SebaCiel Oneshots✔

Nenávist

Ciel seděl v kočáře a koukal z okna. Byl dva týdny v lázních, protože už potřeboval pauzu. Domů se vracel velmi pozitivně naladěný a odpočatý.

Konečně přijel před brány sídla. Kočár zastavil a sluha, jež jel v kočáru s ním otevřel Cielovi dveře. Ten se hned nadechl čerstvého vzduchu a protáhl se po dlouhé nudné cestě. Konečně doma. Ten klid venkova mu chyběl. Muž pomohl Cielovi s kufrem a pomalým krokem šli k obrovskému domu.

,,Tady máte a můžete odjet," řekl chlapec muži a podal mu peníze. Muž kývl a odešel. Ciel než však stačil vztáhnout ruku je dveřím, vyběhl ven Finny, který Ciela radostně objal. Zmatený Ciel se ho jen snažil odstrčit.

,,Mladý pane, jsem tak rád, že jste zpátky a v pořádku," vískl blonďák a pořád objímal bránícího se chlapce.

,,Uh, taky jsem rád doma," zasípal Ciel. Konečně se mu podařilo Finnyho od sebe odtrhnout. ,,Doufám, že je tady všichno v pořádku." s tím vešel do domu a mířil k sobě.

,,Mladý paneee!" Ciel se ani nestihl otočit a kolem krku měl Mey rin. Následoval povzdech. Ciel ji chytil za ruce, které se snažil od sebe rozdělit ve snaze se uvolnit. Ztrácel vzduch. Ta holka měla sílu.

,,Taky tě rád vidím," řekl chlapec, aby se neřeklo. Mey ho s úsměvem pustila a stoupla si normálně.

,,Je tady doufám všechno v pořádku? Ale vidím, že sídlo stojí, tak nejspíš ano. Mimochodem, Sebastian je u sebe?" zeptal se služky. Mey se zamyslela. Když nad tím tak přemýšlela, neviděla ho téměř vůbec. Co Ciel odjel, zmizel taky a nechal je v sídle samotné.

,,Neviděla jsem ho," odpověděla rudovláska. Ciel jen přikývl. Pokynul dívce, aby šla dělat svou práci. Ona se uklonila.

Ciel tedy doufal, že nepotká ještě Brada, protože to už by ho opravdu porazilo. Měl štěstí. Nepotkal ho. Jenže, když zaklepal na dveře Sebbyho pokoje, tak bylo ticho. Rozhodl se to nechat tak. Byl po cestě unavený a hladový, proto se rozhodl v kuchyni si něco malého vzít a jít si lehnout.

Avšak, když vešel do kuchyně, srdce se mu bolestivě sevřelo a rozpadlo na tisíce kousků. Dobrá nálada zmizela, do očí se mu vlily slzy bolesti a on se rozběhl z kuchyně pryč. Nohy se mu podlamovaly, ale on musel pryč.

Nedokázal uvěřit tomu, co viděl. Sebastian a Bard... Sebastian líbající Barda. Nemohl uvěřit, jak mu to mohl udělat! On. Který mu celou tu dobu tvrdil, že ho miluje. A ve skutečnosti... si se mnou jen hrál. A já mu to věřil.

Sebastian se rozběhl za chlapcem, kterého chytil těsně než se stihl zamknout v pracovně.

,,Cieli."

,,Nemluv na mě!"

,,Cieli, prosím-"

,,Ne! Ne! NE! Nechci nic slyšet. Jak jsi mi to mohl udělat!?" Ciel zoufale křičel, z očí mu tekly slzy proudem a bolest v srdci ho pomalu ničila. ,,Barda nechám vyhodit a ty mi nelez na oči. Jen démon a duše. Nic víc. Jako předtím. Já jsem tě doopravdy miloval. Ale to je pryč. Jenom sis se mnou hrál. Nenávidím tě, démone!"

Než však Sebastian stačil cokoli říct nebo udělat, Ciel mu utekl. Povzdechl si. Věděl, že nemělo smysl vůbec začínat větou; ,,není to tak, jak to vypadá." A taky by bylo moc hloupé říct, že Bard políbil jeho a on se nemohl bránit.

Až po té, co Ciel odešel si uvědomil, co vlastně ztratil.

👨❤👨

*Utíká do bezpečí před zuřícími čtenáři.*

To jsem vás potěšila, co? Ale nebojte, samotné se mi ten konec nelíbil. x(