Professional

Bonus pt. 4/4

Taeyong

Tenie mě svými slovy uklidnil, protože jsem mu věřil. Byla ode mě blbost myslet si, že by na mě něco hrál, protože byl vždycky upřímný... někdy až moc... proto jsem si v duchu nafackoval a uvolnil se, i když ne úplně. Přestože jsme si pak během jídla povídali o miláčkově hostování v Busanu, o mém týdnu v práci a tak o všem možném, mé myšlenky se stále stáčely k dárku, který pro něho mám. Netušil jsem, jestli se Ten nezeptal, co to je, protože není zvědavý, nebo to znamená, že on pro mě nic nemá, jenže tohle jsem neřešil... i kdyby nic neměl, chápal bych to, protože nejspíš kvůli práci neměl čas řešit takové věci. 

Spíš jsem se obával, jak bude reagovat na ten můj dárek. Když jsme dojedli, uklidil miláček nádobí do myčky. Odnesli jsme pak nejen stůl, židle, ale taky mikrovlnku. Svícen a nějaké čajové svíčky jsem přidal na parapet a zbytek na zem k posteli. Velký kus dortu pak skončil v lednici, aby si mohl dát kousek taky Winwin, který by měl na druhý den přijít. Tenie se pak posadil na postel a já si sedl k němu, zatímco mé srdce se už svíralo nervozitou. Mám miláčkovi dárek dát hned, nebo se nejdřív okoupeme? Má to smysl odkládat?

„Ehm... Tenie..." vydechl jsem nejistě, když se na mě s něžným úsměvem podíval. „Chceš vůbec ten dárek?" Byla to fakt pitomá otázka, to jsem si uvědomoval, jenže ze mě vypadla tak nějak sama, nejspíš kvůli mé rostoucí nervozitě a faktu, že se předtím k nějakým dárkům opravdu ani slovem nevyjádřil. „Myslíš, že ne?" zeptal se a jeho tvářička zrůžověla. „Jak bych mohl nechtít dárek od tebe?" Skousl si spodní ret a já jsem se musel usmát, jak roztomile při tom vypadal. Mimoděk si při tom sáhl na levou kapsu u svých džínů a já jsem napjatě čekal, co řekne dál, zatímco jsem se snažil duševně připravit na to, že mu dám svůj dárek hned. 

„Taky mám pro tebe dárek..." vydechl potichu, jako by se taky bál, ale to jsem už slezl z postele, abych mohl vytáhnout krabici, kterou jsem měl pod ní uloženou. „Nejdřív já!" vyhrkl jsem jako malé dítě, když zaraženě sledoval mé počínání, aniž by řekl cokoli dalšího, až na to, že se jeho tvářička ještě víc začervenala. Když pak uviděl tu krabici, jeho nádherné oči se užasle rozšířily. „Co... co to je?" „Podívej se a uvidíš." odvětil jsem rádoby klidně. Políbil jsem jeho sladké rty a pak jsem vtiskl krabici do jeho dlaní. „Ale... to je velké... proč mi dáváš takové..." „Ani nevíš, co to je." skočil jsem mu však do řeči. „Tak nemel a rozbaluj!" Mé srdce dělalo přemety, jak jsem se nemohl dočkat, až miláček strhá obaly a konečně zjistí, co za dar to právě dostává, ale taky se svíralo rostoucí nervozitou. Nepřehnal jsem to?

Tenie naštěstí poslušně zmlkl a začal trhat obal, aniž by se zdržoval s rozvazováním mašle. Ještě užasleji se pak na mě podíval, když z krabice vytáhl další, jen menší krabici a já jsem se nad jeho výrazem nervózně uchechtl. „To má být vtip?" zamračil se, ale pak se zeširoka usmál. „Fajn... tak co bude dál?" Roztrhal obal a vytáhl další krabici, na což se opravdu pobaveně... možná taky trochu nejistě... zasmál, zatímco já jsem stepoval na místě a čekal, až se dopracuje až k opravdovému dárku. Chtěl jsem miláčka pozlobit, ale taky oddálit ten okamžik, kdy narazí na pravý dárek, jenže teď jsem si nebyl jistý, že jsem udělal dobře. Tenie se kupodivu bavil, jen já jsem umíral nedočkavostí a tak silnou nervozitou, že jsem sotva dýchal. Na zemi se už válely krabice různých velikostí a potrhané obaly, když se konečně dostal až k poslední, která skrývala to, co jsem mu chtěl dát.

„To... to je...?" zakoktal se, aniž by otázku dokončil, když rozbalil i tu poslední, ve které se skrývala nejmenší s dárkem. Odhodil poslední přebytečnou krabici na zem, tu malou krabičku vzal do chvějících se dlaní a podíval se na mě s rozšířenýma očima, jako by se bál tu věc otevřít a čekal, že to udělám já. Opatrně jsem si ji převzal a klekl si k miláčkovým nohám, zatímco jsem se pohledem vpíjel do jeho očí, které byly plné očekávání, ale taky nejistoty. Netušil jsem, co čeká nebo co si myslí, ale nechtěl jsem nad tím nějak bádat, protože jsem to už potřeboval mít za sebou a kdybych bádal, nejspíš bych ztratil odvahu úplně. Pomalu jsem otevřel krabičku a natočil ji tak, aby Tenie viděl, co v ní je a jeho pohled ihned sklouzl právě tam. Jeho oči se pak ještě víc rozšířily a on viditelně zalapal po dechu.