m.l.w.5sos // c.h.

84.

Z myšlenek mě probudil hlas. ,,Ty! Co jsi zač?!" vyjekl a podle kroků se blížil ke mě.

Ignorovala jsem ho. ,,Neignoruj mě a mluv! Byl jsi v nemocnici a teď si odcházel z mého domu! Kdo si!?" vyjekl! Nemohl mě poznat, měla jsem vytahané tepláky, kapuci a koukala se do země. Naštvala jsem ho tím, že jsem mu neodpovídala, kouřila a koukala někam jinam. Pořád nevěděl kdo jsem a nechtěla jsem, aby to zjistil. Ale on to prostě potřeboval nutně vědět. Chytil mě za paži a otočil mě, z mé hlavy sjela kapuce, moje čerstvě zapálená cigareta letěla na zem a já měla přímý výhled do jeho nádherných očí.

Stál jak zamrznutý a nechtěl mě pustit. ,,Victorie." řekl po chvilce a já uhnula pohledem, nechtěla jsem se na něj dívat, hnusil se mi. ,,Promiň" řekl a přejel rukou po mojí modřině.

,,Nech mě." odsekla jsem a ruky mu dala pryč. Rozešla jsem se a nechala jsem ho tam stát. Rozběhl se ke mě a obejmul mě zezadu.

,,Nenechám tě odejít. Nechci tě znovu ztratit." zamumlal mi do vlasů. Chtěla jsem jeho ruky od sebe odtrhnout, nechtěla jsem, aby se ke mě přibližoval. Na jednu stranu ho miluju, ale na druhou za to co udělal ho tak nenávidím.

,,Nech mě do hajzlu jít!" vyjekla jsem a on mě pustil. Otočila jsem se, protože jsem věděla, že začne další hádka.

,,Victorie, co to máš zas s rukama?" zeptal se a jeho pohled směřoval na mé obvazy.

,,Nic co by si potřeboval vědět!" zařvala jsem.

,,Odpusť si ten tón." řekl klidně.

,,Nebo co? Nebo mi vrazíš?!" vyjekla jsem a na něm šlo vidět, že ho to zamrzelo.

,,Promiň. Jen mi řekni proč si to zas udělala." řekl sklesle.

,,Protože si porušil slib. Slíbil se, že už nebudeš pít. Já zas slíbila, že se nepořežu, a že nebudu kouřit." Vyvalil na mě oči, oh bože neříkej mi, že si té cigarety co mi padala z pusy nevšiml.

,,Víš, že by si nem.."

,,No a co?!" vyjekla jsem, na něm už bylo vidět, že strácel nervy.

,,Victorie odpusť mi to všechno prosím." žadonil. Ale já prostě nemůžu.

,,Calume, jsou věci který odpustit prostě nejdou." řekla jsem a cítila zase slzy.

,,Nebreč prosím, já vím, udělal jsem hroznou blbost, ublížil jsem někomu koho miluju, ublížil jsem tobě." řekl a sevřel mě v objetí, nemohla jsem se hnout, chtěla jsem jít pryč, ale nešlo to. Stála jsem tam, měla jsem ruky podél těla a čekala co příjde, netrvalo dlouho a moje ruky se obmotali okolo jeho pasu. ,,Promiň mi to, moc se omlouvám." zamumlal mi do vlasů. Chtěla jsem něo říct, ale slova nepřicházely. ,,Miluju tě a je mi to hrozně moc líto." pustil mě a podíval se mi do očí. ,,Já chápu, že nechceš být v mé blízkosti, takže teď tě musím nechat jít, i když to sebevíc bolí." pohladil mě po mém namodralém líci, otočil se a pomalými kroky odešel. Rozběhla jsem se k němu a tentokrát jsem ho obejmula já, nechci aby odešel. Mám v hlavě jasno, miluju ho i přes ty chyby, které udělal.

,,Neopouštěj mě znovu." řekla jsem tentokrát už mezi vzlyky. ,,Nechci aby si mě zase opustil."

,,Victorie." vydechl, otočil se a já měla nádherný výhled do jeho zarudlích očí.

,,Miluju tě a vím, že ty miluješ mě, tak mě prosím neopouštěj. Nenechávej mě v tom domě samotnou. Já ti všechno odpustím, jen se vrať." vykoktala jsem ze sebe.

Nic neříkal a já se začínala obávat, že se nevrátí. Zakašlala jsem, proměnilo se to v hrozný kašel a opět jsem se začala dusit, věděla jsem, že je to tu zase. ,,Tori, kolik cigaret si měla?" vyjekl zděšeně.

,,Co já vím tak pět, šest." vykašlala jsem.

,,Brala si prášky?!" vyjekl znovu. Jen jsem záporně pokroutila hlavou. ,,Proč?! Jedeš do nemocnice." řekl a už volal sanitku. Bál se, šlo to na něm hodně vidět. Chtěla jsem říct, že je to v pohodě, ale začalo se mi mlžit před očima a já se skácela na zem.

__

Znovu jsem poslouchala pípat ty přístroje, které mě držely na živu. Poslouchala jsem lidi co zde byly, hodně doktorů, Ashe, Chriss, NIKI, Luka který při každé návštěvě brečel, Mikea a hodně Caluma. Ten tady byl vážně často. Teď tu seděl zase, drtil moji ruku, brečel a mluvil na mě stejnými slovy, jako po každé.

,,Nesmíš mě opustit. Nesmíš mě tu nechat, ani ty, ani Mali. Musíte se vzbudit. Tori prosím. Jsi tak bledá, bezbranná, já tě potřebuju. Potřebuju slyšet tvůj tón hlasu, tvůj smích, který v mé hlavě zní jako melodie. Chci tě obejmout, znovu tě políbit na tvé dokonalé rty. Kromě rodiny jsi to nejcenější co mám. Miluju tě Victorie, ty jsi ten důvod proč jsem tady, ty jsi důvod proč vlastně dýchám, je mi to moc líto, je to moje chyba, všechno co jsem udělal, nesmíš umřít mojí vinou, to bych nezvládl. Nechci žít s pocitem, že za tvoji smrt můžu já, to bych radši sám umřel." cítila jsem jeho slzy, které padali na moje ruce.

,,Pane Hoode máte ještě pár minut pak končí návštěvní hodiny dobře." řekla sestřička a pak zase odešla.

,,Za chvilku budu muset jít lásko, bojuj, tohle nemůžeš vzdát. Já vím, ž mě slyšíš. Neopouštěj mě. Miluju tě." šeptl chraplavým hlasem, políbil mě na čelo a odešel. Měl pravdu slyším ho, mám ho však poslouchat? Mám bojovat a přežít? Musím, ublížilo by mu to a nejen mu všem. To já nechci, chci umřít bez víčitek.

__

Probudila jsem se, když u mě v pokoji byl Luke s Michaelem. Mikey spal na židličce vedle mé postele, Luke koukal z okna a slzy mu padaly z jeho dokonalých očí. Když si všiml, že jsem vzhůru rozzářil se mu úsměv.

,,Ahoj." zachraptěla jsem a vzbudila tak Michaela.

,,Ahoj princezno, jsme rádi, že si vzhůru." usmál se Michael a chytil mě za moji bledou a studenou ruku.

,,Mysleli jsme, že už se neprobudíš." usmál se Luke a chytil moji druhou ruku.

,,Jak je Mali?" usmála jsem se, měla jsem hodně otázek a chtěla jsem slyšet odpoědi.

,,Už je doma." usmál se Luke.

,,Kde je Ash?"

,,Šel pro kafe, za chvilku přijde." řekl Mike.

,,Kdy mě pustí domů?"

,,Oh darling, máš moc otázek." zasmál se Mike. ,,Vzhledem k tomu, že teď vzbudila, tak týden si tu poležíš." usmál se.

,,Jak je na tom Calum?" musím to vědět. Miluju ho a vím to na sto procent. Hodili na sebe skleslé pohledy. Co se s ním stalo? Pár dní tu nebyl, začínám mít o něj strach. ,,Mikeu no ták."

,,No Calum..."