m.l.w.5sos // c.h.

83.

Luke usnul a já nechtěla v tomhle domě strávit už ani minut. Vzala jsem mobil, cigarety a šla se projít, i když je tu to riziko, že ho potkám.

Vylezla jsem z domu a jako první mi bliklo, kam bych mohla jít. Rozhodla jsem se jít do parku, hnedat odpověď na mé otázky. Nevěděla jsem co dělat, pořád jsem měla v hlavě Caluma, pořád se mi přehrávalo všechno co jsme zažili, kde jsme byli. A ze všeho nejvíc, co jsme dělali, naše polibky, jeho něžné doteky, všechno, chybí mi, moc.

Sedla jsem na lavičku uprostřed parku k jezírku. Na lavičku kde bylo vyřezané C + V v srdíčku, škrabal to Calum, když jsme byli poprvé venku. Romantika, při té vzpomínce se mi chtělo brečet. Kdybych si měla přehrát celý svůj život? Ve čtrnácti přišla o rodiče, co přišla o rodiče, viděla jsem jejich smrt  a málem i Ashtonovu, popravdě, nevím co bych dělala, kdybych přišla i o něj, položilo by mě to úplně, jaká to jsem, ale chudinka. Dál bydlela jsem zhruba tři a půl roku u babče a dědy v Evropě, našla jsem se ve snowboardu a vyhrávala poháry každý rok. Řekněme, když jsem letěla zpět za Ashem, který po ty skoro čtyři roky ani neozval, bála jsem se, že mě nepozná, že si bude myslet, že jsem nějaká poblázněná fanynka, která si ho našla a chce ho ojet na rohu. Byla jsem hrozně šťastná, když mě poznal a dál jsem byla hrozně šťastná, když jsem viděla kluky a hlavně Caluma. První cigareta padla.

Rozhodla jsem se přemístit, šla jsem si sednout do starbucks, po objednání mého oblíbeného laté jsem se zas položila do proudu mých myšlenek. No kde jsem skončila? Jo, už vím, když jsem je zase viděla. Myslela jsem, že se rozbrečím, ale nestalo se tak. Všichni hrozně vyrostli a ještě, aby ne. Docela dost mě překvapilo, že mě poznali i oni a překvapil mě pohled Caluma, ten den měl stejný pohled jako pokaždé co se na mě podívá, ten pohled plný radosti a lásky, vždycky se na mě tak tupě křenil a usmíval. Zaplatila jsem ve starbucks a odešla po cestě někam pryč padla další cigareta.

Došla jsem na pláž a tam jsem si sedla na kamínky, které jsem házela do moře. Zažila jsem šikanu. Ponižování, nadávání, fackování a celkově mlácení a od koho? Od Tan a pak i znásilnění od toho jejího stupidního bratříčka, ano Dylana toho hajzla, který srazil Mali. Byla jsem tu dobu na dně v oblasti Mariánského příkopu, ale ti čtyři mě zase vytáhli nahoru. Za což je mám moc ráda, ani si nedokážete představit jak moc ty čtyři blbečky miluju. Byl tu taky den, kdy mi Calum poprvé řekl, že mě miluje. Byla tu taky ta aféra s Michaelem, ano přesně ta líbačka u muzea. Na pláži padla další cigareta.

Rozhodla jsem se jít se podívat za Mali, po cestě jsem zase přemýšlela, ale né o mém životě, na to už kašlu, už mě to nebaví, ale v hlavě se mi vybavila otázka. Co kdybych neexistovala? Všichni by na tom byli určitě líp. Došla jsem do nemocnice s tíživím pocitem, že ho tam potkám. Procházela jsem temnými, depresivními chodbami až k pokoji 29 kde ležela Mali. Chytla jsem za kliku, chtěla jsem otevřít, ale uslyšela jsem hlas, mě moc dobře známí hlas, Calumův dokonalý hlas. Vím, že cizí rozhovory se poslouchat nemají, ale já musela.

,,Mali, sestřičko vrať se mi, ani nevíš jak moc mi chybíš, je toho tolik co se stalo, udělal jsem hroznou blbost a praštil někoho koho miluju. Tak toho lituju." hlas se mu hrozně klepal, brečel. Chtěla jsem jít za ním, ale nohy mě však neposlouchali. ,,Potřebuju tě tady a nejen já, i kluci, máma, táta, i Tori. Neopouštěj nás." chtělo se mi brečet taky, já vím jsem hrozně citlivá a rozbrečí mě všechno. Vrzla jsem s dveřmi, dobře teď je ta chvíle, kdy prostě člověk musí utíkat pryč, i v mém zdravotním stavu.

Stihla jsem rychle vyběhnout naštěstí si mě nevšiml, maximálně mohl vidět jen postavu ze zadu s kapucí, neměl šanci mě poznat. Teď byl ten čas, kdy jsem se mohla podívat jak je na tom teta Joy a strejda David. Došla jsem až k jejich domu, zazvonila jsem a otevřela mi teta Joy, která mě hned obejmula, byla bledá, měla kruhy pod očima a strejda David taky nevypadal moc dobře. Je mi jich líto, kdyby Mali umřela, žili by s pocitem, že přežili vlastní dítě a to je to nejhorší co může být.

Po nějaké té minutě jsem odešla, šla jsem pomalími kroky domů, po ceste jsem si kopala s kamínkem, kapuce, ruky v kapsách, cigareta v puse a v hlavě jedna myšlenka. SMRT. Co by se asi stalo, kdybych umřela? Komu bych chyběla? Podle mých myšlenek nikomu, ale po tom všem co jsem slyšela v nemocnici od Caluma bych mu chyběla, dost dobře si dokážu představit co by dělal, kdybych si vzala život. Ashtonovi, protože přece jen jsem jeho mladší sestra a on můj ochranářský bratr, který mě má nadevše rád. Lukovi, protože přece jen je to můj tučňáčí bratr. Michaelovi, který mě, kdysi i miloval, i po tom všem ho mám nehorázně ráda, je jako můj další bráška. A pak jsou tu další lidi babča, děda, Joy, David a Mali. Jediný kdo by se radoval z mojí smrti by byla asi Tanya.

Z myšlenek mě probudil hlas. ,,Ty! Co jsi zač?!" vyjekl a podle kroků se blížil ke mě.