Professional

64. Kapitola

Ten

Představení jsme měli mít každý druhý den a mělo to trvat celé dva měsíce až do derniéry, kdy nás čeká poslední aplaus v tomto muzikálu a poslední zatáhnutí opony. Jenže já jsem nedokázal slavit premiéru a nedokázal jsem se ani těšit na další vystoupení, ta radost zmizela, jako bych ji snad nikdy nepocítil. Měl jsem totiž plnou hlavu Taeyonga a bolavé srdce a ani jeden z těch pitomých orgánů mě nenechával v klidu. Do šatny jsem se došoural unavený a nevyspaný. Přestože jsme měli jeden den volno, nemohl jsem po premiéře spát a nemohl jsem ani ze včerejška na dnešek, každou chvíli jsem jen brečel. Navíc jsem se celý den pokoušel přemýšlet, co asi znamenalo, že Tae přišel do divadla a co asi znamenalo, že za mnou nepřišel do šatny. Je to opravdu tak, že o mě nemá ani maličký zájem? 

Chtěl bych to vědět, jenže jsem neměl odvahu jít do jeho domu a zeptat se. Nemohl bych se tam jen tak ukázat. Neměl jsem tu odvahu dřív a teď jsem ji postrádal stejně, ne-li víc, když jsem věděl, co cítím. Miluju Taeho. Ať už je to jakkoli podivné a neuvěřitelné, je to tak. Miluju ho, přestože ho vlastně vůbec neznám, získal si mé srdce a to nejspíš už před rokem, když jsem sloužil jako pouhý objekt pro jeho a ušáčkovo uspokojení. Nejspíš jsem mega naivní, jenže až tak naivní, že bych doufal, že Tae cítí to stejné, to fakt ne. I kdyby mnou už nepohrdal, nestojí o mě. Nestojí o mě ani jako o kamaráda, nestojí o mě nijak. Jen silou vůle jsem zadržoval slzy, protože už tak na mě měla maskérka moc práce, když se snažila zakrýt velké kruhy pod mýma očima. 

Kéž by tak dokázala zakrýt rány na mém srdci, které mi nevědomky způsobil Tae... ne, které jsem si způsobil já sám. Neměl jsem se zamilovat, měl jsem zapomenout. Když byla maskérka hotová, čekal jsem, že odejde, ale ona si mě se židlí otočila tak, aby mohla vidět do mých očí. „Nevím, co se s tebou děje, takhle tě neznám..." promluvila, když jsem s ní maličko proti své vůli navázal oční kontakt. „ale uvolni se, ano? Byl jsi při premiéře úžasný, tak není důvod se bát, že to dnes bude jinak." „Hmmm..." popotáhl jsem. „Jenže... tohle je něco osobního." „Aha, chápu." povzdechla si. „Jenže víš, co se říká, že?" 

„Že si problémy nemáme tahat do práce." odtušil jsem poslušně. „Přesně!" přikývla a pak zlehka pohladila mou paži. „Nemyslím to nijak špatně, Tenie!" pokračovala naléhavě, s pohledem stále zabodlým v mých očích, které se už zase nebezpečně leskly. „Jen chci... ať už tě trápí cokoli... abys to na chvíli pustil z hlavy a zaměřil se jen na svou práci, protože to je úžasná práce a můžeš při ní zapomenout na cokoli, co tě trápí, chápeš? Dej do svého výkonu celé své srdce, vždyť jsi tak moc makal, aby ses dostal tam, kde jsi, takže by byla škoda, kdyby sis to pokazil. Neber si tu radost, kterou jsem viděla před včerejšky, nekaž si to." „Pokusím se." vydechl jsem dojatě. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem se dostal do tohoto divadla, kde jsou všichni moc milí... od uklízeček, přes kostyméry, kolegy, režiséra až po vizážistky. Mám štěstí, že ve mně nikdo z nich nevidí to, co jsem kdysi byl. Váží si mě a podporují, nesmím je zklamat!