Professional

116. Kapitola

Ten

Vážně jsem nechtěl usnout, jenže když Taeongie odešel, nedokázal jsem už únavě vzdorovat, totálně mě převálcovala, čemuž jen příjemně teplá voda dost napomáhala. Mé oči se samy zavřely a já se octl v říši snů. Zdál se mi pak krásný sen o tom, že žijeme s Taeyogiem spolu a že jsme šťastní, bylo to neskutečně živé. Zrovna jsme slavili něčí narozeniny, nebo snad nějaké výročí a náš dům byl plný lidí... byli tam Taeho přátelé... taky Winwin samozřejmě... mí přátelé z divadla... ano, považoval jsem je za přátele, protože jsme se už během zkoušek hodně sblížili... a taky nějací lidé, kteří by mohli být miláčkovi rodiče. Cítil jsem tu radostnou atmosféru a užíval si miláčkovu blízkost, kdy jsme se mohli směle přede všemi líbat a tulit se k sobě. Pak se začalo všechno rozplývat...

Matně jsem pak vnímal rostoucí chlad, který se zakousl do mé kůže, až mi naskočila husina po celém těle, ale pak taky příjemné teplo, které nejspíš způsobil proud vody ze sprchy. Pořád ještě v zajetí ztraceného snu, jsem si uvědomoval, že se Tae snaží opatrně spláchnout nejen šampón z mých vlasů, ale taky pěnu z mého těla. Jemně mě pak podebral a zabalil do osušky, jako bych byl nějaký poklad a stejně jemně mě pak vyzvedl do své náruče. Až bolestně mi to připomínalo situaci před rokem, až na to, že tentokrát jsem byl napůl vzhůru a na to, že o mě pečoval můj milovaný přítel a ne klient. Aniž bych otevřel oči... na to jsem fakt neměl sílu... jsem se k němu vděčně přitulil. „Děkuji, miláčku." zašeptal jsem do hebké kůže na jeho krku. 

„Za co mi děkuješ, Tenie?" vydechl, aniž by dal najevo překvapení, že tvrdě nespím. „Za to, že mě miluješ." odpověděl jsem pořád šeptem. „Za to, že tě mám." Na to nic neřekl, jen mě víc stiskl a vlepil polibek do mých mokrých vlasů. „Taky ti děkuji." pousmál se, když mě jako balíček pokládal na postel. „Děkuji ti, že jsi mi dal šanci tě milovat a děkuji, že jsi. Miluju tě tak moc, že nechci být už ani jeden jediný den bez tebe... a..." „Tae?!" vydechl jsem nervózně, aniž bych ho nechal domluvit, zatímco mé srdce dělalo kotrmelce a tlouklo splašeně tak, že jsem měl problém dýchat. Najednou jsem byl kompletně vzhůru. 

„Nevím, kam přesně tím míříš, ale..." vydechl jsem rozpačitě s horkostí ve tváři. „mohl bych... prosím... nebýt jako kukla, když..." „Když tě chci požádat, abys žil se mnou v tomto domě?" doplnil mě bez mrknutí oka. „Ehmm... jo..." zamračil jsem se, ale pak mi došlo, co řekl. „Ty... ty chceš, abych..." začal jsem koktat jako nějaký retard, zatímco jsem se pokoušel vyprostit z osušky. „Vážně?"