až Jaime nějakou dobu zůstal zamlklý, „odčinit nelze. Alespoň tak to říkají oni." Získal zpět Jaimeho pozornost, „oni?"