Professional

47. Kapitola

Taeyong

Bezradně jsem se podíval na kamaráda, který už splnil svůj úkol a zrovna přiléval nějakou voňavou pěnu, ale on jen pokrčil rameny. „Teď se okoupeš, ano?" domlouval jsem uplakanému stvoření ve své náruči. „Položím tě do vany." Jenže se nezdálo, že by se mě chtěl pustit. Zmučeně jsem si povzdechl, ale pak jsem nad tím mávl rukou a opatrně vlezl do vany spolu s ním.... naštěstí byla dost velká. Když jsem už seděl a on si zřejmě uvědomil, že jsme v teplé vodě, maličko se vzpamatoval, ale i tak se ke mně nepřestával tisknout. 

„Běž se umýt a spát, Winie..." obrátil jsem se na svého kamaráda. „Já už se o něho postarám." „Víš to jistě?" pozvedl nedůvěřivě obočí a já jsem pokýval hlavou. „Jo, neboj se, bude v pohodě." „To jsi říkal i před tím a podívej se teď na něho." mračil se Win. „Ale to jsem myslel jeho tělo..." hájil jsem se. „a měl jsem přece pravdu, nebo ne? Nenatrhli jsme ho a ani nijak jinak mu fyzicky neublížili no a tohle... to jsem přece nemohl vědět." 

„Jo, jasně..." odfrkl si. „Budeš na něho hodný?" „Co je tohle za otázku, sakra?" zamračil jsem se i já, ale pak jsem si povzdechl. „Jo, budu." „Tak fajn, ale jestli ne, dám ti opravdu po tlamě, Tae." „Jo, jasně..." odfrkl jsem si. „Tak už běž, dobrou." „Dobrou." vydechl. Pohladil ještě Tenovy vlasy a pak opravdu odešel. „Budeš v pohodě, že jo?" obrátil jsem se na to smutné stvoření, které už sice neplakalo tak moc usedavě, ale přesto ještě nebylo v klidu, jenže odpovědi jsem se nedočkal. Znovu jsem si povzdechl a víc si ho k sobě přitulil. „Budeš v pohodě." sdělil jsem mu s nadějí, zatímco se mé srdce svíralo něhou a vynechávalo údery. „Neboj se, všechno bude dobré."

Ten

Snažil jsem se uklidnit, jenže Taeho blízkost mi moc nepomáhala, spíš naopak, ale ani tak jsem se nedokázal odtrhnout. Potřeboval jsem být u něho a potřeboval jsem jeho něhu, kterou mi tak nečekaně dával. Nechápal jsem, jak se mohl tak najednou změnit... jeho péči jsem však přijímal nejen s vděkem, ale taky s bolestí u srdce. Chtěl jsem ho nenávidět a nemyslet na to, že by mohl být jiný, než se zdálo. V tu chvíli jsem snad ani nechtěl, aby přestal být hajzlem, bylo by to tak jednodušší... nebo nebylo? Netušil jsem, co si sám se sebou počít. Selhal jsem na celé čáře, totálně jsem všechno podělal hned, jak jsem přišel do tohoto domu. Jenže co teď? Chtěl bych vzít peníze a zmizet, jenže namísto toho jsem se tulil k prevítovi, který se choval jako zlatíčko a znovu si proti své vůli připouštěl, že jsem zamilovaný. 

Nechtěl jsem být zamilovaný a nahlas bych to neřekl ani za nic, ale věděl jsem to a to vědomí stačilo k tomu, že mou tvář nepřestávaly smáčet slzy. Zklidnil jsem se, až jsem byl opravdu vyčerpaný jak psychicky, tak i fyzicky. „Půjdu domů..." vydechl jsem, když jsem konečně získal částečnou kontrolu nejen nad svým hlasem, ale i nad těmi protivnými vzlyky. Odtáhl jsem se, abych mohl opustit vanu, jenže on mě nenechal. „Umyješ se a pak půjdeš maximálně tak do postele." řekl přísně, ale současně přitom něžně pohladil mou tvář. „Myslím spát!" dodal rychle, když si všiml mých rozšířených očí.

„Ale já... to přece..." začal jsem zmatkovat, protože jsem neměl pocit, že bych zvládl zůstat ještě o chvíli dýl, takže jsem chtěl protestovat, jenže se mi bohužel nedařilo složit kloudnou větu, obzvlášť když jen z představy, že bych zůstal, dělalo mé srdce kotrmelce. „Už ani slovo." skočil však hned do počátku mého nesmyslného pokusu o blábolení Tae a současně překryl mé rty svými prsty. „Je už moc pozdě, navíc jsi unavený, takže neodmlouvej, ano? Nechám tě tady chvíli samotného... umyj se, uklidni se a pak ti ukážu, kde budeš spát. Tak zatím." Zůstal jsem jen civět, když se mírně naklonil, políbil mé rty a pak udělal, jak říkal. 

Prostě se zvedl, vylezl z vany a pak se zlehka utřel ručníkem a zmizel za dveřma, zatímco já jsem nepřestával civět a nejen z pohledu na jeho dokonalý zadek jsem měl málem zástavu. Ten jeho polibek... ty jeho sladké rty... kéž by to neudělal, kéž by mě teď nepolíbil. Musel jsem však uznat, že jsem úplně vyřízený a že bych domů nejspíš nedošel, musel jsem zůstat. Nespěchal jsem však. Umyl jsem se a chvíli jen tak ležel v příjemně voňavé vodě. Pořád mě dost bolel zadek, ale to nebylo to, co mi nedovolovalo úplně se uklidnit a uvolnit se. Ten pravý důvod byl Taeyong.