SebaCiel Oneshots✔

Fanynky I. [Modern AU]

Mladý, sotva osmnácti letý chlapec si povzdechl a pohledem propálil fotoaparát opodál. Vypadalo to, že se ho snaží zničit silou vůle. Sebastian Michaelis, mladý model a miláček Anglie. Jeden by mu slávu, krásu a bohatství mohl závidět, ale on svůj život začal nenávidět.

Unaveně si sedl na hrazení fontány, kde fotili novou kolekci oblečení pro podzim. Člověk si nemohl ani na minutu vydechnout. Fotograf byl jako stíhačka. Ale přece jen neměl na fanynky. Na všechny ty slepé holky, které ho milovaly. Nemilovaly jeho. Viděly jen jeho úspěch a vzhled. A na tohle Sebastian opravdu nebyl. Když už někoho, tak ne slepě zamilovaného do peněz. A nejlépe ne fanouška.

,,Sebastiane, ještě jednou!“ zavolal na chlapce obtloustlejší, mírně plešatý muž a zamával kamerou. Sebastian stočil pohled na něj a protočil očima. Tohle byl sladký život slavného kluka. Vždyť pomalu neměl čas sám na sebe. Modeling, hra na piano, hodiny japonštiny a minimálně škola. I když známky měl úžasné.

Sebastian došel na malý plácek mezi kamery a snažil se zapózovat. Muž si povzdechl a plácl se do čela. ,,Sebastiane, sakra seber se. Dnešní focení je naprostá katastrofa. Tváříš se jako po požití nemrznoucí směsi. Úsměv, chlape!“ výskl.

,,A vy snad víte, jak vypadá výraz člověka, který měl nemrznoucí směs?“ neodpustil si připomínku Sebastian. Založil si ruce na hrudi a ušklíbl se.

,,To zrovna ne. Ale myslím si, že by vypadal stejně jako právě teď ty. Tak,“ řekl se zdviženým prstem muž. Sebastian se snažil dostat do nálady, správné k focení. Ale muž usoudil, že to nemá cenu po jeho posledním pokusu o pózu. ,,Co to mělo být? Eh.“ Muž napodobil Sebastiana.

,,Promiňte, dnes nemám den. Jsme tady už dvě hodiny a já mám ještě jiné povinnosti. Uvidíme se při nové kolekci. Dřív ne,“ řekl chladně Sebastian. Oblékl si zpátky černou košili na šedé tričko a z očí sundal sluneční brýle a zahákl je za výstřih trička. Fotograf se sice chvíli vztekal, ale Sebastian to nebral vážně. Měl za to, že někdy se uklidnit musí.

Šel tentokrát domů pěšky. Procházka byla dobrý nápad. Aspoň si pročistil hlavu od všech těch kamer a vizážistů. Opravdu nechápal, proč jeho táta chtěl do modelingu zrovna jeho a ne jeho staršího bratra Clauda. Předvádět otcovy návrhy by dokázal lépe. On na tohle nebyl. Život modela nebyl růžový. Málokdo byl upřímný a pravý přítel. To samé o nějakých vztazích. A pak ty otravné fanynky a dokonce i fanoušci.

,,Sebastian Michaelis!“ Sebastian zbledl hrůzou, když zaslechl své jméno. Váhavě se otočil, ale hned na to byl donucen běžet. Za ním běžel celý zástup holek všeho věku. Tohle přesně nesnášel. Běžel přes cesty prakticky bez rozhlédnutí a snažil se jim utéct. Naštěstí, co se týkalo fyzické zdatnosti, tak s tím neměl problém. Ale ty holky byly jak supi.

Zaběhl za roh, kde se však v nepozornosti srazil s menším chlapcem. Sebastian se lekl a vyskočil na nohy. Chlapec před ním seděl na zemi a mnul si hlavu. Sebastian si byl jistý, že už ho ale někde viděl.

,,Omlouvám se!“ vykřikl Sebastian a tím donutil modrovláska zvednout pohled. Sebastian mu podal ruku. Chlapec se zamračil, ale ruku přijal. Pomohl mu vstát.

,,Dávej příště pozor. Jde ti snad o život?“ pronesl znuděně Ciel. Sebastian odvrátil pohled. Cítil se trapně. Nebo se cítím úplně jinak? V tom však oba ucítili dunění Sebastian se nervózně podíval za roh. Ciel viděl tu hromadu holek a stáhl Sebastian do tenké ulice právě včas. Ty holky by ho pravděpodobně udupaly.

Sebastian zamrkal. Byl natisknutý na zeď a ten chlapec nalepený na něm. Nadechl se. Srdce mu začalo bušit rychleji než obvykle.

,,Téměř ano,“ odpověděl pobaveně Sebastian na Cielovu otázku. ,,A už můžeme jít. Jsou pryč.“ Sebastian se podíval na Ciela, který byl pořád natisknutý na něm. Ciel zrudl a odskočil od něj. Jenže akorát vrazil do zdi za sebou.

,,Neznám tě ze školy?“ zamyslel se Ciel, když si ho pořádně prohlédl. Sebastian se taky zamyslel a vlastně si uvědomil, že ten kluk má pravdu. Sám ho několikrát viděl v jídelně nebo na výletech.

,,Je to možné. Jsem Sebastian,“ představil se černovlásek a usmál se. ,,Budu hádat, Ciel Phantomhive?“

,,A-ano. A znám tě... Počkat! Ty holky tě honily, protože děláš ten modeling? Tvůj tatík je návrhář,“ přebíral si to pomalu Ciel. Sebastian na něho zůstal koukat. Když byl tak zamyšlený vypadal roztomile. Polkl a vyšel z uličky.

,,Přesně tak,“ potvrdil mu to.

,,Ah, už vím proč jsme spolu nikdy nemluvili. Obyčejná existence tě nezajímá,“ uchechtl se Ciel. Sebastian protočil očima a nepatrně se na chlapce zamračil. Nesnášel, když si tohle o něm někdo myslel.

,,Raději neříkej nic, když nic nevíš,“ odsekl Sebastian. Ciel sebou trhl.

,,Já... promiň. Máš pravdu,“ špitl Ciel provinile. ,,Ale asi každý by chtěl být tebou,“ dodal Ciel. Sebastian si povzdechl.

,,Možná, ale můj život není dokonalý. A hádám, že ty nebudeš jeden z mých fanoušků. To je fajn.“ Sebastian se zasmál. Bylo zvláštní, že ho nepoznal.

,,Asi nejsem. O módu jsem se nikdy moc nezajímal. Ale... Sakryš! Už musím jít. Rodiče mě sežerou,“ vypískl Ciel zděšeně, když pohled stočil na hodiny na sloupu. Rozběhl se, ale ještě ho Sebastian donutil na chvíli zastavit.

,,Počkej!“ zavolal na chlapce. Ciel zatavil a zaujatě se otočil. Sebastian se ale zarazil a jen na něho zůstal koukat. Ciel rukou naznačit, že ho tlačí čas. ,,Uvidíme se ve škole,“ povzdechl si a usmál se. Původně chtěl říct něco jiného, ale nechal to tak.

,,Fajn,“ vrátil mu úsměv Ciel.

Avšak hned za rohem se Ciel zastavil a opřel se o zeď. Proč mi tak bušilo srdce? Vždyť mi byl vždycky ukradený. Tch, nafoukanec. Věděl, že namyšlený nebyl, ale snažil se obelhat sám sebe. Sebastian Michaelis, hezké jméno.

👨❤👨

Užijte si víkend, Miláčci.❤ Co budete dělat? Já budu u koníků. :D