Professional

69. Kapitola

Ten

„Pojď dál..." špitl jsem se staženým krkem. Nečekal jsem, že mě zaplaví taková smršť pocitů, jaká mě zaplavila, když promluvil a ukázal se mi, což se stalo a naprosto mě to odrovnalo. Převládala radost, štěstí, ale taky podivná tréma, když se naše pohledy propojily a ta tréma nahrnula horkost do mé tváře. Jestli jsem před tím nemohl dýchat, tak teď už vůbec. Mé srdce dělalo kotrmelce a křičelo, ať se mu vrhnu do náruče, ať políbím ty sladké rty, jenže já jsem nejspíš přirostl k židli a nemohl se ani hnout. Celý rok... celý dlouhý rok jsem neslyšel jeho hlas a teď je Tae tady a promluvil na mě. Pane Bože... jak se dýchá? Jak mám neumřít z radosti, že opravdu přišel? Taeyong pořád stál u dveří, které za sebou zavřel, ale jinak se k ničemu neměl stejně jako já, takže jsme jen civěli a mlčeli. 

Tae si odkašlal, ale nepřestával se vpíjet pohledem do mých očí a já si jen matně uvědomoval, že už zase brečím. „Přišel jsem, abych ti pogratuloval k tvému úžasnému výkonu..." vysoukal ze sebe rozpačitě a znovu si odkašlal, jako by i on měl stažený krk trémou. „Byl... byl jsi dokonalý a já tě obdivuju, fakt." „Děkuji." vydechl jsem s námahou, ale to už byl u mě a podával mi nejen kytici, ale taky ruku. „Jsem Taeyong, tvůj největší fanoušek." Po jeho slovech se mé oči rozšířily překvapeným úžasem. Je můj fanoušek? Proto přišel? U srdce mě píchlo zklamáním a stáhlo se bolestí... Tae je můj fanoušek, nic víc. 

Málem jsem se rozbrečel doopravdy a stalo by se tak, kdybych si nevšiml něhy v jeho očích. Blesklo mi pak hlavou, že je to divné... proč se mi vlastně představuje, když přece ví, že... Pak mi to došlo a jeho něžný úsměv mi mou domněnku jen potvrdil. Tae je tady, abychom mohli začít od začátku, jako bych nikdy nebyl děvka, kterou ošukal ve svém domě. Můžeme všechno smazat a začít znovu. S ještě divočeji a radostněji tlukoucím srdcem jsem jeho ruku přijal. „Těší mě, Tae." pousmál jsem se láskyplně, zatímco jsem opatrně svíral jeho hebkou dlaň. „Já jsem Ten."