Professional

Bonus pt. 3/4

Taeyong

Maličko pobaveně, ale současně s velkou radostí jsem sledoval Tenieho rozzářenou tvář, když se rozhlížel po naší ložnici. Dal jsem si pořádně do těla, abych všechno takto připravil, málem mě to zabilo... teda spíš to vaření a pečení... ale jeho štěstí ze mě sňalo veškerou únavu a bylo dokonalou satisfakcí. Mé překvapení se povedlo! Původně jsem opravdu neměl v plánu miláčka takto napínat. Nachystal jsem všechno v ložnici proto, že jsem nechtěl jíst v jídelně jako pokaždé, v obývacím pokoji to není tak pohodlné a tady je to blízko pelíšku... Přenesl jsem tam jídelní stůl, který je tak akorát pro dva, ale když se roztáhne, vejde se k němu o hodně víc lidí a taky dvě židle.

Dokonce jsem tam zanesl i mikrovlnku, jen abych nemusel běhat s ohřátým jídlem, protože to už podle očekávání na stole dávno vychladlo. Nakonec se to hodilo, když jsem se pak rozhodl své zlatíčko napínat, protože díky tomu nikde nenašel sebemenší stopu po mé celodenní činnosti. „Všechno nejlepší k našemu výročí, lásko." vydechl jsem, když mi Tenie se slzičkami v očích doslova skočil do náruče. Propletl své prsty za mým krkem, nohy obmotal kolem mého pasu a já jsem si ho přidržel za jeho sexy zadeček, aby mi snad nespadl. „Tobě, taky, miláčku." vydechl dojatě mezi sladkými polibky, kterými obdarovával mé rty. „Ty jsi vážně ten nejúžasnější přítel, jakého bych si mohl přát, Taeyongie!" pokračoval rozechvěle. „Všechno nejlepší, Tae, miluju tě!" „Ne víc než já tebe!" oznámil jsem mu stejně, jak to přesně před rokem řekl on mně. Na to se miláček jen zářivě usmál. Spojili jsme pak znovu naše rty a líbali se něžně tak dlouho, dokud nám nedošel dech.

Ten

Nemohl jsem uvěřit, že Taeyongie pro mě nachystal tak úžasné překvapení, ale současně jsem nechápal, že jsem vůbec kdy dokázal pochybovat, vždyť je můj přítel ten nejlepší na světě! Znovu jsem se užasle rozhlížel, bylo to úžasné! Všude po ložnici byly rozházené plátky růží a na posteli z nich Tae dokonce vytvořil srdce, což byl sice kýč, ale takový, který zahřeje u srdce, stejně jako čajové svíčky na parapetu, na stole, který miláček přenesl z jídelny a postavil pod okno a taky na zemi kolem postele. Ložnici tak halilo intimní přítmí narušované jen mihotáním drobných plamínků. Stůl byl krásně prostřený pro dva a uprostřed, kromě jeho oblíbených růží... teda i mých, protože růže miluju... svícnu a šampaňského v ledu, ležel zvláštně nazdobený, ale přesto úžasný dort. Bylo mi jasné, že tento skvost miláček nikde nekoupil, to musel péct jedině on... nic ve zlém, bylo to fakt roztomilé.

Na talířích bylo nachystané jídlo, které mi jen připomnělo, jak obrovský hlad už mám. „Japchae..." vydechl jsem mimoděk a Tae se zazubil. „Ehmm... jo." pokýval hlavou, ale pak zvážněl. „Možná máš pocit, že se už opakuju, Tenie, jenže..." Podrbal se na zátylku, než pokračoval dál. „Já vážně neumím nic jiného uvařit a navíc mě napadlo, že..." „Když jsi to uvařil poprvé, že by se to hodilo i na naše výročí?!" doplnil jsem ho, přestože jsem si nebyl jistý, že zrovna takto to myslí. Na to Tae s úsměvem přikývl. „Jo." přisvědčil. „Správně. Napadlo mě, že by to mohlo být něco jako naše jídlo... chápeš..." Zlehka jsem políbil jeho rty a něžně pohladil jeho tvář. „Chápu." vyhrkl jsem nadšeně. „Japchae je naše jídlo, něco jako naše tradice, že? Líbí se mi to, miláčku, děkuji moc!" „Za málo, lásko." culil se nadšeně.

„A to jsi všechno dělal sám?" podivoval jsem se. Pořád jsem nevycházel z úžasu, obzvlášť když jsem si znovu prohlédl ten roztomilý dort. Byl oplácaný nějakým krémem a posypaný nastrouhanou čokoládou. Nahoře se pak skvělo kostrbaté srdce, nejspíš z toho stejného krému, kterým byl ten dort oplácaný. Opravdu, jinak se to říct nedalo, protože to působilo dojmem, že dort zdobilo nějaké dítě. Jenže Tae nikdy nic nepekl! Nechápal jsem, ale současně jsem měl z jeho počinu ještě větší radost. „Nebo ti snad Win pomáhal?" pousmál jsem se maličko škodolibě. „Dělal jsem to všechno sám!" vyhrkl však se širokým a hlavně pyšným úsměvem miláček. „Teda..." poškrabal se pak na zátylku. „Měl jsem Wina na telefonu, ale jinak jsem to opravdu dělal sám, přísahám." dodal už skromněji. 

„Nemusíš přísahat, miláčku." ujišťoval jsem ho. „Věřím ti a je to... je to prostě dokonalé, vážně." „No..." vydechl. „Tím si nejsem tak jistý." „Jenže já si tím jistý jsem." prohlásil jsem upřímně. „Jsi moje milovaná šikulka!" „A ty můj miláček!" uculil se šťastně, než znovu políbil mé rty. „Tak... já nám asi ohřeji to jídlo, ne?" pousmál se nervózně Tae, když jsme se přestali líbat a mně hladově zakručelo v břiše. Na rozlučkové party jsem toho moc nesnědl, a proto se teď můj žaludek takhle nevhodně hlásil, což se mi vůbec nelíbilo, takže jsem si břicho raději stiskl a doufal, že už nebude svou přízemností kazit tyhle krásné chvíle. „Nechtěl jsi jít nejdřív do vany?" vydechl jsem a snažil se předstírat, že už neumírám hlady. Rozhodl jsem se totiž, že když se chtěl miláček nejdřív okoupat, že to musím bez jídla ještě chvíli vydržet. Jen jsem nechápal Taeho nervozitu.

„Ne." zakroutil však hlavou rozhodně, na což sundal ruce z mého břicha a obě je stiskl ve svých dlaních. „To jsem řekl jen proto, abych tě zdržel mimo ložnici, víš?" vysvětloval mi s rošťáckým úsměvem můj milovaný prevít, ale pak zvážněl. „Jenže ty máš hlad a voda je stejně už ledová... i když to jídlo taky..." Povzdechl si. „Ale to nevadí... Prostě se posaď, já to ohřeju, najíme se, umyjeme se... jen napustím novou vodu a pak... mám pro tebe dárek, zlato." Po jeho slovech se mé srdce rozbušilo ještě prudčeji, než až dosud. 

Miláček má pro mě dárek? To je sladké! Znovu se mi však vybil ten můj, který jsem mu chtěl dát, jakmile přijdeme domů, až na to, že jsem se k tomu zatím vůbec nedostal, proto zůstal uschovaný v kapse. Takže si dáme dárky až potom? Taky dobře... „Tak fajn." přikývl jsem s úsměvem. „Uděláme to tak, jak říkáš." K jeho dárku jsem se raději nijak nevyjadřoval, na to bude času dost. Poslušně jsem se posadil za stůl a miláček spěchal ohřát Japchae, aniž by nějak komentoval, že jsem nic k dárku neřekl a já jsem doufal, že se ho to nějak nedotklo.

„Dobrou chuť, Tenie..." popřál mi s takovou nejistotou, když už taky seděl, že jsem se musel konejšivě pousmát. Tušil jsem, že to jídlo nebude žádný kulinářský zázrak, ale opravdu jsem oceňoval miláčkovu snahu, takže jsem si nepřál, aby se cítil nejistě, obzvlášť když bych snědl cokoli, co by uvařil s láskou. „Děkuji, miláčku." odvětil jsem pořád s úsměvem. „Jsem si jistý, že to chutná tak skvěle, jak to vypadá." Zrovna jsem si demonstrativně nabral hůlkami sousto a ochutnal. Na jazyku se mi okamžitě rozlila příjemná chuť a já jsem spokojeně mlaskl, abych tak zdůraznil, že to chutná výtečně... sice jinak, než když Tae vařil s ušáčkem, ale přesto moc dobře. „Mňam." vydechl jsem labužnicky, zatímco na mě Tae vykuleně civěl.

„Tenie?!" ozval se pak se stále nejistým úsměvem. „Víš, že už nejsi v práci? Nemusíš na mě hrát, že ti to tak moc chutná... vážně... já vím, že..." „Taeyongie!" okřikl jsem ho frustrovaně... myslí si, že něco hraju? To nemyslí vážně?! „Do háje, vím, že nejsem v práci, jsem doma, tak mi nepodsouvej, že něco hraju, protože já doma NIKDY nic nehraju!" Vyskočil jsem pak na nohy, abych mohl obejít stůl a přitisknout se zezadu ke svému miláčkovi. „Už mi takové kraviny nikdy neříkej, ano?" pokračoval jsem naléhavě. „Ty přece víš, že kdyby mi to nechutnalo, řekl bych ti pravdu, nebo ne? Nevíš to?" Naštěstí k mé nemalé úlevě přikývl, že to ví, tak jsem ho vděčně stiskl ještě víc a taky políbil jeho pravé líčko.

„Ale Tae..." pousmál jsem se. „I kdyby mi to nechutnalo, snědl bych úplně všechno... teda... skoro všechno..." opravil jsem se. „ale ne proto, že padám hlady, ale proto, že jsi to vařil ty... moc si toho vážím, je to vážně úžasné překvapení, miláčku. Jenže mi to chutná, tak začni už jíst, nebo sním i tvou porci..." Zrovna mi zakručelo v břiše, jak mě ten proslov ještě víc vyhladověl, čemuž se miláček zasmál. „Tak dobrou chuť, Taeyongie..." dodal jsem s ruměncem na tváři a raději jsem spěchal na své místo, abych už konečně mohl sníst alespoň tu svou porci, když už miláčkovu musím nechat tam, kde je. „Děkuji, Tenie." vydechl pak Taeyongie, kterému se po mých slovech nejspíš ulevilo. „A promiň, že..."

„Tak už jez!" napomenul jsem to své milované tele, aniž bych ho nechal domluvit, sám s plnou pusou a on mě poslechl a začal konečně jíst. Pojedli jsme pak už v klidu, dali jsme si šampaňské na přípitek a taky dort, který chutnal líp, než vypadal... opravdu nic ve zlém... i když toho cukru bych dal míň a byl taky trochu tuhý, ale pro mě nejlepší na světě. Jistě, kdyby se Taeyongie ptal, řekl bych mu pravdu o maličkých pochybeních, kterých se při pečení zřejmě dopustil, ale miláček se naštěstí neptal, tak jsem mohl říct pravdu jen o tom, že ten dort je stejně sladký jako on... takže... vlastně bych to nechal tak, jak to je.