Professional

77. Kapitola

Taeyong

V Tenově společnosti jsem téměř nevnímal, jak čas rychle ukrajuje z načaté noci. Cítil jsem se až moc dobře na to, abych věnoval pozornost něčemu tak nepodstatnému. Opravdu krásně jsme si popovídali. Plácali jsme páté přes deváté o všem možném... vyhýbali jsme se však dalším osobním tématům, protože já jsem neměl náladu mluvit o svém nudném životě a zatěžovat ho tím a nechtěl jsem ani na Tena tlačit, aby on mluvil o tom svém. Navíc jsem byl rád, že nechtěl rozebírat mé prohlášení, že jsem ho hledal, i když bych se tak nejspíš mohl dozvědět víc o tom, co si myslí, ale bál jsem se... Ten se uvolněně smál a byl tak nádherný, že jsem nedokázal od něho odtrhnout zrak a nemohl se nabažit nejen pohledu na jeho dokonalý srdíčkový úsměv, který doslova rozzářil jeho tvář, ale taky toho zvuku, který mi zněl až bolestně stejně jako v mém snu v tu noc, kdy ten sladký kluk spal v mé posteli.

Bylo by to dokonalé, kdyby byl opravdu můj přítel, jenže o tom si nejspíš můžu jen nechat zdát. Neměl jsem totiž pocit, že by Ten chtěl víc než jen si povídat, ale raději jsem to nechtěl řešit, protože i tohle bylo momentálně víc, než v co bych mohl doufat. Hřálo mě u srdce, že ho můžu vidět takto v pohodě, že s ním smím mluvit a dívat se do jeho nádherných očí. Když jsem však zjistil, že už jsou skoro tři hodiny v noci, došlo mi, že je čas se rozloučit. Ne, že bych chtěl už odejít, jenže bych pak nezvládl povinnosti ve škole... přednášky začínaly až nehorázně brzy... a taky Ten by si měl odpočinout, určitě je unavený, i když se usmívá a nedává na sobě nic znát. „Ehm, Tenie..." vydechl jsem maličko na silu.

Nejenže jsem se opravdu nechtěl loučit, ještě mě k tomu napadla myšlenka, že tohle může být poslední setkání s ním, že už mě třeba Ten příště nebude chtít vidět. Nic tomu sice nenasvědčovalo, ale tak člověk nikdy neví. „Měli bychom už asi jít domů." dodal jsem a mé srdce se prudce rozbušilo, když maličko posmutněl. „Už?" Ale pak se mrkl na mobil a povzdechl si. „Máš pravdu." Mávl jsem proto na obsluhu, zaplatil a chvíli na to jsme už stáli na chladném vzduchu před barem. „Takže... ahoj?!" vydechl jsem nervózně, zatímco se mé srdce svíralo nejistotou, steskem z loučení, ale taky tlouklo nedočkavostí, jak to bude dál. Přijelo totiž Tenovo taxi. „Ahoj, Tae." usmál se něžně a pak mé srdce poskočilo, když mě zlehka objal. „Uvidíme se ještě?" vydechl s nejistým pohledem do mých očí, hned potom, co se odtáhl a já jsem horlivě přikývl. 

„Rozhodně!" vyhrkl jsem bez sebemenšího zaváhání, na což se on maličko zahihňal. „Takže po příštím představení..." „Jo, počkám na tebe a půjdeme si zase někam sednout, souhlasíš?" plánoval jsem radostně. „Dobře." přikývl s úsměvem... úlevným úsměvem? „Dnes to s tebou bylo moc fajn, takže... budu se těšit. Tak dobrou noc, Taeyongie... pa." dodal, než jsem stihl říct, že i s ním to bylo úžasné. Pak mé srdce vynechalo úder, když se přiblížil a přiložil své rty na mou levou líci v krátkém polibku. Byl to jen nevinný polibek, přesto však rozpumpoval všechnu krev v mém těle a já jsem pak stál, držel si tvář, kde jsem stále cítil největší žár po jeho hebkých rtech a civěl za ním, přestože mi už taxi s ním dávno zmizelo z dohledu. Nejen z jeho slov, ale taky z toho sladkého okamžiku, mé srdce nemohlo zklidnit své tempo. V hlavě mi kolovala jediná myšlenka... chce mě znovu vidět, uvidíme se!