SebaCiel Oneshots✔

Ztráta paměti IV. [Modern AU]

Ciel si balil kufr. Nebyly to ani dva dny co Cielovi skončila škola, začalo léto a on měl doma diplom. Neměl důvod zůstávat. Každou zprávu nebo telefon od Sebastiana ignoroval. Neměl se s ním o čem bavit.

Uložil poslední tričko a začal s cennými věcmi. Do ruky mu jako první přišla fotka. Byl na ní on se Sebastianem. Víkend na chatě v horách s partou přátel. Usmál se nad tou vzpomínkou. Přejel po fotce prsty a po té ji schoval. Bylo to pryč.

,,Cieli!“ Chlapec se otočil. Do pokoje mu přiběhla Elizabeth. V očích měla slzy. Rozběhla se k němu a objala ho. Oba skončili na zemi. ,,Nechci, abys odjel. Neodjížděj, prosím,“ vzlykala blondýnka.

Ciel se posadil a objal ji. Pohladil ji po blonďatých vlasech. ,,Nemůžu tu zůstat. Nic mě tady nedrží. Všude, kam jdu vidím nějakou vzpomínku. Navíc nechci žít s tím, že jsem pouze kamarád. Bolí to,“ povzdechl si Ciel.

,,Vždyť tu máš nás,“ pokračovala Lizzy.

,,Vždyť za váma budu jezdit,“ ujistil ji. Lizzy to moc neuklidnilo.

,,Ale pořád... Francie je daleko. Přes moře,“ fňukla.

,,Vždycky byl můj sen žít ve Francii,“ řekl Ciel. Pustil ji a vstal. Vzal kufr a vyšel z pokoje.

U dveří se sešla celá rodina. Loučili se se synem a matka s Elizabeth brečely. Otec to nesl dobře. Ale taky byl smutný, že už to nebude jako dřív. Jeho syn odjíždí kilometry daleko. Hektická rána, rvačky o poslední palačinku a hádky večer o filmy. To mu bude chybět. Nebo Cielovy výchovné poznámky. Vždycky byl nejnormálnější z rodiny.

,,Zavolej, až doletíš do Paříže, ano?“ řekla máma v slzách. Ciel ji ujistil.

,,A piš každý večer,“ rozkázala Elizabeth.

,,Nechte ho žít. Chudák,“ bránil syna Vincent. Ciel se vděčně usmál.

,,Musím jít, nebo mi to uletí,“ řekl Ciel a vymanil se z objetí sestry a Rachel.

* * *

Sebastian si povzdechl. Ciel ho jednoduše ignoroval. Schoval mobil do kapsy a přidal do kroku. Alois mu psal, že s ním musí rychle mluvit a po telefonu to rozebírat nechtěl.

Už z dálky na něho mávala blonďatá osoba. Protočil očima a zamával mu zpátky. Alois nečekal, až k němu dojde. Rozběhl se za Sebastianem, chytl ho za tričko a stáhl dolů, aby byli ve stejné úrovni.

,,Co to je?“ prskl se Sebastian.

,,Není čas. Ciel odjíždí,“ vyhrkl Alois.

,,Cože?“ Sebastian zamrkal. Odstrčil Aloisovy ruce a narovnal se. ,,Kam? Aa proč?“

,,Pamatuješ, tehdy na té oslavě jsi se bavil s bráchou. Řekl jsi Claudovi, že už Ciela necítíš v srdci. Nebo něco na ten způsob,“ vysvětlil a připomněl mu Alois. Sebastian už věděl. O to víc ho vyděsilo, že je Ciel odposlouchával. Nicméně Aloise uklidnil.

,,Ano, to jsem řekl. Tedy vlastně neřekl takhle. Ale jestli Ciel šmíroval, tak nejspíš neslyšel celý rozhovor,“ zamyslel se nad tím.

,,S Cielem jste prožili lásku jako z románu. Nic vás nemohlo rozdělit. Chce to čas,“ řekl nakonec Claude.

,,Čas,“ zopakoval s povzdechem Sebastian. ,,Musím si vzpomenout. Už kvůli Cielovi. Za tu dobu, co jsem s ním trávil čas jsem už možná našel důvod, proč jsem se do něho zamiloval.“

,,To je na dobré cestě. A vůbec, co je to?“ zeptal se dychtivě Claude.

,,Jeho osobnost. Vlastně on celý. Možná právě to, že s ním můžu být sám sebou.“